FARKAŠOVÁ, E. Scenár. Ilustrácie Květoslava Fulierová. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2017.

Hudba proniká celým románem, moudrým textem zkušené spisovatelky, umělkyně a filozofky (nar. 1943), hudba jako něco, co je vzdáleno špíně, jíž se každý lidský život musí brodit. Těžko se píše o něčem, co už dostalo cenu (laureátka 13. ročníku Anasoft Litera), jako by nebylo možné pohlížet na ni i kriticky; na druhé straně je tu nebezpečí, že člověk bude hledat něco negativního záměrně, z vrozené opozičnosti. Udělování cen, grantů, podpor, plaket, medailí apod. se stalo – pro mě překvapivě – znakem této doby ještě mnohem více než epoch předchozích: více cen, více soch, více jmen označujících budovy, náměstí, uličky… Mnohost těchto cen, byť často zasloužených, budí právem apriorní nedůvěru. Román Etely Farkašové je – snad – nástrojem vyrovnávání se se stárnutím a stářím a také účtováním: člověk v určitém věku už nemůže moc plánovat, aniž by přestal fungovat, spíše se ohlíží a poměřuje svá životní úsilí výsledkem a podobou světa, do něhož vstupoval s tím, co ho nyní obklopuje. A nejsou to záběry příliš optimistické: vulgarita, rvavost, nemírné sebevědomí, brutalita dneška se všude nabízí a nelze je obejít. Často se zde objevuje – jako kdysi u romantiků – slovo únik: „Hovorieva si: hľadanie únikov v hudbe, to ostáva, vie, že ide o lesť, v mnohých prípadoch o úniky, mohla by povedať o skrýše pred ostrohrannosťou vonkajšieho sveta, jeho hrany sú niekedy naozaj veľmi ostré…“ (s. 107). Je to kniha odvážná, řekl bych, odvážná právě ve své běžnosti a normalitě, v detailech každodennosti života dvou vědců, jejich rodinného hnízda, jejich domácího útočiště, kam se navracejí ze světa, je tu však i sentiment a nostalgie a hlavně podpovrchový smutek. Tomu rozumím. Tonalita románu E. Farkašové mi připomíná něco z ruské literatury, ale nikoli klasické, ale spíše druhé poloviny 50. a první poloviny 60. let 20. století, i když kritici by možná raději viděli jen západní modernu: pocit osvobození, úlevy, které se tam říkalo „obleva“ nebo „tání“, a pocit nenávratnosti, nelítostného toku času. Farkašová je v tom snad trochu optimističtější, realističtější. I v Sándorovi Máraiovi nachází autorka prožívání hudby, hudba je tu všude. Rád bych se autorky zeptal, zdali hudba, jak o ní na desítkách stránek románu píše, je skutečně to, co člověka zcela naplňuje, protože je to výraz kosmické harmonie, něčeho, co nás přesahuje a zároveň pohlcuje a vystihuje, co se v nás zrcadlí, co obsahuje hloubkovou totalitu lidského bytí: zde je to však zcela jistě alespoň kompoziční uzel díla. Scénář je něco, co je předlohou nějakého komplexního výstupu, je to plán i jeho částečná realizace otevřená vstupu dalších komponentů. Lidský život se však hraje hned načisto a se vším, plný disharmonie, která hned zpočátku láme vše v scénáři zachycené. Řeknu to starosvětsky: román Etely Farkašové je normálním psychologickým románem, který se ztápí v proudu času, v detailech všednosti i svátečnosti a opatrně hledá hodnotu, která by člověku odpověděla na otázku, proč tu vlastně žil: hodnotu bytí, ale také všeobjímající, klidové polohy. V tom je hudba, stejně jako u řady modernistických prozaiků 20. století, faktorem dominantním: „V hudbe, ktorá do nich vsakuje, je všetko, čo cítia, akoby ten, kto ju napísal, dovidel do ich životov, lepšie a hlbšie ako oni sami: uzrel ich starosti, sklamania, úzkosti a bolesti, ale aj radosti, nové očakávania a nádeje…“ (s. 347). Možná, že tento roman-fleuve lidských vztahů je místy příliš rozlehlý, popisný a narativně jednostranný; stručnost by mu možná prospěla. Na druhé straně i délka a jistá rozvláčnost a protrahovanost je estetickou kvalitou, která je vlastní právě stáří a stárnutí: je to možná i jediná krása tohoto věku.

Ivo Pospíšil