GLOCKNER, D. Císařův levoboček. Historický román. Byl Masaryk kostlivcem ve skříni Františka Josefa? Praha: Euromedia Group, 2018.

S tajemstvími osobnosti T. G. M. – skutečnými i zdánlivými – se v poslední době, také ve spojitosti s kulatým výročím Československé republiky, roztrhl u nás pytel. Nutno však poznamenat, že nejde většinou o lacině senzační „odhalení“, ale o docela úspěšné pokusy o seriózní průhledy, i když vypadající riskantně a dokonce nebezpečně. To se týkalo knihy stejného autora, která je spíše záhadologickým bádáním o jeho původu¹ i o milostném příběhu stárnoucího prezidenta, možná ještě výbušnější svou látkou a poprvé uveřejněným textem (zejména tato kniha snese velmi přísná měřítka²). Maska beletrie (zdá se mi, že jde opravdu o narativní masku, tedy masku fikce, za níž se může skrývat i nonfiction, jíž by se autor bez této masky asi neodvážil; tento postup se u nás od časů Ludvíka Součka blahé paměti docela ujal) rozvázal novináři ruce, a tak se poněkud „rozparádil“. O tom, že je Masaryk levobočkem císaře Františka Josefa I., už jako by nebylo pochyb: spíše jde o takřka detektivní pátrání mladého Masaryka po svém původu na Moravě a hlavně ve Vídni, kde se trochu překvapivě pohybuje v polosvětě velkoměsta, v temných zákoutích s mravně poněkud pochybnými existencemi. Objevuje se zde řada historických osobností a osob a autorovi už nestačí to, k čemu došel ve své literatuře faktu. Jsou tu různé narativní roviny a fantaskní motiv temného anděla Charlotty M., jímž vše začíná a také končí: tragický osud Masarykovy manželky, její deprese a duševní nemoc jsou výhodným rámcem poněkud fantasmagorického děje, v jehož vedení autor prokázal nejen znalost dobových materiálů, ale i značnou dávku fantazie a domýšlení. Skutečně posoudit kvality jeho románu může fakticky jen ten, kdo o jeho látce ví alespoň to, co on, nejlépe však ještě více – Dichtung a Wahrheit se tu prostupují a nikdo přesně neví, kde jedno končí a druhé začíná. V každém případě to, co o Masarykovi leckdo ví, jako by prokazovalo velmi dobrou autorovu intuici, jíž dokreslil portrét Masaryka, jak jsme ho z idylického líčení moc neznali: temperamentního znalce života venkovského i velkoměstského, utajených zákoutí a jeho vícevrstevnatého sociálního komplexu, bouřliváka (ale to se ví), také pragmatika, sexuálně výkonného, pomalu, ale silnou vůlí spřádajícího sen o svém dějinném poslání, nezadržitelně modelujícího svůj život až k vítěznému konci. Jeho mládí v dobových hagiografiích i jeho zásluhou (a jeho rodiny a některých politiků) záměrně zamlžené, je tu poodhaleno možná až v příliš fantaskní rovině – to, co je známo a co je materiálově doložitelné, je tu podle mého soudu rozvinuto, dofabulováno, ale nikoli nelogicky, naopak se silnou pravdivostní hodnotou, byť spíše estetickou než dokumentární. Je to román, ale román podivuhodného typu, jenž se čte jedním dechem, ale z něhož nám nakonec v paměti nezůstane nic než trocha postmoderní změti horečnatých scén, ale právě z tohoto chaosu se výrazně rýsuje postava T. G. M., jíž už rozumíme lépe i s tím, co nám bylo z oficiálního líčení nepochopitelné. Masaryk je tu vskutku jakoby polit živou vodou, byť poněkud temné barvy.

Ivo Pospíšil