LABUDOVÁ, E. Tapetář. Praha: Euromedia Group, 2019.

Ema Labudová za svou prvotinu, tedy za prózu Tapetář, získala v roce 2019 nikoliv bezvýznamnou Literární cenu Knižního klubu. I když autorce chvíli trvalo, než se svou knihou prorazila, a i když se jí poštěstilo v soutěži až na druhý pokus, pro teprve dvacetiletou spisovatelku je to bezpochyby velký úspěch. Ostatně mnozí spisovatelé neměli začátky lehké a příběh útlého románu (nebo lépe novely?) ukazuje, že je někdy potřeba s textem pracovat, vracet se k němu, provádět změny.

Autorka si už od počátku staví nesnadné úkoly – hlavní postava její prózy je sice její vrstevník, ale je to homosexuální mladý muž (chlapec) Irving, tapetář a nedoučený pekař, a časoprostorové reálie jsou také značně odlišné; Irving žije v Anglii v 50. letech minulého století. Jak sama spisovatelka přiznává (vizte rozhovor: KADLECOVÁ, 2019), reálie si musela nastudovat ze zahraniční literatury a doufá, že v textu nezůstaly nějaké faktografické chyby. Na druhou stranu reálie jsou v knize druhořadé, těžiště umístila autorka jinam – do vyobrazení emocí, především strachu a úzkosti, jakými gayové v Británii v 50. letech bezpochyby trpěli. Inspirací jí byl případ perzekvovaného vědce Alana Turinga, ale příběh tapetáře Irvinga ukazuje danou problematiku poněkud prostěji, na příkladu „obyčejného“ člověka.

Irvingův příběh je odhalován postupně – a vlastně nejen příběh, dokonce i jméno postavy, její sexuální orientaci, která je stěžejní charakteristikou a bez níž by román nedával smysl, a mnoho dalších faktů se dozvídáme až v pokročilém stadiu četby, nezřídka retrospektivně, ale vždy v podání samotného Irvinga, který je vypravěčem vlastního příběhu. Jednou z charakteristik postavy je tedy i jazyk celého díla, který je kupodivu značně moderní a také, eufemicky řečeno, neuhlazený. I když jazykové prostředky příliš nekorespondují s časoprostorovým ukotvením díla, v důsledku čehož román působí spíše jako moderní překlad do češtiny, zvolený jazyk nijak neubírá knize na čtivosti. Výstižně o jazyce pojednává nedávná recenze: „Monologická novela o mladíkovi lehce přes dvacet, který musí kvůli homosexuální orientaci žít ve věčném sebezapření, je totiž psána, jako by ji vyprávěl nedouk. V dlouhých souvětích s opakujícími se výrazy, nadmírou ukazovacích zájmen, často v krkolomném slovosledu a chybami ve vazbě. Měla by se tedy číst špatně, ale opak je pravdou“ (ČOPJAKOVÁ, 2019). Právě tento prostý styl „nedouka“ a hovorový jazyk, pohled mladého muže – to vše poněkud vtíravě připomíná Salingerovo Kdo chytá v žitě.

Irvingův příběh má dvě linie – současné události vykreslují jeho život v Menchesteru, kam byl nucen se přestěhovat a kde pracuje jako tapetář. Žije se spolubydlícím a – jak později čtenář odhalí – se svým partnerem Zevem v bytě, z něhož Irving a Zev nikdy nevycházejí společně a v němž se život odehrává za zataženými závěsy a nikoliv bez strachu. Této linii vyprávění dominuje především jedna událost – společný pohřeb Irvingových rodičů, kteří zemřeli v těsném sledu za sebou. Kvůli pohřbu se mladý muž vrací po třech letech z Menchesteru do Whitby, kde prožil téměř celý svůj život, a právě pohřeb, setkání s lidmi a návrat do rodiště vyvolávají vzpomínky a otevírají druhou linii příběhu – vyprávění o Irvingově minulosti, o událostech, které se odehrály před třemi lety a kvůli kterým byl Irving nucen opustit Whitby. Postupně se dozvídáme, že v minulosti byl chlapec souzen za „zločin proti důstojnosti“, jak byla pojmenována (fyzicky naplněná) láska mezi dvěma muži. Odsouzen však nakonec nebyl (na rozdíl od svého milence, učitele ve Whitby), zřejmě pro svůj nízký věk, dočkal se však „odsouzení“ a vyhnání z vlastní rodiny; jeho otec jej poslal do Menchesteru a celá rodina s ním přerušila veškerý kontakt. Zajímavá je paralela mezi Irvingovou rodinou a rodinou jeho zaměstnavatelů v Menchesteru. Zatímco v jedné rodině synovi nikdy neodpustí jeho homosexualitu, ve druhé rodině přijmou zpět svého syna i přesto, že okradl vlastní rodiče o značný finanční obnos. Láska ke člověku stejného pohlaví je v očích společnosti větší hřích a tabu než krádež.

