Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938. Kniha vzpomínek s obrazovou přílohou Jaroslava Čvančary. Úvod Jiří Prokop. Historické shrnutí Nenechme si „vyřezávat“ listy z historie napsal Jindřich Marek. Editorem prvního vydání byl Karel Zelený. Praha: Toužimský & Moravec, 2018.

Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost i budoucnost. Stará pravda, o níž svědčí i současné souboje o výklad dějin, světových i národních. Na jedné straně je zde oprávněná snaha učinit z některých do jisté doby tabuizovaných témat témata dominantní, zaplnit bílá místa a odstranit jednostrannost názorů, které byly ovlivňovány ideologicky. V českém prostoru je to např. mnichovská dohoda, smlouva Molotov-Ribbentrop, druhá republika, protektorát, antisemitismus, kolaborace, ale také odsun, transfer nebo vyhnání německého obyvatelstva, jak různě se tato událost nazývá, po roce 1945 a dekrety prezidenta republiky. Snaha o určitou vyváženost je chvályhodná: tedy po studiích o mnichovské zradě jsou tu i studie o tom, že projekt Československo byl od samého počátku chybný a že československý stát škodil svým národnostním menšinám, po studiích kritizujících štvanice na demokraty za druhé republiky je tu názor nikoli přímo opačný, ale aspoň zmírňující nebo retušující, i když dobový tisk hovoří zcela jasnými slovy tehdejších básníků a prozaiků, po pracích o koncentračních táborech a plynových komorách, v nichž hynulo nejen židovské obyvatelstvo, jsou tu studie o divokých odsunech a masovém vraždění německého obyvatelstva revolučními gardami. S fakty opravdu nelze polemizovat, jde jen o jejich frekvenci, nastavení a způsoby interpretace. Je zde však téma, které vždy zůstává stranou pozornosti a vlastně se o něm fakticky za všech režimů mlčí nebo se o něm nikdy moc nepsalo a také vinou mlčících lidí se zdá, že je provždy suspendované, a tudíž zůstává dosud nesplaceným dluhem: je to vyhnání českého obyvatelstva z československého území v roce 1938 v důsledku mnichovské dohody. Je škoda, že tento svazek probírá pouze vyhánění Čechů z okupovaného území německým wehrmachtem, nikoli obsazování jiného československého území ze strany polské a maďarské branné moci, podvratné akce ukrajinských nacionalistů na Podkarpatské Rusi v letech 1938, 1939 a 1945 nebo vyhánění Čechů z území Slovenské republiky, od roku 1939 na základě Nariadenia č. 4003/1939 k súpisu komunistov, marxistov a Čechov na Slovensku zo 4. 5. 1939. Pro dnešní Čechy a Slováky jsou některá témata nepříjemná, delikátní: pozice Slovenska a Protektorátu byla ovšem alespoň oficiálně odlišná, a to se týká také holokaustu. Nicméně vezměme knihu takovou, jaká je. Národní sebereflexe je dokladem národní cti a schopnosti podívat se přímo do očí jevům, které nebyly zrovna chloubou národního života. Na druhé straně není třeba propadat dobovému masochismu – stačí se podívat po celé Evropě. Zločiny nelze omlouvat, ale není třeba být na jedno oko slepý, naopak nutno vidět souvislosti a návaznosti, akci i reakci tak, jak byly, aniž by jedna ospravedlňovala druhou. Zejména pro poznání dějin těch států, které spolu sousedí a jejichž vztahy jsou důležité pro udržení míru v Evropě i dnes, je to velmi podstatné. Ve vztahu k událostem předcházejícím druhé světové válce, za války a protektorátu a po válce sehrály důležitou roli knihy německo-české historičky Evy Hahnové a jejího manžela, které – ač i ony vyvolávají oponentní reakce – jsou příkladem onoho příslovečného vyváženého přístupu: přesvědčují o nutnosti přísné sebereflexe, ale současně vedou i k hrdosti na to, co si hrdost zasluhuje. Těch knih byla celá řada a o některých jsme tu také psali (POSPÍŠIL, I. Spoza Moravy. Slovenské pohľady 2016, č. 9, s. 149–152. POSPÍŠIL, I. Spoza Moravy. Slovenské pohľady 2017, č. 5, s. 136–142). Ti, kteří svazek uvedli do života, sestavili jej a koncipovali, pokládají připomenutí tragického osudu Čechů, kteří byli ze svých domovů bezdůvodně vyhnáni na podzim roku 1938 a vyháněni i později, za velmi podstatné: „Tato kniha má velice skromné ambice – být připomenutím faktu, že někdo kdysi ve své nenávistné zaslepenosti s vyháněním v srdci Evropy začal, někdo nastolil určitá brutální pravidla, která ten druhý po válce k oboustranné škodě přijal. Znalost historie bez vyřezávání stránek z kroniky je důležitá zvláště a především v dnešní Evropě, která má sice řadu nových Chamberlainů, ale žádného Winstona Churchilla…“ (s. 11). K tomu není co dodat. První část knihy se jmenuje Vyhnání z Čech (pro slovenského čtenáře: Čechy jsou jen západní část České republiky). Odkud jsou ti, kteří si vzpomínají? Je to Šumava, Krušné hory, Ašsko a Chebsko, Harrachov, Trutnov, Liberec, Jablonec… Na čem se shodují? Že do nástupu nacismu bylo soužití Němců a Čechů sice nikoli idylické, ale snesitelné, někdy i přátelské, později se však Němci v drtivé většině (že všichni nelze říci, ale rozhodně skoro všichni) – opravdu drtivě – totálně změnili a stali se z nich fanatici. Nemusíme ani spoléhat na nejistou paměť. Nesčetné jsou filmové dokumenty, které sami natočili: vítání Hitlera v Praze a Brně, zfanatizovaní pražští a brněnští Němci se zvednutými pažemi a nadšeným voláním, to se nedá zaretušovat. Na Moravě to bylo podobné, ve Slezsku si to prožili nadvakrát: s německým i polským záborem. Moravský Krumlov, Znojmo, Pohořelice, Šatov, Poštorná, Lanžhot, Mikulov, Těšínsko… Právě paměť jako varování dokládá i další rčení, že ten, kdo si nepamatuje svou minulost, musí si ji znovu prožít. Dramatické jsou osudy smíšených česko-německých rodin: buď jejich rozvrat, nebo tragédie. Varovná jsou zvláště místa, kde němečtí občané navštěvující „Heimat“ říkají, že to vše bude zase brzy německé. Na takových výrocích asi nelze smíření a budoucnost stavět. Nelze v této souvislosti nevzpomenout na prorocká slova Edvarda Beneše, která nejednou pronášel po roce 1945. Filmové záznamy, oral history, ale i současné projevy ukazují, že minulost sice nelze smazat, ale neměla by bránit v nové společné cestě – pokud ovšem budou všichni chtít. Zapomínání však tou správnou cestou není, a to ani pro generace, které nic z toho nezažily. Seriózní knihy tohoto typu napomáhající vyváženému pohledu na minulost jsou nezbytnou podmínkou k současné a snad i budoucí společné cestě evropských národů.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil