ČEŠKA, J. Bohumil Hrabal – autor v množném čísle. Brno: HOST, 2018.

Pěknou, přemýšlivou knížku napsal Jakub Češka, byť s ním nemusí každý souhlasit, rozhodně ne ve všem v globálu, ale ani v detailu. Autor je v českém prostředí vnímán jako znalec moderní prózy (K. Čapek, M. Kundera a právě B. Hrabal) především pro hloubku pohledu a nápadité vidění struktury literárního textu a narativních strategií. Jeho studie jsou typickou interpretací, provázejí čtenáře některými vrstvami autorovy tvorby, vykládají je, dávají jim často nové významy a v dané knize vycházejí ze hry různých textových podob a verzí, k nimž Hrabal dospíval sám anebo k nim byl doveden či přinucen lektorskými posudky nebo cenzurou a autocenzurou, ale už od hlubokých 60. let 20. století, nikoli až za tzv. normalizace, jak se často myslí: šlo buď o individuální názory lektora, z nichž byl vždy minimálně jeden ideologicky určující, nebo o ryze ideologický výklad autora. V centru Češkovy pozornosti je několik Hrabalových próz a někdy i kvázipretextů, a to Obsluhoval jsem anglického krále za zády s Ostře sledovanými vlaky, k nimž se pak autor speciálně vrací, dále Příliš hlučná samota a Jarmilka. Kolem vydávání Hrabala za normalizace se točí poslední kapitola, v níž autor knihy názorně ukazuje, kterak se v posudcích a v Rzounkově doslovu modeloval „starý Hrabal“ proti „novému Hrabalovi“, třeba i řazením jednotlivých próz ve výboru (Můj svět, 1988). Normalizační nebo spíše pozdně normalizační mantra vychází nejen z toho, že se rozlišuje starý a nový Hrabal, ale také z toho, že starý Hrabal je viděn prizmatem nového Hrabala, a to je určitě oproti 70. letům 20. století posun. Výklad i v této kapitole je sofistikovaný, velmi kompetentní, ale přece jen mi tu chybí hlubší ponor do motivací lektorů a „modelátorů“ literárního procesu; řekl bych, že to vše bylo značně složitější, než se dnes myslí.

Autor je nápaditý jak v kladení otázek, tak v odpovědích na ně a hlavně v uchopení Hrabalových literárních artefaktů. Ukazuje, že sama povaha a stylizace textu vlastně Hrabalovi pomohla a někdy reakce na požadavky z posudků dala zrod – jaksi paradoxně – kvalitnějšímu textu. Ale vraťme se k počátkům. V nejrozsáhlejší kapitole Češkova souboru Žánrové hry osudu jde spíše o interpretaci než genologickou studii; příliš se mi nepozdává kontradikce „realistický“ a „umělecký“ (s. 27 n.). Pokud se autor dotýká žánru, jde o kompozitologické a tematologické kladení otázek, nikoli o žánrová hledání jako taková; „prolomení běžného řádu věcí“ (s. 31), jakkoli realistické, je také umělecké. Jak Dítě (nomen-omen), tak Hanťa nejsou jednodimenzionální postavy: v jejich hledání jsou uzlové body, kdy se mění. K hrabalovské narativní strategii patří také střídání iluzivnosti a deziluzivnosti, ale také věcnosti a snovosti. Již zmíněná nápaditost názvů podkapitolek nás bezpečně vede labyrintem Hrabalových povídek či novel (Metafora akceptace – skleničkové přátelství, Kravatové smilstvo, Milionářské a dělnické ručičky, Vertikální a horizontální ospravedlnění psaní – subverze a demytizace). Je těch problémů řada a s velkým zaujetím vyložených, včetně problémů narativních, jež se týkají nabízejícího se tématu Hrabalova vypravěče. Pokud jde o kontextovost Hrabalovy prózy a bádání o ní, je komentováno samotným Hrabalem: chybí mi tu výraznější vnitřní i vnější komparatistika; to se týká i badatelského zorného úhlu; leccos mi tu připomíná pragmatické Američany 70.–80. let minulého století nebo něco z Nitranského týmu: jistě by propracování těchto metodologických relací práci neuškodilo. Celkem vzato: dobrá práce jako intelektuální cvičení, hodně zavinutá do sebe, kreativně objevná, méně široká a kontextová. A nakonec otázka. Jak vypadal Hrabal v 60. letech, víme, jak v 70. a 80. také – se všemi kontroverzemi, kdy čtenáři, spíše však lidé, kteří Hrabala chápali spíše jako odpůrce režimu pod maskou umělce než jako skutečného umělce, jenž jako člověk má své silné i slabé stránky, jeho knihy na protest proti jeho „normalizaci v normalizaci“ údajně pálili. Ale asi i zde platí to, co u Bulgakova, ať už pálení nebo šmelcování probíhá z jakýchkoli důvodů: rukopisy nehoří, ať již je pálí nebo melou ideologové, nebo rozhořčení čtenáři. A víme, jak ho lze dnes interpretovat, jak nám autor ukázal, včetně kritického zhodnocení Hrabala „normalizačního“. Jak však vypadá jeho recepce dnes?

Ivo Pospíšil