HNITKA, J. Dovidenia, Erika. Medailón. Toreadori. Bratislava: Spolok slovenských spisovateľov, 2019.

Spisovatel podivuhodného osudu, spíše tragického, muž, který by měl zdánlivě podle životopisu minulému režimu vyhovovat, bojovník proti fašismu, těsně poválečný představitel lidové moci, a přece tomu tak nebylo. Charakter se neodpouští v žádném režimu, jak se zdá. Publikoval jeden román, ale po ostrakizaci v 50. letech minulého století byl Hnitka přesouván na různá místa, většinou stále podřadnější a jeho lidským a odborným parametrům méně odpovídající. Kam však přišel, všude rozvíjel to, co mu bylo svěřeno. To platí o učitelských místech na venkově, stejně jako ředitelském postu v knihovně v Čadci. Vězeň Slovenského štátu v roce 1944, potom štvaný spisovatel, jenž našel zastání jen sporadicky, v roce 1990 rehabilitovaný, ale vlastně také jen někým. Autorova dcera se postupně postarala o to, aby osobnost jejího otce nezmizela z povědomí slovenských čtenářů. Tři publikované novely, které kdysi nabídl martinskému nakladatelství Osveta a které už byly připraveny k vydání, byly na základě politického posudku staženy – to autorem otřáslo a na jeho zdravotním stavu zanechalo trvalé stopy. O Hnitkovi jsem už nejednou psal ¹a uviděl v něm osobnost humanisty, která se snaží propojit společnost lidskostí, tolerancí a platností idejí, jimž od mládí věřil – do jaké míry je musel na základě vlastní zkušenosti revidovat, nevím. Jeho próza je „těžká“, sukovitá, nekomfortní, dialogická a v úspornosti připomíná poetiku „ztracené generace“. Nikoli náhodou jsem ji kdysi nazval (viz výše) „literatura blahodárného skřípotu a tření“. Sepětí kriminální zápletky, z níž se postupně vyvléká obecný problém lidské svobody a lásky jako v novele Dovidenia, Erika, kde jde o osud odvlečených dětí nebo zmizení v novele Medailón nebo problémy moci v novele Toreadori alebo Malý človek, veľká palica, kde se už šíří vysloveně politické problémy za zády s dobou ideologického tání. Dominantou Hnitkových próz je konfrontace společenské teorie a praxe, hluboká deziluze lidí, kteří měli realizovat odedávný lidský sen o „říši svobody“ a učinili z něho jen novou klec pro vězně, to vše vylíčené úsporným jazykem, sítí promluv a reminiscencí.

Zajímavá je také žánrová podstata těchto Hnitkových próz: autorka doslovu a editorka, autorova dcera Mária Bátorová, je nazývá románovými novelami, a to je myslím docela přesné: rozsahem jsou to spíše novely ale svým pnutím a komplexností vidění světa směřují k románové struktuře. Hnitka za svého života vydal jen Krížové štácie v redakci A. Matušky a P. Bunčáka, něco se vysílalo v rozhlase v šťastném období 1968–1970, ale jinak už nic. Spisovatelovy děti vydaly v roce 2003 knihu Transfúzia, což byla reedice Krížových štácií a nově publikovaných několika povídek, o deset let později vyšel obsáhlý životopis autora z pera Jána Čomaje (Múrom proti hlave), v Kysucké knihovně v Čadci je nyní pamětní deska a místnost Jozefa Hnitky, v rámci Jašíkových Kysúc se uděluje Cena Jozefa Hnitky mládeži za původní prózu, na jeho památku v místech při řece Kysúci v Čadci, kde se rád procházel, byla vysazena alej stromů. Ale čas vrátit nelze, zlomený život nejde oživit a ani to, co mohlo vzniknout, ale nevzniklo. Doplatila na to především sama slovenská literatura.

Ivo Pospíšil