Slované mezi tradicí a modernitou. Editoři: doc. Dr. phil. Markus Giger (jazyk); Mgr. Hana Kosáková, Ph.D. (literatura); PhDr. Marek Příhoda, Ph.D. (dějiny a kultura). Praha: Červený Kostelec, 2014.

Recenzovaná kolektivní monografie je tradičním výstupem Konference mladých slavistů s ambicí představit v ucelené formě slavistickou tematiku a s ní související aktuální badatelské výzvy. Přestože recenzovaný sborník vyšel již v roce 2014, i dnes mohou být prezentované texty přínosné pro široký okruh badatelů zabývajících se slavistickými tématy v oblastech literární vědy, lingvistiky, kulturologie i historie. Monografii tvoří šestnáct textů rozdělených do čtyř dílčích tematických sekcí – lingvistické, literárněvědné, historické a kulturologické, s převahou prvních dvou. Jednotlivé příspěvky nabízejí čtenáři řadu konkrétních témat a jejich rozmanité zpracování. Jejich pojítkem jsou pak některé společné obsahové i metodologické prvky, a to nejen v rámci sekcí. Například několik studií se v rámci lingvistického a kulturně-historického pojetí věnuje problému formujících se spisovných jazyků nebo jazyků etnických menšin (texty G. Rágyanszkého, A. Reisové, L. Šmídkové a K. Dwornika). Komparativní metoda výzkumu je například použita v literárněvědné práci G. Brutovszké, v jazykovědných textech S. Adámkové a A. Reisové a kulturologických článcích M. Ševečkové a N. Vaverové.

I. Jazyk

Z oddílu zaměřeného na problematiku jazyka si zasluhují bližší komentář následující texty.

Otázkám formování spisovného jazyka je věnován příspěvek György Rágyanszkého Symbióza bibličtiny a štúrovčtiny v Tlačiarni Lipóta Réthyho v Sarvaši. Autor se zaměřuje na problém volby mezi dvěma variantami slovenštiny (jazyk odpovídající koncepci L. Štúra a jazyk evangelických liturgií – „bibličtina“) a rozebírá ho na příkladu knih Jána Kutlíka a Štefana Jančoviča, vydaných v uherském městě Sarvaši (kulturním centru evangelických Slováků v 19. století). V kapitole Slovník a gramatika Štefana Jančoviča Rágyanszki analyzuje materiály Jančovičova slovníku a gramatiky a na několika příkladech ukazuje, jak se autorův přístup k jazyku projevil v jeho jazykovědných pracích. Nedostatkem článku je porušení citačního standardu, když se na s. 38 zmiňuje několik autorů bez uvedení odkazů na konkrétní práce („V tomto zmysle hodnotia Jančovičov Slovník Albert Pražák, András Krupa, Matilda Hayeková…“). Celkově se jedná o zdařilou práci, která může být užitečná mj. pro obor lexikografie.

Fungování většiny moderních jazyků doprovází fenomén zaostávání kodifikovaných jazykových norem, které jsou fixovány v gramatikách a slovnících, za rychle se proměňujícím „živým“ jazykem. Míra oné „nesrovnanosti“ se může v různých jazycích lišit, zde do hry vstupují extralingvistické faktory, historické pozadí vývoje jazyka, postoj lingvistů, vztah k jazykovému purismu apod. Úvaha Marka Mikušiaka Slovenská kodifikačná koncepcia medzi tradíciou a modernitou hodnotí, nakolik slovenská kodifikační koncepce odpovídá současnému stavu jazyka, a řeší problém, zda je ve slovenském lingvistickém prostředí možné hovořit o uplatnění modernistického přístupu k jazykovým normám, nebo se spíše jedná – i přes připuštění jednotlivých změn – o setrvání u tradičních hodnot.

Příspěvek Stanislavy Adámkové (nyní Špačkové) Od Sovětského svazu k Evropské unii. Dosavadní tendence a možné postupy v překladu ruských, českých a anglických názvů firem ve 20. a 21. století zavádí čtenáře do oblasti překladatelské praxe a poskytuje podrobné informace k překladu proprií, konkrétně logonym (názvů firem a organizací). Článek popisuje metodiku překladu a uvádí celou řadu konkrétních příkladů. Toto téma není zatím v české odborné literatuře důkladně zpracováno, článek tedy může najít uplatnění jak v překladatelské praxi, tak může přispět k dalšímu výzkumu v oblasti rusko-českého překladu proprií. Text ovšem obsahuje některá problematická místa. Především název příspěvku je ve vztahu k jeho obsahu poněkud široký a nejasný. Z názvu textu také vyplývá trojjazyčné porovnání jazykového materiálu, zatímco ve skutečnosti se jedná pouze o česko-ruský kontext. Vlastní text se kromě částečné zmínky v podkapitolách 1.1 a 1.2 nevěnuje vývojové proměně zkoumaného materiálu s ohledem na časovou rovinu (kdežto název přímo ukazuje na konkrétní časové období). Materiál se naopak analyzuje v obecné rovině a z textu vyplývá, že se jedná o současný jazyk. Dále, v praktické části se neporovnávají změny v přístupu k překladu v uvedených obdobích (ostatně v úvodu autorka sama hovoří o pokusu „podat určité návrhy zacházení s těmito proprii v dnešní době“; s. 20). Nelze opomenout ani to, že článek postrádá jakýkoliv závěr komentující a propojující analyzovaný materiál. V současné podobě je to pouhý soubor příkladů a text vytváří dojem nedopracovanosti, kdy je nelogicky useknutý na konci jednoho z řady příkladů.

Článek Anastasie Reis Язык лемков на границе между Восточной и Западной Славией charakterizuje morfologické zvláštnosti osobních zájmen v rusínštině Lemků. Příspěvek se sice zaměřuje na relativně úzký problém z oblasti morfologie, ale poskytuje podrobné informace k celkovému stavu zmíněné varianty rusínštiny v současné době, popisuje podmínky vývoje jazyka a historické a sociální pozadí jeho formování. Je na místě ocenit autorčinu snahu pochopit objekt svého zájmu co nejhlouběji, což se projevuje i v tom, že pro popis zájmen a charakteristiku tendencí vyskytujících se v jejich paradigmatech zvolila komparativní metodu, která poskytuje širší záběr a možnost podrobnější analýzy zkoumaných jevů (rusínština Lemků se porovnává se slovenštinou, polštinou a ukrajinštinou, s nimiž hraničí). Přesto je nutné uvést několik kritických postřehů. Především je zde terminologický problém: není jasné, proč autorka určuje osobní zájmena on, ona, ono, oni jako „anaforická“. Uvedená zájmena samozřejmě mohou být anaforická (viz např. definici anaforických zájmen v LES¹), nicméně se o anaforických zájmenech obvykle hovoří v určitém kontextu, ve vztahu k dřívější informaci ve větě nebo v textu. V kontextu práce A. Reisové se jedná o ryze gramatický aspekt analýzy (přinejmenším v současné podobě článku). Kromě toho se nerozebírají (ani se nezmiňují) jiná anaforická zájmena. Doporučuji zvážit volbu termínu mezi anaforický a osobní, a pokud autorka trvá na pojmu anaforický, odůvodnit jeho používaní. Rozpaky vyvolává také to, že se v článku používá kvantitativní analýza (uvádí se několik tabulek shrnujících analýzu materiálu a obsahujících výpočty s uvedením procentuálních dat), nicméně se nikde neuvádí klíčová informace o celkovém množství zkoumaného materiálu. Není tak jasné, kolik bylo celkem případů výskytu zájmen v korpusu a z jakého počtu se vypočítávaly procentuální údaje. Hovoří se také o určitém množství společných forem v různých jazycích. Jaké je celkové množství? Takovéto chybějící údaje by měly být zřetelně uvedeny v textu (ve všech pasážích, kde to obsah vyžaduje) i v tabulkách.

Autorka recenze jazykovědné části: Kateřina Kedron

II. Literatura; III. Dějiny; IV. Kultura

V rozsáhlé sekci věnované slovanským literaturám (II. Literatura) nalezneme velice různorodé texty, zabývající se jak detailní analýzou či interpretací konkrétních literárních děl (články G. Brutovszké, K. Kondratenko, K. Vojinské), tak i sledováním určitých obecnějších literárních tendencí (N. Seiler) či dokonce širšího kulturního a společensko-politického horizontu (M. Bystrzak).

Chronologicky nejvzdálenějším tématem se zabývá úvodní text, jehož autorkou je Gabriella Brutovszky, nazvaný Slovensko-maďarské literárne vzťahy v barokovej populárnej poézii. Pojednává o tzv. „populárním registru“ maďarské barokní poezie, tzn. o anonymních textech převážně ze 17. a 18. století, jejichž důležitým atributem, jak říká autorka, je variabilita nebo topogenetické příbuzenství. Přestože článek je rozdělen do několika oddílů, což by mělo signalizovat promyšlenou strukturu, působí nevyváženě, jednotlivé naznačené otázky nejsou výrazněji rozvinuty a není vždy patrná jejich propojenost. Nelze říci, že by článek postrádal nosnou myšlenku – zdůraznění multikulturality prostředí, v němž studovaná poezie vznikala, a sledování vlivu této multikulturality na podobu jazykovou je jistě vhodný základ pro další úvahy nad kulturní heterogenitou a jejími projevy v literatuře, bohužel autorka toto téma pouze naznačuje, ale výrazněji nerozvíjí. Nestačí pouze uvést, že „jazyk se [...] stává nejen prostředkem, ale i cílem; nejen nositelem obsahu, ale i etnickým kódem“ (s. 85), je nutné tuto tezi konkrétně doložit. Přestože článek obsahuje charakteristiku makarónské poezie a rozbor vybraných básní, což můžeme považovat za určitý pokus ilustrovat onu kulturní a jazykovou heterogenitu, autorka potenciál komentovaných básní pro tento účel příliš nevyužívá. Pouhé konstatování, že se v básni vyskytuje slovenština kontaminovaná maďarskými gramatickými strukturami (či naopak), nestačí. Komentáře týkající se hybridního jazyka makarónské poezie jsou spíše popisem podružných jednotlivostí, které, místo aby nasměrovaly pozornost na ten nejpodstatnější problém, drobí text na shluk druhořadých detailů (např. etymologie vybraných výrazů, vysvětlení cizojazyčných názvů pro části oděvu apod.), které zůstávají na úrovni kusého konstatování. Přestože autorka deklaruje nutnost pochopit multikulturní kontext dané poezie, právě toto v článku téměř chybí.

Na kvalitativně vyšší úrovni se nacházejí dva články, které se rovněž zabývají rozborem a interpretací konkrétních literárních děl. Za prvé se jedná o příspěvek Kateryny Kondratenko Мoдeрнiстський дискурс мандрiвнoї прoзи С. Батушича (Modernistický diskurs cestopisné prózy S. Batušiće), jenž se věnuje tvorbě chorvatského spisovatele Slavka Batušiće, konkrétně jeho cestopisným črtám, významným v kontextu chorvatského modernismu. Na počátku autorka okrajově naznačuje proměny cestopisné tvorby v první polovině 20. století a uvádí podstatné rysy modernistické cestopisné črty (sebepoznávací funkce, ironické přijetí světa, deziluze, subjektivizace, žánrová kontaminace). Jádrem textu je však charakteristika Batušićovy cestopisné prózy. K. Kondratenko dokáže velice zručně identifikovat formální specifika Batušićovy tvorby (všímá si specifického kompozičního principu /tzv. „pohlednic z cest“/, v němž se odráží vzájemně podmíněná fragmentarizace vypravěčova vědomí a zobrazovaného světa), zastavuje se u výrazných rysů Batušiće-cestovatele – hodnotí jeho schopnost hlubokého pronikání do podstaty jevů a věcí, intuitivní vnímání, kinematografický pohled na pozorovanou realitu, nezvykle sofistikovaný zájem o výtvarné umění apod. Vhodně akcentuje ty prvky, které Batušiće sbližují s modernismem – modernistický subjekt jako osamělý poutník, svérázný vyhnanec, člověk „bez domova“, který přijímá cestu jako dobrovolné vyhnanství z vlasti, vyděluje sebe sama z vlastního národa, uniká před službou ideálu, v nějž nevěří apod. S uvedenými rysy autorka pojí i jeho výraznou introverzi a introspekci, snahu uniknout socializaci a identifikaci s jakýmkoliv kolektivem, což se odráží i ve volbě zobrazovaných výseků reality (Batušić ignoruje turistické ukazatele, zestručňuje kulturně-historická fakta a zdůrazňuje naopak motivy každodennosti). Přestože vyznačení rysů Batušićovy tvorby je jádrem článku, autorka okrajově vkládá i stručná srovnání (např. typologie cestovatelů v díle Batušićově a M. Krleži; benátského diskursu u Batušiće a jeho předchůdců), což vhodně rozšiřuje jinak úzce vymezený záběr.

