NESVADBOVÁ, B. Momentky. Ilustrace Iva Skřivánková. Praha: Euromedia Group, a. s. – Ikar, 2018.

Nečetl jsem prózy Báry/Barbary Nesvadbové poprvé, viděl jsem i filmy podle jejích předloh a hlavně jsem byl zvědavý. Dcera slavného otce (narozená 1975), módní spisovatelka a novinářka (Xantypa, Playboy, do r. 2018 Harper’s Bazaar), jejíž literární díla se – někdy i konfliktně – staly předlohou filmového zpracování (Bestiář, 2007, Pohádkář, 2009; dále např. Řízkaři, 2005, Život na nečisto, 2009, Borůvky, 2012, Přítelkyně, 2013 aj., zatím nejnověji Diář Báry Nesvadbové, 2018, a přítomná povídková sbírka) zejména pro svou atraktivní sexuální tematiku i feministický nádech si od raného mládí, kdy již časopisecky publikovala, oblíbila žánr povídky, novely nebo prozaické miniatury. Postupně vyvinula zvláštní útvar, něco mezi erotickým receptářem a literárním příběhem. Takové jsou i Momentky, které bych nazval novodobým českým prozaickým Ars amandis nebo Ars amatoria. Zatímco však Publius Oviudius Naso (43 př. n. l. – 17/18 n. l.) radí mužům a deduktivně dokládá své instruktáže příklady ze svého intimního života, ale jistě i z doslechu, Nesvadbová radí ženám tak, že předvádí příběhy a z nich induktivně vyvozuje závěry – nebo je nechá na posouzení čtenářkám nebo snad i čtenářům. V obou případech jde o uspokojení jednoho pohlaví. Nezapře ani tu své názory na chmurné postavení českých žen, na jejich nízké platy a slabou emancipaci, v praxi pak ukazuje samostatné intelektuálky, které se neobejdou bez muže jako prostředku rozkoše, ale obejdou se bez něho jako otce svých dětí. Především nemají hmotné starosti, živí se spíše intelektuální nebo pseudointelektuální činností, opravdu se někdy zamilovávají, ale jinak se nerady vážou, žijí v podstatě sexuálně promiskuitně, na dnešní poměry však nijak výjimečně, v silných místech povídek vidí rozpory současné sexuality, rodiny a soužití ženy a muže. Styk na jednu noc, rozchody, samota chtěná i nechtěná, neuskutečnitelné návraty k bývalým milencům, problém tzv. neúplné rodiny, střety generací, soužití s novým partnerem a dcerou z jiného vztahu a především problém tradiční role ženy jako manželky, vládkyně domácího krbu a matky na plný úvazek (viz odkaz na před časem hojně diskutovanou básničku Jiřího Žáčka, v podstatě o ničem, neboť si ji autor již předtím preventivně zcenzuroval) a kariérní emancipované ženy, často feministických názorů, individualistky, která chce žít vlastně single a sexualitu pojímá jako denní potřebu, někdy více či méně povedené bonmoty a především motiv silného otce, jehož pravzorem mohl být autobiograficky a s vysokou mírou pravděpodobnosti sám Josef Nesvadba (1926–2005), jsou pevnou páteří nejlepších próz tohoto souboru: „Tatínek nikdy nebyl důchodce. Ani nebyl starý. On byl vždy jen sexy intelektuál. Bonviván obklopený ctitelkami. Celou moji existenci byl až příliš živý. A pak zemřel. Nedal mi šanci se připravit. Nedal mi možnost vstřebat jeho stáří. Smířit se s loučením. Neprožila jsem to“ (s. 21). Je možné, že se z některých miniatur stanou předlohy nějakého povídkového filmu (jsou slovesně jednoduché, nepropracované, asi rychle napsané pro potřeby periodik, dotýkají se literární triviality, ale to neberu jako vyložené negativum), jaké byly v naší kinematografii módní na konci 50. a na počátku 60. let minulého století; Josef Nesvadba (ačkoli svou první divadelní hru napsal již 1949) ostatně vytvořil své nejpůsobivější science fiction právě tehdy. Těžko posuzovat tyto miniatury z estetického hlediska, ale jisté je, že mají v dobové české literatuře a mezi čtenářkami a jistě i čtenáři své pevné místo.

Ivo Pospíšil