Další zajímavostí, byť možná nezáměrnou, je zvolená symbolika barev. Irving má svou sexuální minulost spojenou s modrou barvou a často vidí modře i to, co ve skutečnosti není modré, jako by měl nějakou poruchu zraku. Slovo „blue“ (modrá) v angličtině má specifické konotace; „I feel blue“ může znamenat „být smutný, deprimovaný“, případně „mít spleen“. Pro zajímavost můžeme také dodat, že i v ruštině má modrá, konkrétně světle modrá, specifický význam; slovo „голубой“ (galuboj, světle modrý) je označení pro homosexuála, podobně jako v češtině můžeme hovorově říct, že někdo je „teplý“. Nelze s jistotou říci, zda autorka volbou barvy něco sledovala, i kdyby však barevná symbolika neměla hlubší význam, zajímavě dokresluje atmosféru novely, ale také nálady hlavního hrdiny.

I když Labudová dokáže dobře vystihnout vnitřní svět postavy, jsou přesto některé momenty těžko uvěřitelné. Například okamžik, kdy těsně po ukončení soudního procesu otec vyhání svého syna z domu a obviňuje jej z něčeho špatného a zvráceného, z něčeho nenormálního, Irving, i když je ještě velmi mladý a i když je na něj vyvíjen tlak celou společností, hrdinsky prohlásí, že k učiteli cítil lásku a že taková láska je normální – jako by pod tlakem společnosti a ve své době nikdy nezapochyboval o tom, co cítí a zda je to v pořádku.

Také další prvky knihy působí rušivě. Autorka vytvořila svůj svět poněkud nekonzistentně, například když Irving během karu říká, že nemá rád hrášek (s. 77), ale později jej sám vaří a říká, že chutná dobře (s. 158–160). Není to sice pro příběh nijak podstatné, bohužel však podobné chyby odvádí čtenářovu pozornost. Závažnější jsou jiné „přešlapy“, u nichž bychom ale mohli zvažovat, zda se nejedná o záměrnou „chybu“, která má čtenáři sdělit nějakou informaci. Mám na mysli především odkazy na díla, která v době, kdy se děj knihy odehrává, ještě neexistovala – a i kdyby existovala v daném čase, stěží by se vyskytovala v daném prostoru. Konkrétně se jedná o knihy, které má Irving ve své knihovničce; „Spalovač“ a „Mundstock“ nemohou znamenat nic jiného než Spalovače mrtvol a Pana Theodora Mundstocka, známá díla Ladislava Fukse, která však byla publikována v Československu v 60. letech. Možná tímto výběrem autorka chce dokreslit charakter své postavy, ale zároveň poskytnout čtenáři vhled do vlastních úvah nad svou knihou, vhled do inspiračních zdrojů a zájmů, do vlastního vzdělání, na němž při psaní knihy staví. Kromě těchto dvou knih se totiž objevuje celá řada dalších děl (Studna osamění, De profundis…), která mají společná témata – homosexualitu, psychické potíže, strach – a jejichž autoři se prostřednictvím svých děl s těmito (mnohdy autobiografickými) tématy vyrovnávali. Dodejme, že nejen hlavní postava knihy si prochází těžkostmi a nejen homosexualita je v knize tematizována. Například Irvingova sestra se během dospívání potýká s jakousi ztrátou identity v důsledku toho, že po procesu s Irvingem, po této senzaci pro malé Whitby, už nikoho nezajímá ona sama, všichni se jí pouze vyptávají na bratra – už pro ně není Sylvií, ale pouze Irvingovou sestrou. Irvingův partner Zev se musí vyrovnávat se ztrátou otce a s alkoholismem své matky, sousedka Beth se pokouší o sebevraždu, španělský přistěhovalec Frederico zažil Francův režim…