Druhým literárněvědným textem, zabývajícím se konkrétními literárními díly, je článek interpretační povahy Oбраз хoду як мeтафoра архeтипнoгo пригадування в раннiй прoзi Валeрiя Шeвчука (Obraz chůze jako metafora archetypálního rozpomínání se v rané próze Valerije Ševčuka) Kateryny Vojinské. Z rozsáhlé tvorby významného ukrajinského spisovatele V. Ševčuka, jenž se řadí ke generaci tzv. „šedesátníků“ (autorů debutujících vesměs na začátku 60. let 20. století), si autorka vybírá tři drobné prózy Юнак (Mladík), Вiд пoрoга (Od prahu) а Дoрoга вiд батька (Cesta od otce), které jsou poznačeny silnou numinozitou a s tím související hlubinnou sémantikou. Ve své interpretaci využívá vhodně pojem „archetypu“, jenž je chápán jako určitý věčný vzorec, věčný obraz, který „rozpohybovává“ proces individuace, tedy „cestu k sobě“, slovy autorky „cestu spočívající v přiblížení se autentičnosti skrze archetypální vyvázání osobnosti z pout zfalsifikované seberealizace“ (s. 126). Ve zvolených povídkách autorka zdůrazňuje především tematizaci stavu člověka pozorujícího okolní svět, přičemž pozorovaná skutečnost se stává generátorem různých mezních situací (či emocí), aktivujících zároveň touhu po archetypální cestě do neznáma. Uvádí, že v Ševčukových textech jsou „rozmanité obrazy, motivy a toposy poznačeny numinózní tranzitností jakožto uměleckým modem archetypální ‚chůze‘, což napodobuje actus purus jako autentický akt existenčního hledání.“ (s. 127). Postavy představují typ „chodícího“ jako toho, kdo nepopírá „cízího“ v sobě, vydává se do neznámých prostorů s nadějí, že budou zrcadlit odvěkou blízkost. Topos archetypální blízkosti pak má být v dílech realizován skrze obraz obličeje (zvláště patrně v povídce Mladík). V povídce Od prahu je tematizována synovská cesta: Ševčuk zde modifikuje obraz chůze jako metaforu rozpomínání se skrze synovské hledání životních konstant vlastních každému pokolení. V povídce Cesta od otce autor podle Vojinské vytváří svéráznou podobu otcovského toposu (zobrazuje otcovskou přítomnost z perspektivy numinózní zkušenosti sirotka; metafora rozpomínání zde koreluje s metaforou vzkříšení). Přestože článek je sofistikovaným textem, teoreticky skvěle ukotveným a celkově na vysoké odborné úrovni, bez bližší znalosti Ševčukových povídek (což je v České republice vzhledem ke špatné dostupnosti textů problémem) zůstává pro čtenáře do značené míry „zašifrovaný“, neboť rozbor primárních textů v autorčině podání neposkytuje dostatečnou představu o příbězích, na jejichž základě provádí svou interpretaci.

Širší kontext sledovaných literárních děl se snaží nahlédnout ve svém článku Wulgaryzmy w dramacie polskim przełomu XX i XXI wieku (Vulgarismy v polském dramatu přelomu 20. a 21. století) Katarzyna Stępińská. Pokouší se charakterizovat jazykové projevy odrážející v literatuře znepokojující společenské tendence. Volí pro tento účel dvě antologie současného polského dramatu: Pokolenie porno i inne niesmaczne utwory teatralne (2003, soubor 10 děl) a Made in Poland (2006, soubor 9 děl). R. Pawłowski, editor antologií, poznamenává, že se nejedná o výběr nejkvalitnějších polských divadelních her, ale těch nejautentičtějších (nazývá tento typ dramatu „dramat niesmaczny“), v nichž je nepřikrášleně zrcadlena realita polské společnosti a její negativní a odpudivé prvky (nihilismus, násilí, krize citových vazeb, krize rodiny, rozčarování kapitalismem a volným trhem, triumf konzumu jako hlavního životního modelu, úpadek autorit – tedy i církve). Je v nich tematizována absence mezilidských vztahů založených na respektu a naopak zvýrazněna existence okleštěných kontaktů spočívajících na pouhé výměně informací. Autorka se pokouší tuto zploštělost vztahů ilustrovat pomocí analýzy jazykové vrstvy textů, konkrétně vulgarismů. Pro tento účel využívá většinu divadelních her umístěných ve zmíněných antologiích (výjimku tvoří pouhé dvě, kde se vulgarismy nevyskytují). Snaží se dokázat, že použití vulgarismů jednotlivými postavami (mimochodem bez ohledu na jejich věk, pohlaví, vzdělání, majetkový status, vzájemné vztahy) není podmíněno pouze excitovaným emocionálním stavem, ale je jimi vyjadřován určitý zafixovaný způsob komunikace, určitý komunikační standard. V závěru autorka vhodně využívá hodnocení literárních vědců (J. Kornhausera, D. Kopczyńské, R. Pawlowského), kteří se zamýšlejí nad příčinami zvýšené frekvence výskytu vulgarismů v literatuře, a shrnuje, že hlavní funkcí vulgarismů je v tomto případě snaha v maximální míře předat skutečný obraz stavu společnosti, poukázat na vulgarizaci života, odrazit reálnou jazykovou situaci a v neposlední řadě i šokovat. K celkové kvalitě článku přispívá i umístění tabulky na konci článku, v níž jsou obsaženy vulgarismy vyskytující se v analyzovaných divadelních hrách.

