VŠETIČKA, F. Francie literární. Praha: H&H, 2019.

O Františku Všetičkovi píšeme v této rubrice často a je to ze dvou důvodů: jednak je psát o čem a jeho knihy zůstanou trvalým pokladem literární vědy pro svou materiálovou nasycenost, smyslovou konkrétnost, teoretickou poučenost a hlavně stručnost – věc to dnes v mase užvaněných komentátorských diletantů naprosto ojedinělá. O jeho dílech jsme už psali podrobně: jsou to prózy, poezie, překlady, lexikony, především však práce o kompozici literárních děl, jimiž zmapoval českou prózu celého 20. století. Do série, k níž přítomná kniha patří, řadíme např. Olomouc literární ve třech částech (2002, 2014, 2016), Polsko literární (2017), Rakousko literární (2010), Moravu a Slezsko literární (2009). Je jasné, jak ostatně sám autor píše, že Francie je zemí literární a uměleckou, která po staletí udává tón, ale současně že v takové knížce, byť má 242 strany, nemůže obsahovat všechno a všechny. Nicméně autorů je tu požehnaně a jsou zde jména skutečně světová. Všetička na těchto místech osobně byl, dokumentoval je fotograficky a stručným, obsahově však nasyceným popisem. Takže díky Všetičkovi můžeme dnes chodit po Paříži, jestli to však dnes není příliš nebezpečné (Všetička zde putoval před řadou let), doslova po stopách Všetičkových kapitol, které jsou, jak to umí jen on, barvité a střídmé současně. Všetička tu projevil nejen zdatnost turisty a fotografa, ale hlavně literárního historika a čtenáře, který jde k smyslově konkrétnímu detailu. Podle abecedy seřazená jména umělců počínaje Sherwoodem Andersonem a konče sochařem a básníkem Karlem Machálkem píšícím pod pseudonymem Karel Zlín (Zlín je jeho rodištěm, kde spatřil světlo světa roku 1937). A mezi těmito póly třeba Honoré de Balzac, Charles Baudelaire, Ivan Bunin, Josef a Karel Čapkové, historik Bořivoj Čelovský, spjatý s érou slezského literárního života po roce 1989, Jan Čep, M. Desbordes Valmorová, Tereza Dubrovská, Lion Feuchtwanger, Robert Desnos, Francis Scott Fitzgerald, Anatole France, Zinaida Gippiusová, Ernest Hemingway, F. R. Chateaubriand, ale také Ivan Kraus, Stéphane Mallarmé, Osip Mandelštam, Thomas Mann, Dmitrij Merežkovskij, Adam Mickiewicz, Vítězslav Nezval, Cyprian Norwid, Romain Rolland, V. V. Štech, Paul Verlaine, Jan Vladislav, S. Wyspiański, Jevgenij Zamjatin, a to jsme jich řadu vynechali, nikoli záměrně. Autor vybíral tak, že zvláštní místo zaujali Češi nebo dokonce autoři spjatí s jeho zájmy, ale současně lidé všeobecně uznávaní a světově proslulí. Nejen Paříž je hlavním městem literatury a umění, ale také Provence a další místa, třeba v Normandii, Bretagni, na Loiře, na středomořském pobřeží a na západě u Atlantiku. To všechno bylo. Nakolik je dnešní Francie její hlavní město, metropolí literatury a umění, nevím, ale vsadil bych se, že už to není zdaleka tak slavné. Má to své příčiny, které lze vyjmenovat. Nicméně minulost je oslnivá a Všetička ji zmapoval dokonale. Jeho nápaditost se jako vždy projevuje již v názvech jednotlivých kapitol. Tak například právě úvodní text o Sherwoodu Andersonovi nazval Dovedl napsat větu jasnou a vznícenou, někdy název tvoří místo bydliště a adresa; o Scottu Fitzgeraldovi napsal kapitolku Krásní a prokletí, o Mallarmém ji nazval Lyrik absolutna, o Zamjatinovi s parafrází odkazu na jeho vlastní výrok Budoucnost v minulosti. Pro představu o Všetičkově výkladovém umění uvádím tento odstaveček o Hemingwayovi: „Ernest Hemingway, jehož náklonnost k alkoholu byla známa, měl v Paříži také svá stálá kavárenská místa. K nejznámějším patřila v této době dvě – Closerie de Lilas na bulváru Montparnasse 171 a Dingo bar na rue Delambre 10 (dnes restaurace Auberge de Venise). V Closerie de Lilas, před níž stojí socha Napoleonova maršála Neye, se Hemingway setkával s přáteli. Je-li už řeč o soše, třeba dodat, že maršálu Neyovi udělil Napoleon za jeho válečné činy při ruském tažení Moskevské knížectví. K dřívějším návštěvníkům kavárny patřili mimo jiní také Lenin a Trockij. Jaképak asi měli tito dva pocity při pohledu na pomník francouzského moskevského knížete?“ (s. 95). Všetičkovy knihy jsou pro dnešního literárního historika nezbytné, ačkoli si to mnozí nechtějí přiznat. Všechny dimenze Všetičkovy tvorby jsou podstatné; přinášejí nové poznání, sumarizují dosavadní znalosti a demonstrují nové pohledy podložené vlastními prožitky: ty z cest nejsou z nejmenších.

Ivo Pospíšil