ČEJKA, J. Magická setkání. Puzzle story. Křenovice: Nakladatelství Kmen, 2018.

Nevím, proč v medailonu uvedeném na obálce knihy není zmíněna krátká, ale významná autorova politická funkce v oblasti řízení kultury v roce 1989; sám fakt jeho jmenování byl přece pro českou kulturu obecně a literaturu zvláště jednoznačně pozitivní, byť vše bylo potom jinak, ostatně sám tuto svou životní epizodu, která mu potom ovšem neprospěla, v jiném díle barvitě popsal. Čejkovo dílo je poměrně rozsáhlé – píše – kromě vlastního jména – pod různými jinými, a to prózy, ale také básně; ocitl se v reprezentativní anglické antologii moderní české poezie z roku 1988, žánrově se často soustředí na detektivku, za svou tvorbu byl vícekrát oceněn. O jedné jeho próze jsme už v SP psali (Odcizená krajina. MOBA, Brno 2013, Slovenské pohľady 2015, č. 10, s. 146–149).

Tento soubor „magických setkání“ je psán lehkým perem, často, jak to Čejka umí, se satirickým ostřím. Hlavní postavou povídek je právník JUDr. Milan Stárek, jehož kariérní vzestup a pád je tu sledován a tvoří pozadí pozoruhodných příběhů, které se pohybují na hranici faktu a fikce, reality a snu či halucinace. Ta satira začíná už v první povídce, kde se mluví o restitucích: právník je na vernisáži osloven českým pánem, jemuž po Bílé hoře zabavili podstatnou část majetku a nyní se dožaduje jeho návratu: těch nemovitostí je docela dost, ale je tu restituční hranice. Na to má však pan Řečický, účastník protihabsburského povstání, jenž zázrakem přežil do dnešní doby, námitku: „Restituční hranice byla už mockrát prolomena a z restituční tečky se stala dvojtečka“ (s. 16). A potom zdůvodňuje: „Čekal jsem bezmála čtyři sta let a popravdě řečeno, už jsem se pomalu vzdal naděje. Kdo by byl věřil tomu, že v českých zemích dojde ještě někdy k majetkovému přesunu, který předčí i ten pobělohorský? Ale teď? Uznejte sám, pane doktore, že těch pár mých nemovitostí je pouhopouhá maličkost ve srovnání s tím, co už se v posledních letech vrátilo původně cizí, na pobělohorských konfiskacích zbohatlé a český lid po staletí vysávající šlechtě“ (s. 17). V druhé povídce Spolujezdec jde zase o blanického rytíře, jenž nejen upgraduje výzbroj blanických rytířů, ale také na cestě do Brna stopem v autě doktora Stárka ho informuje o plánu posílit českou populaci spermiemi blanických rytířů, aby národ nevyhynul. V povídce Slávy dcera se na advokáta zase obrací Kollárova pravnučka, která zajímavě hovoří o slovanské otázce, ale její návrhy Stárek odmítá a nakonec se zdá, že její návštěva byla jen vidinou, kdyby po ní nezbyl pach marihuany. Soubor zpestří ještě Monika Lewinská s problémem umělého člověka, postavy z Haškova Švejka (Setkání U kalicha), manželka Emanuela Moravce, která zpochybní některé tradiční dějinné výklady, polibek smrti se týká potomka Karla Sabiny a lustračního zákona. Mezitím se doktor Stárek ocitá v péči lékařů psychiatrie jako narkoman, ale také v společnosti Jeho Veličenstva císaře Josefa II. Druhá část povídkového souboru s příznačným názvem Dole startuje tím, že se doktor Stárek stane adresátem částečného invalidního důchodu a jeho kariéra se ocitá na bodu mrazu. V povídce Zpětná ejakulace jde o to, že se jako adolescent měl stát otcem nynější významné političky v sousedním státě, v povídce Mucholapka jde zase o lov na lidské orgány, jinde mu v jeho rybářské zálibě pomáhá sám Jakub Krčín z Jelčan (Regentovo tajemství), který tím napravuje svůj osudový hřích, v Tajné válce Josefa K. jde o fantasmagorickou válku ve střední Evropě, do níž je zapleteno bizarním způsobem i Slovensko, příběh sochaře Švece, tvůrce proslulého Stalinova sousoší, probírá autor v povídce Švec, který se držel svého kopyta, zajímavá je také látka Ukradené sebevraždy nebo remake čarodějnice ve Velkých Losinách ve stejnojmenné povídce. Třetí část povídkové sbírky nazvaná Mezi nebem a zemí je uvedena Vzkazem v láhvi o zprávách o minulosti, které se nepochopitelně hrnou z internetu. Jak se zhoršuje zdravotní stav doktora Stárka, byť má pouze čtyřicet, zostřuje se i úhel jeho pohledu, ale ani při čtení Břichomluvce, Noční můry, Psího života nebo Bumerangu se nepřestáváme podivovat. Desítky narážek a aluzí na konkrétní osoby, jména, situace politické i jiné bystří pozornost a zase nutně omezují životnost takových próz, ale to je běžné, jen si přitom uvědomíme, jak ošidné je naše čtení třeba literární klasiky, které vlastně doopravdy nerozumíme, neboť část textů je nám nedostupná, aniž bychom si to uvědomovali. Kdo bude za pár let vědět o restitucích, o slovanské otázce nebo detailech politických šarvátek nebo eskapád devadesátých let 20. století? Je to četba svěží a autor je člověkem, jenž dokáže z proudu času a událostí vyhmátnout ty příznakové – to je talent novináře, ale Čejka je i mistrem detailu a estetického ozvláštnění. Mistrná je jeho narativní strategie a stylizace: čím je jeho hrdina bezmocnější, chudší, outsiderovitější, prostě down, psychicky nemocný narkoman, tím je svobodnější a nezodpovědnější, neboť pro něho neplatí, že svoboda je poznaná nutnost – takovou nutnost totiž nezná: to, co vyvolává, jsou věci opravdu na hraně… Ale jeho stav ho vyvazuje z jakékoli odpovědnosti, neboť všechno se mu možná navíc jen zdá, ale magie přece jen zanechává v realitě své stopy. A navíc silná autobiografičnost, ale spíše opět postmoderně rozptýlená, rozostřená, náznaková, ale o to působivější, hřejivé doteky velmi osobní. To znejisťování je také hodně postmoderní, ale takto postupovali i ryzí realisté, pokud byli chytří. Pěkná reflexe naší doby zvnějšku i zevnitř a její – jak pěkně po rusku říkával Zdeněk Mathauser – osmyslení.

Psáno pro Slovenské pohľady.

Ivo Pospíšil