Literární oddíl obsahuje i texty zaměřené na mapování nejen literárních, ale současně i širších kulturně-společenských či politických souvislostí určitého období. V první řadě se jedná o velice kvalitní a inspirativní článek Magdaleny Bystrzak Romantická tvár Slovenska. Premeny paradigmy, snažící se vyhodnotit romantické paradigma slovenské národní kultury, které je chápáno ve dvou různých podobách: za prvé jako soubor idejí, přesvědčení a vizí určitého kulturního společenství, konkrétně slovenských národovců v 19. století (zvláště v rámci tzv. štúrovské školy), za druhé jako důležitý referenční a identifikační rámec slovenské kultury ve 20. století (zvláště pak v meziválečném období). Autorka využívá interpretaci romantismu jako určitého kulturního paradigmatu a referenčního rámce polské kultury, kterou vypracovala Maria Janion, a následně se blíže zaměřuje na meziválečné projevy romantického paradigmatu slovenské kultury, vůči nimž se postavila moderní generace slovenských autorů. Východiskem je přesvědčení, že kulturní situaci po roce 1918 určoval kromě jiného střet mezi tradičním (romantickým) a moderním kulturním paradigmatem, napětí mezi národně orientovanou kulturní linií a jejím kritickým protikladem. Autorku zvláště zajímá, jak mezi dvěma válkami dědictví romantismu přetrvává, jakým způsobem a do jaké míry je modifikované, jaký nový obsah, jakou rezonanci romantismus získává v moderně orientovaných meziválečných intelektuálních kruzích. Za inspirativní považuji citovanou úvahu M. Chorvátha z práce Romantická tvár Slovenska (1939), z níž vyplývá, že romantismus byl v dobové publicistice chápán jako důvod česko-slovenského neporozumění, v podstatě je zde vyjádřena myšlenka, že Češi, kteří nedostatečně chápali snahy Slováků, shrnovali široký okruh problémů v oblasti česko-slovenských kontaktů pod pojem romantismus. Chorváthova práce je podle M. Bystrzak cenná právě tím, že se pokouší o detailní klasifikaci meziválečných projevů romantického cítění: identifikuje romantismus v slovenské povaze, ve vnímání náboženství, poslání vědy a umění nebo i v chápání politiky a na úrovni česko-slovenských vztahů. Chorváthův text autorka vnímá jako vděčný příklad reflexe romantického paradigmatu mezi dvěma válkami moderní generací. Její text pak může být vnímán kromě jiného jako vhodný ukazatel dalších úvah o romantickém paradigmatu nejen v kontextu slovenském, ale například i jiných slovanských národů.

Druhým textem, ozvučujícím široce pojaté téma a mířícím tentokrát do období současnosti, je aktuální studie Niny Seiler Teorie płci miózy tradycją a postępem. Strategie polonistyczne (Genderová teorie mezi tradicí a pokrokem. Polonistické strategie). V centru pozornosti stojí dvě strategie existující v rámci polských feministických studií po roce 1989. Za prvé se jedná o tzv. „historickou strategii“, jež navazuje na domácí texty vzniklé před druhou světovou válkou. Jedná se tedy o tendenci propojení současné reality s minulostí. Badatelky představující tuto strategii se ve svých textech zabývají v první řadě literaturou a zaměřují se na reinterpretaci kanonických literárních textů z genderové perspektivy. Autorka jako představitelku této strategie uvádí Marii Janion (a její knihu Kobiety i duch inności /Ženy a duch jinakosti/, 1996), která věnuje pozornost zapomenuté ženské literatuře (např. spisovatelce M. Komornické), pokouší se o „nové“ čtení děl mužského literárního kánonu, studuje „mýtus ženské jinakosti“ a bere v úvahu literární a teoretická díla z různých epoch a geografických regionů. N. Seiler uvádí i další badatelky, které doplňují historické vědomosti o rozvoji emancipace v národní kultuře (G. Borkowská, E. Kraskowská) a zdůrazňuje, že i díky novému čtení mužských textů pomocí feministické kritiky se daří plněji popsat tuto předsocialistickou fázi literárního vývoje. Druhá strategie (strategie transferu ze západu) pracuje s integrací západní perspektivy, která může nabídnout různé genderové teorie a interpretační strategie. Jako představitelka tohoto přístupu je uvedena Inga Iwasów a její kniha Gender dla średnio zaawansowanych (Gender pro středně pokročilé, 2004). V souvislosti s touto prací N. Seiler upozorňuje na obecnou otázku využití západních proudů genderových studií v současné polské společnosti (která je mnohem konzervativnější a normativnější) a dochází spolu s dalšími polskými vědkyněmi k závěru, že je nutné západní zkušenost intenzivně využívat, zároveň ovšem eliminovat určité prvky, jež v polském prostředí nerezonují – v podstatě tedy existující modely adaptovat a modifikovat. Vhodně zvolený citát z A. Mrożik v závěru článku svědčí o tom, že autorka je schopna formulovat konkrétní (pokud ne přímo praktické) závěry, k nimž dochází na základě studia dané problematiky. Citovaná badatelka totiž upozorňuje na nutnost studovat všechny feministické proudy či snahy o zrovnoprávnění existující v polském prostředí v různých údobích (včetně těch socialistických), zrevidovat je a využít v aktuálním bádání tak, aby liberální feministický diskurs nebyl v této oblasti hegemonem.

Historický oddíl (III. Dějiny) obsahuje pouhé dva články dosti odlišného zaměření. Za prvé se jedná o informativní text Kamila Dwornika „Зoря Галицка“ i „Dnewnyk Ruskij“ – dwa różne alfabety i dwie różne wizje ukraińskiego ruchu narodowego w Galicji („Зoря Галицка“ i „Dnewnyk Ruskij“ – dvě různé abecedy a dvě různé vize ukrajinského národního hnutí v Haliči), v němž se autor věnuje důležitému období formování ukrajinského národního hnutí v Haliči. Pozornost je věnována historii vzniku dvou týdeníků Зoря Галицка а Dnewnyk Ruskij, které byly prvními vlaštovkami nově utvářené periodické publikační platformy, což bylo zvláště ve společenstvích s nedostatečně zformovaným národním vědomím, mezi něž patřili i haličští Rusíni-Ukrajinci, velice významným faktorem. K. Dwornik nenahlíží vznik uvedených týdeníků pouze v kontextu událostí roku 1848, ale i jako součást dlouhotrvající „abecední války“, tzn. sporu probíhajícího v průběhu 19. století a týkajícího se volby písma, což byl jeden z problémů úzce souvisejících s formováním moderního národa. Autor podrobně popisuje počátky a předpoklady vzniku obou týdeníků, jež přímo souvisely se vznikem dvou organizací a byly jejich tiskovými orgány. První z organizací – Гoлoвна руська рада – sdružovala osobnosti usilující o výraznější národní emancipaci (vydávala týdeník Зoря Галицка), druhá, k ní opoziční, – Ruski Sobór – sdružovala Poláky a zpolonizované Rusíny a v podstatě bránila výraznější národní emancipaci a zvláště diferenciaci s Poláky (vydávala Dnewnyk Ruskij). K. Dwornik podává základní informace týkající se obou tiskovin (založení, trvání, frekvence vydávání, náklad, informace o šéfredaktorovi) a načrtává některé zásadní rysy jejich ideového směřování (Зoря Галицка: vyjádření jednoty s Ukrajinci v Rusku, snaha o zrovnoprávnění ukrajinského jazyka ve školách a úřadech, obhajoba cyrilice apod.; Dnewnyk Ruskij: kritika opozičního deníku za loajalitu vůči Vídni, idealizace společné polsko-ukrajinské historie i současného soužití, deklarace jednoty s Poláky, odpor proti rozdělení Haliče na polskou a ukrajinskou část, nevyjasněná pozice stran abecedy). Zajímavé jsou autorovy komentáře k volbě abecedy v souvislosti s vydáváním týdeníku Dnewnyk Ruskij, které zakládá na svých výzkumech ve vybraných knihovnách, a dochází k závěru, že časopis většinou vycházel latinkou (cyrilicí vyšla jen některá čísla), byť bylo deklarováno jinak (měl vycházet v obou variantách). Závěrem se autor snaží zhodnotit význam vzniku těchto dvou tiskovin a zabývá se i postupnou krystalizací vyhraněnějších názorů na otázky volby písma, což svědčí o výraznějším národním sebeuvědomění. Článek můžeme považovat za solidní přehledovou a informativní stať, která poskytuje náměty pro další bádání na toto téma.

Druhým článkem historické sekce je bravurně vystavěný text Jana Květiny Pravdivý versus falešný konzervatismus: spor o tradice polské identity v 19. století. I přes uvedení teoretických úskalí na počátku článku (tzn. formulace systémového problému politické teorie, jenž je ještě výraznější při řešení otázky přesného vymezení obsahu konzervativního způsobu myšlení vzhledem k podmíněnosti chápání obsahu tradice v politické kultuře dané země), se J. Květina pokouší objasnit divergence polského konzervativního myšlení v 19. století. Konkrétně se zde jedná o debatu mezi tzv. „skutečnými“ a „falešnými“ konzervativci, přičemž klíčovou osobností v této debatě je Antoni Zygmunt Helcel (1808–1870), polský historik a politik, a jeho práce Aforizmy o skutečném a falešném konzervatismu, v níž se snažil dokázat, že v tehdejším polském politickém myšlení existovaly dvě tradice shodně se zaštiťující ochranou konzervativních hodnot. Podle autora článku z dobového kontextu a jiných Helcelových prací vyplývá, že hlavní politické a filosofické postoje, vůči nimž se Helcel vymezoval, představoval hrabě Henryk Rzewuski (1791–1866). J. Květina řeší otázku, zda skutečně existovaly dvě protichůdné varianty konzervativního myšlení, anebo se jednalo v podstatě o obdobné názorové platformy, jež bylo nutné záměrně odlišit kvůli mocenskému soupeření. Komparativním rozborem vybraných témat a argumentů prověřuje, zda jednotlivé Helcelovy a Rzewuského premisy skutečně stojí na protichůdných stranách názorového spektra a zda Helcelem formulovaná zásadní odlišnost dvou koncepcí – tedy antagonismus racionalismu a iracionalismu – je opodstatněná. Jinými slovy, prověřuje, nakolik se Helcel a Rzewuski odlišují v jednotlivých otázkách (ať již se jedná o problematiku koncepce přirozeného řádu, vzájemnosti státu a společnosti, zhodnocení potenciálu šlechty jakožto nositele určité mise apod.) a dochází k závěru, že v řadě případů Helcel stojí na pozicích velmi blízkých Rzewuského východiskům, jindy se naopak objevují odlišnosti. Nejdůležitější je však podle J. Květiny fakt, že „rozlišovací linie mezi skutečným a falešným konzervatismem nevede po Helcelem navrhovaných osách míry racionalismu či upřímně míněných univerzálních idejích, ale spočívá v rozdílném chápání žádoucích tradic a role různých sociálních vrstev při jejich uchování“. Z toho vyplývá, že oba dva směry představují svébytné postoje, ačkoliv není možné za základ jejich rozlišení přijmout dichotomii navrženou Helcelem. V souvislosti s tímto článkem je třeba podtrhnout jeho vysokou odbornou úroveň, schopnost precizní argumentace a hluboký vhled do studované problematiky.

Závěrečný oddíl věnovaný kultuře (IV. Kultura) je sestaven ze dvou textů, které byť jsou tematicky odlišně zaměřené, v podstatě jsou do určité míry příbuzné – zabývají se srovnáním určitých jevů lidových tradic u vybraných národů (převážně slovanských). V prvním, poměrně popisném textu – Obřady přijetí dítěte do rodiny a společenství u východních a západních Slovanů – se Monika Ševečková věnuje srovnání přijímacích rodinných rituálů u Čechů, Rusů a Ukrajinců (jedná se o kladení novorozence na stůl či pod něj, k ohništi; políbení matky a otce dítěte; přiložení novorozence k prsu; obcházení s dítětem kolem stolu a ohně či obdarovávání novorozeněte; křest; první koupel; nošení do kouta; církevní úvod; společné hodování). Při popisu jednotlivých rituálů autorka komentuje úlohu jednotlivých osob přítomných při daném obřadu, vysvětluje funkce jednotlivých použitých předmětů a dále podle povahy daného rituálu doplňuje další souvislosti, například upozorňuje na ty výrazné momenty, které poukazují na vztah s „oním“ světem, případně propojují svět „živých“ a svět „mrtvých“ (k tomu slouží například zdůrazňovaná analogie mezi jednotlivými prvky porodních a pohřebních rituálů). Vzhledem k tomu, že se jedná v podstatě o informativní stať, v níž autorka komparativní metodou podává velké množství faktů, bylo by dobré vyvarovat se nepřesností či nedůsledností (namátkou: s. 165 – kmotrovství je popsáno jako pokrevní příbuzenství, což platí jen částečně; s. 167 – není upřesněno, že slovo „купiль“ bylo užito v ukrajinském kontextu, pro ruský a český kontext výrazy nejsou přítomné). Nejasnost rovněž vyvolávají například komentáře týkající se aktu slavnostního přiložení novorozence k prsu: „U východních Slovanů se setkáváme se zákazem, kdy s rodičkou nesmí do jejího očištění (tj. po šest týdnů) nikdo jíst, což se mnohdy řešilo tak, že dítě mělo kojnou [...], ve většině případů se tak ale stávalo spíše tehdy, kdy měla matka málo mléka“ (s. 164). Zdá se, že pokud by takováto praxe existovala a byla by frekventovaná (což v podstatě naznačuje výraz „mnohdy“, i když je oslaben následným doplněním v závěru věty – „ve většině případů“), jednalo by se o velice zvláštní zvyk, stojící proti přirozenosti poporodních reflexů a postrádající smysluplné praktické vysvětlení. Navíc je otázkou, zda je možné, aby takovýto zvyk byl realizovatelný. Tento příklad je jedním z řady, celkově by bylo vhodné snažit se o větší přesnost, případně důkladnější vysvětlení daných jevů (zvláště pokud se jedná o uvedení citace z jediného zdroje).

