HORÁK, P. – PREČAN, V. (eds) Únor 1948 očima poražených. Záznam diskusí exilových politiků z let 1949–1950. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Nakladatelství Lidové noviny, 2018.

S podporou zde uvedených různých programů a grantů vychází vskutku klíčová, reprezentativní publikace, která by měla být zhodnocena především odborníky, tedy historiky a politology, ale přináší své i laikům, kteří v tomto světě žili a žijí. Jde o původní, vynikající dokumentární materiál, zápisy hovorů, které spolu vedli exiloví politici v doteku únorového převratu z roku 1948. Zúčastnili se jich kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný, ministři Československé strany národně socialistické Jaroslav Stránský a Hubert Ripka, za sociální demokracii Václav Majer a Blažej Vilím, novináři Ferdinand Peroutka a Lev Sychrava a za slovenskou Demokratickou stranu Martin Kvetko. Jen posledně jmenovaný se dožil roku 1989 a mohl se vrátit (životní data 1912–1995, zemřel v Bratislavě). Kvetko jako Slovák samozřejmě na ministerstvu zemědělství, kde byl jako „povereník“ výživy podřízeným jiného Slováka, komunisty Ďuriše, hájil samostatný slovenský přístup a odmítal centralistické pražské řízení.

Besedy se odehrávaly v letech 1949 až 1950 – tak to alespoň odhaluje balík průklepů, který Benešův kancléř Jaromír Smutný předal britskému diplomatovi a překladateli Siru Cecilu Parrottovi. Po jeho smrti roku 1985 to jeho manželka předala Igoru Hájkovi (1931–1995), profesorovi v Glasgowě, a ten dokumenty zase dal Vilému Prečanovi, jednomu z koeditorů přítomného svazku. Musela to být olbřímí práce, jak z průklepového papíru převést do dnes běžné formy tyto záznamy, zredigovat je podle současných edičních zásad, opatřit poznámkami, přílohou, chronologickou tabulkou a fotografickou přílohou a jmenným rejstříkem – to vše editoři udělali a za to jim budiž čest a sláva.

Hovory obsahují to, co už většinou známe nebo tušíme, anebo to potvrzují, ale jsou tam i místa překvapující. Kromě Jaroslava Stránského a Václava Majera nikdo z účastníků debat nepochyboval, že demise nekomunistických ministrů byla chyba. Nový tón sem posléze vnáší Hubert Ripka, jenž se únorové události pokusil už předtím interpretovat samostatně. Při četbě si nutno vždy uvědomovat curricula všech; někteří měli hodně krkolomné životy a prošli názorovými přemety (např. Vilím byl původně komunista a trockista). Zajímavé také je, že činnost exilu ve Velké Británii byla docela dobře finančně zajištěna: proto mohl Jaromír Smutný, který argumentoval Benešovým pověřením, založit v Londýně Ústav Dr. Edvarda Beneše. Smutný ihned po odchodu za hranice (když předtím setrval i za Gottwalda v pozici kancléře jako informátor vznikajícího třetího odboje) vysvětloval Benešův postup v únorové krizi jako nutný i to, jak pozdě abdikoval a proč. Úkolem vzniknuvší „únorové komise“ měla být autentická analýza klíčových událostí pro potřeby exilu a jeho další činnost, ale hlavně pro budoucí historiky. Pozdější osudy diskutantů byly různé: někteří se věnovali soukromému životu, jiní odešli za oceán a dál se zúčastňovali činnosti exilu, třeba v Radě svobodného Československa. Pozoruhodný byl osud novináře Lva Sychravy. Již jeho odchod do exilu byl zvláštní. V květnu 1948 fingovala StB německou pohraniční hlídku a Sychrava si při útěku myslel, že mluví s Němci. Po výsleších v Praze, kam byl odvezen, byl však propuštěn a jako funkcionář OSN s diplomatickým statusem požádal o možnost vycestovat na Západ: údajně o tom hovořil s ministrem vnitra Noskem a ministrem zahraničí Clementisem, snad i prezidentem Gottwaldem. Když slíbil, že venku bude jen vysvětlovat odsun sudetských Němců z pozice „nezávislého novináře“, vláda jeho odchod schválila a dokonce mu na cestu přidělila tři sta liber. V zahraničí se mu však nedařilo a jeho vystupování mělo často pitoreskní ráz: prý např. proces se Slánským vysvětloval jako posun režimu k demokratickému socialismu (s. 17). Amnestie prezidenta Zápotockého mu roku 1955 umožnila návrat, tři roky poté však na vážnou nemoc zemřel (s. 18).

Dokumenty je těžko nějak kompetentně komentovat: to bychom museli mít více nestranných informací a ty asi v úplnosti nemá dnes nikdo. Nicméně texty, jejichž charakter nelze zobecňovat, neboť jsou zde vyslovovány různé názory a nevíme, nakolik jsou autentické nebo představují jen součást nové strategie a taktiky, dokládají nejednotnost exilu a protikomunistické opozice, jako by znovu prezentovaly to, co se stalo pravděpodobně příčinou únorové porážky. Nejcennější jsou detaily, neboť právě ony prozrazují nejen skryté záměry politiků, ale také jejich kompetentnost nebo nekompetentnost být úspěšnými politiky a správně hodnotit politickou situaci. Současně se mi zdá, že kroky prezidenta Beneše, tedy vše spjaté s jeho kroky v únorové krizi a po ní, tedy včetně podpisu demise i pozdější abdikace, měly svou logiku a vycházely ze situace, kterou tito politici spoluutvářeli. Ani to však nemusí být zcela přesné a jistě to není názor jediný a asi ani ne převládající. Editoři vhodně aktualizovali nový materiál bezpečnostních složek, např. včetně postavy Valerije Vilinského¹ a jeho role v sekretariátu ministra Pietory, a tudíž jeho klíčovou úlohu v únorovém převratu – tím tyto texty nabývají nové konfrontační hodnoty.

Ivo Pospíšil