Autorčino vzdělání, tentokrát mám na mysli její studium hispanistiky, se odráží i v jiných prvcích díla, bohužel ne vždy zcela zdařile. Z nepochopitelných důvodů jsou kapitoly pojmenovány ve španělštině, popřípadě jsou pojmenovány slovy, která se pouze jako španělská tváří (kapitola 1 a 4). To opět umocňuje dojem, že čteme překlad z cizího jazyka, kde překladatel neodhadl vhodnou míru exotizace na straně jedné a naturalizace na straně druhé. Španělština v české novele z anglického prostředí skutečně příliš opodstatnění nemá, jediným pojítkem by mohla být postava Španěla Frederica, ovšem ani jeho přítomnost v románovém světě není dostatečným vysvětlením použití španělských názvů kapitol, zvláště když v novele nepadne ani jedno španělské slovo a španělština nehraje v příběhu žádnou roli. Pokud navíc chce čtenář názvům porozumět, je nucen si názvy překládat, žádnou tajnou šifru v nich však zřejmě nerozklíčuje (nanejvýše jazykovou hru), a tedy by mu lépe posloužily názvy v češtině. A tak se zdá, že autorka vytváří uměle souvislosti i tam, kde nejsou, a nechává se strhnout zájmem o svůj obor. Zajímavé, ale také ne zcela uspokojivé vysvětlení nabízí jedna z recenzí: „A tak je namístě se zeptat – jde pouze o autorčinu hru se čtenářem? Nebo se ho tím snaží odpoutat od jednoho konkrétního prostředí a poukázat tak na univerzálnost příběhu lidské netolerance?“ (STŘEDOVÁ, 2019). Ostatně mnohem zdařileji projevila autorka své hispanistické zaměření právě postavou Frederica, který jakožto cizinec se zdá být mnohem otevřenější a chápavější a jeho přítomnost v novele dokáže nenápadně relativizovat hodnoty dané společnosti v dané době.

Posledním rušivým prvkem debutu Labudové je motto knihy, které odkazuje k vražedkyni Olze Hepnarové. V čtenářích může vytvářet naprosto mylná očekávání a ani komentář samotné autorky není moc přesvědčivým vysvětlením, proč si toto motto vybrala: „Vedli jsme s Jindřichem Jůzlem a redaktorkou knihy Olgou Stehlíkovou debatu, zda motto nevynechat, ale prosadila jsem si ho. Vidím paralelu mezi těmi dvěma nešťastnými lidmi, i když Irving na rozdíl od Olgy nic strašného nespáchal. (…) Hepnarová zvolila tu horší cestu, Irving jednu z těch lepších“ (KADLECOVÁ, 2019). Zdá se mi, jako by autorka přirovnáním Irvinga k Hepnarové nevědomky svou postavu obviňovala, Irving však rozhodně není líčen ani jako záporná postava, ani jako jakýsi produkt společnosti. Souvislosti mezi těmito dvěma postavami jsou ve skutečnosti velmi slabé – tak slabé, že by bylo možné podobné souvislosti najít mezi mnoha osobami, ať už fiktivními či skutečnými. Ukazuje se, že podobně nepochopitelně působí motto na mnohé čtenáře – od zmíněné redaktorky knihy až po recenzenty (ČOPJAKOVÁ, 2019, STŘEDOVÁ, 2019).

I když má novela svá slabá místa, rozhodně stojí za přečtení. Její předností je totiž skvělý vypravěčský styl – práce s kompozicí, s časem, s retrospektivou, postupné odhalování a „dávkování“ informací i příběhu, který vlastně nemá, ale ani nepotřebuje jednoznačný konec. Čtenář postupuje novelou tak lehce, že i přes drobná vyrušení nesrovnalostmi jej vždy příběh a zvědavost vtáhnou zase nazpátek.

Literatura

ČOPJAKOVÁ, K. Za zataženými závěsy. Respekt 2019, roč. 30, č. 39 [online]. [Citováno 31. 12. 2019.] Dostupné z: <https://www.respekt.cz/tydenik/2019/39/za-zatazenymi-zavesy?issueId=100419>.

KADLECOVÁ, K. Dvacetiletá debutantka Ema Labudová napodruhé získala Literární cenu Knižního klubu. Reflex 3. 9. 2019 [online]. [Citováno 31. 12. 2019.] Dostupné z: <https://www.reflex.cz/clanek/kultura/97269/dvacetileta-debutantka-ema-labudova-napodruhe-ziskala-literarni-cenu-knizniho-klubu.html>.

LABUDOVÁ, E. Tapetář. Praha: Euromedia Group, 2019.

STŘEDOVÁ, K. Tapetář s dlouho střeženým tajemstvím. iLiteratura.cz 4. 9. 2019 [online]. [Citováno 31. 12. 2019.] Dostupné z: <http://www.iliteratura.cz/Clanek/42019/labudova-ema-tapetar>.

Mgr. Markéta Poledníková – absolventka oboru Ruský jazyk a literatura na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Aktuálně studuje v doktorandském programu Filologicko-areálová studia tamtéž. Ráda čte českou a ruskou literaturu a cestuje na Ukrajinu.

Kontakt: 415780@mail.muni.cz