Posledním textem publikace je s předchozím spřízněný článek Nadi Vaverové Duchové obydlí u západních a východních Slovanů. Autorka se zaměřuje na rozbor bytostí českého folkloru, jež jsou přímo spjaty s domovem, a to za pomoci komparace s ekvivalenty v západoslovanském, východoslovanském a baltském areálu. Zpočátku uvádí přehled pojmenování těchto duchů a zastavuje se nad vlivem negativního chápání těchto bytostí ze strany křesťanství, což motivovalo, jak konstatuje, i některé z názvů a v podstatě i jejich unifikaci a transformování do nižších podob ďábla. Autorka postupně uvádí jednotlivé varianty a variace bytostí, jejich charakteristické znaky a funkce, i atributy a aspekty, které se k nim váží (například oheň, který společně s nápodobou členů rodiny ukazuje na úzké sepětí s rodinou a jejími předky; předení; zamotávání vlasů) a rovněž ekvivalentní postavy v baltském folkloru i ve folkloru ruském. Zmiňuje také bytosti, které jsou v podstatě „pomezní“ a představují přechod mezi světem doma (vnitřním, bezpečným) a světem vnějším.  Na závěr shrnuje, že dané bytosti i přes výše zmiňované působení křesťanství zůstávají spjaty s lidským domovem a jeho prosperitou a že tento kult zůstal ve srovnání s vírou v jiné bytosti poměrně hojně zachován. Za zvláště nosné pro případné další bádání považuji zmínky o vztahu křesťanství k tomuto kultu, zde by jistě bylo vhodné zabývat se mechanismy potlačení této vrstvy lidové kultury ze strany církevních autorit.

Z uvedeného hodnocení je patrné, že ve svém celku publikace vytváří pestrý soubor textů, které mají potenciál podnítit další bádání v celé řadě velmi rozličných oblastí. Různorodost témat i metodologických přístupů tak není zátěží, ale naopak pozitivem – o to větší inspirativní potenciál daná publikace má. I přes několik dílčích nedostatků některých studií je třeba celkově sborník hodnotit jako solidní badatelský počin mladé generace slavistů.

Autorka recenze literárněvědné, historické a kulturologické části: Tereza Chlaňová

Recenze byla původně napsána pro časopis Slavia.

Kateřina Kedron – Vystudovala Běloruskou Státní Univerzitu v Minsku, Filologickou fakultu, obor Slovanská filologie. Studovala doktorát na Ústavu slavistiky FF MU v Brně (obor Teorie areálových studií). Působila na FF MU v Brně a na FF UK v Praze. Je autorkou publikace Genderové aspekty ve slovanské frazeologii (na materiálu běloruštiny, polštiny a češtiny). Praha: Karolinum, 2014.

Tereza Chlaňová (narozena 1974 v Praze) vystudovala anglistiku a amerikanistiku a také ukrajinistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1992–1998). Vyučuje na Ústavu východoevropských studií FF UK převážně ukrajinskou literaturu 19. a 20. století. Publikuje články o ukrajinské literatuře. Je editorkou knihy věnované prozaické tvorbě autorů tzv. stanislavského fenoménu – Putování ukrajinskou literární krajinou (2010). Spolu s Alenou Morávkovou uspořádala výbor z básní dvou ukrajinských emigrantských básníků Jurije Darahana a Oleksy Stefanovyče (Hlasy dvou básníků, překlad: Václav Daněk, Tereza Chlaňová, Matěj Lipavský, Alena Morávková, Národní knihovna České republiky, 2018). Překládá z ukrajinské literatury (Halyna Petrosaňaková, Taňa Maljarčuková, Jurij Vynnyčuk a další), příležitostně i z literatury ruské (ve spolupráci s Jekaterinou Gazukinou přeložila divadelní hru Anny Jablonské Pohani). Z téže spolupráce vzešel v loňském roce i překlad románu Dlouhé časy ukrajinského spisovatele Vladimira Rafejenka (Brno: Větrné mlýny, 2018).

Kontakt: chlanova@centrum.cz