TROJAN, B. Venku prší. Brno: Nakladatelství Trojan, 2018.

Kdysi jsme o Trojanových dílech psali;¹ po převratu nakladatel, dříve vystudovaný zemědělský inženýr-ekonom, v 80. letech minulého století vedoucí střediska Díla, fondu výtvarného umění, po převratu nakladatel a knihkupec. Myslím, že právě tehdy dobře vystihl, že jako drobný podnikatel nemůže perspektivně konkurovat velkým domům a velkým penězům a že správná cesta vede směrem k regionu a vydávání regionální literatury (i Praha je jistě region – spíše tedy jde o centrum a periferii): narodil se v Čáslavicích na Třebíčsku (rodiště kritika Bedřicha Václavka), k nimž i mě váže vzdálenější rodinná anamnéza, s Třebíčí poněkud spojil i své podnikání, jež jinak realizoval v Brně. V pokročilejším věku se sám dal na psaní a sám si své knihy někdy i vydává. V literární tvorbě se často inspiroval duchovním směrem v poezii západní Moravy (moravské Vysočiny), Starou Říší a katolickými básníky (ale, jak víme, například katolický farář Jakub Deml byl básnickým učitelem celoživotního komunisty Vítězslava Nezvala), ale i Franzem Kafkou. Jeho první literární počiny z 80. let minulého století (povídková sbírka Proč ulovit chřástala, 1983) jsou takto zaměřeny, stejně jako jeho opus magnum Přeměna světa (Třebíč: Nakladatelství Trojan, 1990; vlastně první knížka jeho nové živnosti), které mělo vyjít 1990 v Praze, muselo v roce 1990 uvolnit cestu jiným. V tom ostatně dnes pokračuje. O jeho románu Jsme každý jinde jsme kdysi napsali: „…Bohuslav Trojan si vydal memoárovou knížku, udělal si tak radost a současně nám ukázal panoráma divokých 90. let 20. století i vlastní životní dráhu, na níž ukázal, jak přelomové okamžiky dějin, politické a majetkové převraty mění vztahy mezi lidmi, působí na jejich ideje, ale i sexualitu, obnažují skryté charakterové vady a zásady, které člověk rád porušuje, když využívá možností, jak zbohatnout, jak žít pohodlně, ale také to, že za všechno se platí, že ve světě rozhoduje jakási transcendentní rovnováha, jejíž porušování se zpravidla vymstí. Trojan věří ve svém životě na náhodu, jeho vyprávění nic nepředstírá, ani to, že jeho román není pouhým faktografickým záznamem skutečných událostí, ale ani nepopírá, že onen vypravěč je vlastně on sám a celý příběh reflektuje víceméně přesně jeho podnikatelské zkušenosti, které se pomalu chýlí k závěru. Trojanova generace (roč. 1946) byla poznamenána zkušeností liberálních šedesátých let minulého věku, kdy rozum brala a kdy se studijně a profesně etablovala, a prudkým zvratem roku 1968, kdy je život vrhl každého na jinou stranu, kdy si budovali svou životní stabilitu. Druhým klíčovým momentem je rok 1989, kdy ještě nebyli tak staří, aby nemohli začít něco nového, což často jejich život zcela převrátilo.“ Lze říci, že Trojan postupně napsal sérii próz, které představují kroniku jeho vlastního života – samozřejmě v umělecké podobě. Ono proslulé hledání rovnováhy – to sice není nic nového, ale Trojana to spojuje se zmíněnými katolickými tvůrci moravské Vysočiny, i když by se to třeba právě u takového Demla zdát nemuselo, ale je to i skrytá tendence. Ale Josef Suchý z Lesního Jakubova u Náměště nad Oslavou tak ostatně pojmenoval jednu svoji klíčovou básnickou sbírku a svou poetikou na to stále myslel: Ve znamení vah, ale také Okov.

V tomto druhém románu je tato touha ještě větší: stárnoucí muž hledá po smrti své ženy nové životní poslání a ukotvení, bloudí mezi více ženami, sám ještě velmi žádoucí; to, co bije do očí, je, kupodivu, jeho touha po kladné samotě. Zdálo by se, že staršímu člověku se nedostává komunikace, že trpí samotou, ale ne vždy je tomu tak: někdy je rád, že je sám a může si kultivovat svůj již napůl uzavřený svět, znovu promýšlet své životní kroky a podívat se z „překrásné dálky“ na dnešní život a člověka. Do úst svého přítele Lojzy vložil například tato slova: „Dneska se pořádají rauty, párty, rodinné oslavy, ale už to není, co bývalo, poněvadž lidi jsou uhonění a stresovaní obavami o budoucnost, tentokrát byla budoucnost jenom temná. Dnes je nejistá. A proto jsem rád, že jsme se tu sešli…“ (s. 230). Nevím sice, nakolik tehdy všichni lidé chápali svou budoucnost takto jednoznačně, ale budiž; nicméně víme, že nejistota je horší než temná jistota: na tom ostatně založil Alfred Hitchcock své filmové horrory. Také zmatek z drastického zpravodajství médií vnáší do života neklid: Trojanův pohled je generační, ale to neznamená, že se Trojanovy postavy nedokážou podívat na současnost bez zaujetí nebo že jí nerozumějí – jen se nepřestávají divit a obávám se, aby se jim někdy v blízkém budoucnu nemuselo dát za pravdu. Milostné zvraty řeší autorův alter ego nakonec příklonem k jistotě, a dá jí tak přednost před nejistou atrakcí a tajemstvím – i to souvisí se zmíněnou dominantou jeho poetiky. Zajímavá kniha, byť asi nejde na dračku a nedostává žádnou literární cenu: ale kdoví?

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil