FASORA, L. – HANUŠ, J. Mýty a tradice středoevropské univerzitní kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2019.

Když jsem byl požádán, abych napsal recenzi na knihu, která vznikla při příležitosti stého výročí založení mé alma mater, byl jsem trochu rozpolcený. Na jedné straně jsem věděl, že mi to zabere dost času, na straně druhé mne však celý podnik tak trochu lákal. Už samotný název díla – Mýty a tradice středoevropské univerzitní kultury – sliboval zajímavé čtení a snad i iluzi návratu k mým vysokoškolským studiím. Po krátkém váhání jsem se proto rozhodl nabídku přijmout.

Autory knihy jsou profesoři Lukáš Fasora a Jiří Hanuš, kteří oba působí na Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Oba pánové se věnují hlavně moderním dějinám. Profesor Fasora se zabývá dějinami různých společenských vrstev na našem území a dějinami správy, profesor Hanuš se specializuje na dějiny historiografie a na církevní dějiny.

Dílo má pro čtenáře přívětivou strukturu. Je rozděleno do relativně krátkých kapitol, které se věnují volně souvisejícím tématům. Hlavní kapitoly vždy nejprve stručně představují dané téma, jsou dále rozděleny do kratších oddílů a na závěr obsahují krátké shrnutí svého obsahu a nástin možného budoucího vývoje. Kniha obsahuje poznámkový aparát v podobě průběžných poznámek pod čarou a seznam použité literatury a pramenů (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 205–219).

První téma, se kterým se autoři vyrovnávají, se zabývá povahou mýtu. Velice rychle se ukazuje, že odpověď na otázku Co je to mýtus? je složitější než by se původně mohlo zdát. Autoři upozorňují na to, že v moderní době nelze jednoduše převzít tradiční náboženské chápání mýtu, ale zároveň jej nelze zcela ignorovat (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 7). Mýtus také nelze chápat jako pouhý opak reality (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 8). Následně zmiňují pět koncepcí, které jim posloužily jako inspirace. První z nich je jungiánská koncepce. Archetypální obrazy se z nevědomí do vědomí často dostávají v podobě mýtů, vrozená schémata ovlivňují všechny oblasti lidského jednání. Autoři upozorňují na to, že důsledkem domyšlení této koncepce je zpochybnění diskontinuity mezi moderními a premoderními dějinami. Například ve školství lze kontinuitu dobře vidět v užívání různých symbolů a rituálů (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 9). Druhou oblastí inspirace je filosofie, která tradičně rozdělovala vědění na poiesis, praxis a theória. Univerzita je pak jednak institucí hledající pravdu pro ni samotnou, jednak samostatnou mocností s vlastními přednostmi a nedostatky (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 9). Třetí inspirací jsou literární úvahy Claudia Magrise vyjádřené v díle Habsburský mýtus. Mýtus je deformací reality, jejímž účelem je extrakce předpokládané základní pravdy – skutečnost je vtěsnána do rámce pohádky (MAGRIS, 2001, s. 17). Čtvrtou oblast inspirace poskytuje antropologický a sociální pohled na mýty, které v tomto pojetí slouží jako nástroj pro tvorbu lidských komunit. V minulosti byly využity např. totalitními režimy, k současným univerzálním mýtům patří mýtus o pokroku (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 11, 12). Poslední inspirací je český historik Jiří Štaif, který se věnuje mýtu o Palackém jako Otci národa. Jde o trvající mýtus a morální kompas, ke kterému se lze upínat i v moderní době (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 13).

Jádro knihy tvoří sedm kapitol o sedmi mýtech, které i v dnešní době spoluutvářejí univerzitní kulturu. Všechny kapitoly mají do značné míry jednotnou strukturu, díky čemuž jsou velmi přehledné. Autoři nejprve stručně popisují hlavní myšlenku daného mýtu a následně se věnují podrobnějšímu výkladu jeho historie. Při zkoumání dějin mýtu autoři obvykle začínají u středověkých evropských univerzit a postupně se dostávají k současnosti. Na této cestě se věnují hlavně českým zemím a Slovensku a jejich vztahu k evropskému školství, v moderní době nechybí ani souvislosti s vysokými školami ve Spojených státech. Kromě českých zemí (které nevyhnutelně souvisí s rakouskou monarchií) je nejčastěji zmiňována situace v Německu, které bylo, a do značné míry stále je, vzorem pro středoevropské vysoké školství. U českých a slovenských univerzit a vysokých škol nechybí rozbor situace za První republiky, období nacismu, éry Východního bloku i soudobého stavu.

Jednotlivé kapitoly se věnují poměrně různorodým tématům, která se však přirozeně týkají univerzit a vysokých škol, takže není žádným překvapením, že některé myšlenky a problémy se objevují opakovaně na různých místech. Celým textem se tak jako červená nit proplétá hlavně téma praktické (ne)užitečnosti univerzit, jednotlivých fakult a oborů a otázka rozmáhajícího se akademického kapitalismu. Odklon od vědění pro vědění k vědění pro praktické účely začal již v 19. století, na přelomu 19. a 20. století začali lidé vnímat vzdělání hlavně jako investici, která se jim měla co nejdříve vrátit (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 41). Současný akademický kapitalismus však prahne po zisku do takové míry, že ohrožuje mnohé tradiční hodnoty univerzit. Tlak trhu totiž cíleně usiluje o odstranění všeho, z čeho neplyne profit (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 79). V souvislosti s tímto tématem jsou zmiňovány další přidružené problémy. Jedním je úpadek kvality studia, který je způsoben jednak snahou mas získat za každou cenu nějaký akademický titul, jednak snahou univerzit získat za každou cenu nějaké studenty a z nich plynoucí příspěvky. Dalším je rostoucí napětí mezi jednotlivými fakultami, pramenící z toho, že v otázce akademického kapitalismu často stojí na různé straně barikády. Technické a lékařské obory obvykle zkouškami praktičnosti projdou, a to dokonce tak dobře, že do jisté míry přežívaly i v období Protektorátu (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 120). Naproti tomu humanitní vědy jsou obvykle obviňovány z neužitečnosti a plýtvání penězi, které by mohly jít na výzkum nových léků, zbraní, spotřebního zboží nebo čehokoliv dalšího, co se dá zpeněžit, a co je tudíž mnohými považováno za prospěšné.

