ODEHNAL, I. Úklid neklidu – Neklid úklidu (2017–2018). Ilustrace Kateřina Němcová. Brno: Barrister&Principal, 2018.

Básník Ivo Odehnal, jenž děkuje sponzorovi své nové sbírky MUDr. Ludmile Brázdové, dovedl vždy velmi přiléhavě sestavovat své básnické sbírky, neboť sbírka básní není – jak známo – prosté sebrání básní, ale přesná, cizelovaná kompozice. To prokázal i nyní: čtyři oddíly (Obrázek z piksly na ozvěny, Umírám jazykem po dně lásky, Pod mrakem krysího léta a O té ó básně) podprahově interpretuje básně, vystižené nápaditým názvem jako svého druhu nové účtování. V určitém věku člověk vydává básně za mnohem kratší období než dříve – to je pochopitelné. Halasovsko-holanovský základ Odehnalovy poetiky, jenž z jeho díla nikdy nezmizel, jen se pod různými vlivy tu tenčil, tu zase sílil, skví se v plné parádě v uvažování o smrti, v poněkud brutálních výrocích, v odvaze, naději i zoufání. Muži obvykle nemají nedělní nebo předsváteční úklidy konané ženami rádi, ale sami uklízejí rádi, ale jinak: uspořádávají věci tak, že to jako pořádek ani nevypadá, spíše jako nový chaos, ale skutečný pořádek je vlastně smrt věcí, jejich vynětí z obvyklého místa a umrtvení. Takový mužský úklid koná Odehnal ve své tvorbě a životě, a že při tom cítí neklid, není divu: „Jsem svědek výjimečné události:/Ryby se svlékají v hlíně… Žábry plné bláta… Smrt si mne oči o popraskanou zeď Blábolí že musí/ Cosi mi teď říká seď Sedím a mlčím/ Cizí zahrady zasypává peří […] Něco mi říká trň Vše je marnost/ V kopřivách uvízl pohyb Mám v hlavě ježčí dupot/ Ráno je křížem krážem/Není na kosu smrtky ještě brzy?/ Čert ví…“ (s. 9), píše hned v první básni prvního oddílu. Je to snad konkrétní odraz hrozného letního horka a sucha roku 2018, věštícího záhubu všemu živému nebo aspoň těžké následky, ale také velká metafora. Vize smrti se obrací k dětství, vzpomínkám na jiné mrtvé (Úzkost: „Je tři čtvrtě na smrt/Chovám se jako poraněná voda“ – Dávné: „Maminka dlaní převálcovala citron/šťáva z rozkrojené půlky v mžiku zmizela/ v tlačítku mých slin/ Z podpaždí mi dodnes trčí/teploměr horečky…“). Všude dřevo jeho rodného kraje, kolářství, modlitba za déšť, básně jako Uzlení a Dávná pouť k dobré vodě uvádějí klíčové téma, v němž pak pokračuje oddíl další, smrt a láska: „Teprve čas varlata zklidní/když zjistí/kolik nám ještě zbývá dní…“ (s. 38). „Ptáte se - jak mi je? /Stárnou mi spermie!“ (s. 41), Plešatím (s. 44). Tedy ubývání sil, celkové tělesné chátrání, ztráta sexuality, to je téma dost odvážné, ale odvážil se ho i jiný básník obdobné básnické stylizace – Ladislav Jurkovič/Soldán. Konec života, tlení, hnití: „Rozkroku mého motoru dochází kyslík – začínám páchnout krechtem…“ (s. 51). Odehnalova poezie se upíná na rodné Valašsko, odkud bere motivy a slova spjatá s přírodou, řemeslem a vyrůstající v metafory, a s Brnem s jeho činžáky a šalinami, kam se promítá i básníkova poezie a její úskalí: „Během cvalu života/tmě se někdy udělují trestné minuty/ Tma občas (jako poezie) trpí malátností – /Buďme však rádi/ že dokáže procházet zdmi…“ (s. 81). Zatím poslední sbírka Iva Odehnala je opět ukázněným tvarem, byť se dotýká oblastí naplněných třesem, úzkostí, neklidem, jenž jistě nelze uklidit ve smyslu odstranění, ale jistě ve smyslu naplňování řádu. To se básníkovi – zdá se – daří v životě i v poezii.

Ivo Pospíšil