Dalším vracejícím se tématem, které se přirozeně proplétá s tématem předchozím, je otázka vztahu univerzit k okolnímu světu, zejména pak k politické moci, která se je snaží více či méně ovlivňovat, ale která jim také často poskytuje značný podíl jejich financí. Středověké univerzity byly do značné míry samostatnými institucemi s vlastním majetkem, nebyly však svobodné v dnešním slova smyslu, protože jejich privilegia byla udílenými svobodami (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 17). V 19. století došlo ke značné etatizaci univerzit, která redefinovala jejich pojetí samostatnosti. „Univerzity také zajišťovaly výuku správních úředníků, měnily své programy směrem k větší praktičnosti a využitelnosti, poskytovaly profesní výcvik, a to i v nových oblastech, jako bylo inženýrství, účetnictví, žurnalistika a tělesná výchova.“ (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 20). K nejcitelnějšímu omezení univerzitní autonomie došlo v době vlády totalitních režimů (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 23). Některé obory však z této situace dokázaly slušně profitovat, byť za cenu větší či menší míry kolaborace s daným režimem, přičemž hranice mezi útlakem a kolaborací nebyla vždy jasně narýsována. V období vlády komunistické ideologie měly některé obory, například slavistika, východoevropské dějiny, atomová fyzika či genetika, pomáhat režimu, což však zároveň znamenalo, že režim je do jisté míry podporoval (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 51). V současnosti se univerzity těší formální autonomii, která je však v praxi zpochybňována jejich značnou ekonomickou závislostí na státním a nadnárodním financování. Důsledkem této závislosti je často situace, ve které je univerzitám a vysokým školám diktováno, co a jak by se na nich mělo či nemělo učit (FASORA – HANUŠ, 2019, s. 30). Kritika této závislosti, která si obvykle bere na mušku také bruselskou a jinou přebujelou byrokracii, se ozývá z různých stran, takže zřejmě nejde jen o projev osobních antipatií několika málo jedinců. Navzdory těmto hlasům se však akademickému kapitalismu zatím daří a stává se z něj vzorový model pro vysoké školství celé západní kultury.

Závěrečná část knihy představuje několik tezí, které se týkají současných problémů či výzev pro dnešní vysoké školy a univerzity. Jde o stručné a přehledné shrnutí názorů obou autorů na současnou situaci, nad kterým se čtenář může zamyslet, ale které se mu nijak nevnucuje. Umístění těchto tezí na závěr knihy autorům mimo jiné usnadnilo zůstat v ostatních částech díla maximálně nezaujatými (samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že oba autoři působí jako akademici na filozofické fakultě).

Hodnocení díla akademiků, zvláště takového, které napsali mí někdejší učitelé, je pro mne vždy problematické. Z odborného hlediska jde o velmi podařený a do jisté míry podnětný až provokativní vhled do oblastí univerzitní kultury, které jsou velmi aktuální, a přesto velkou částí společnosti nepochopené. Zvláštní chválu si autoři zaslouží za svou nezaujatost. Nebojí se poukázat na potíže humanitních oborů a přiznat, že někdy si tyto obory zbytečně stěžují, místo aby vyvinuly účinnou snahu o zlepšení situace. Celé dílo navíc příjemně kombinuje odbornou a literární stránku textu. Občas nechybí ani vtipná poznámka z univerzitního prostředí, která zároveň vzdělá a pobaví. Příkladem je místo, na kterém se autoři věnují financování univerzit a jejich společenské (ne)prospěšnosti. Uvádí zde parafrázi bonmotu, podle kterého by možná univerzity byly pro mnohé zajímavější „bez pedantské kritičnosti kolegů, bez primátu pravdy nad partikulárními zájmy a ziskem, ale pak už by to nebyly univerzity“ (MACHULA – MACHULOVÁ, 2017, s. 68). Drobnou výtku si zaslouží pouze jazyková stránka textu, která v delších souvětích trpí občasnými chybami v koncovkách spojek a sloves. Celkově jde o zdařilý text, který je příjemnou a poučnou četbou i pro širší veřejnost a úctyhodnou prací obohacující oslavy stoletého výročí založení Masarykovy univerzity.

Literatura

FASORA, L. – HANUŠ, J. Mýty a tradice středoevropské univerzitní kultury. Brno: Masarykova univerzita, 2019.

MAGRIS, C. Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře. Brno: Barrister & Principal, 2001.

MACHULA, T. – MACHULOVÁ, H. Hodnoty na univerzitě. In: HANUŠ, J. a kol. Jak mohou přežít hodnoty?: příspěvky ze senátní konference pořádané Centrem pro studium demokracie a kultury. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2017.

Mgr. Boleslav Stuchlík – absolvent oborů Učitelství dějepisu a Učitelství ZSV pro střední školy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Baví jej historie a filozofie a rád by se jednou stal učitelem dějepisu.

Konakt: 413397@mail.muni.cz