ZOGATA, J. Údolí zvonu. Soubor veršů z let 2011–2019. Kresba na obálce: autor. Brno: Jan Sojnek – Galium, 2020.

Bylo by zajímavé zjistit frekvenci určitých básnických obrazů, a to nejen v poezii, ale v současné české literární produkci, možná i v evropské a světové. Jak tak čtu, často se tam vracejí obrazy stmívání, soumraku, konce civilizace, eschatologické motivy, představa vesmírných kataklyzmat. Rozhodně se vracejí v tvorbě básníka, jemuž jsem se v posledních desetiletích pravidelně věnoval v recenzích, souborných statích i v malé monografii¹ – Jindřicha Zogaty (roč. 1941).² Bylo to většinou v tehdejším KAMu, respektive v jeho literární příloze za vedení osvícených redaktorů, mezi nimi zejména básníka Tomáše Mazáče (1962–2017), ale to je už dávno, zřídkakdy v oficiálních časopisech, často v Proudech nebo ve své pravidelné rubrice Spoza Moravy v časopise Slovenské pohľady, ale i jinde. Napsal více věcí, které lze označit jako „opera magna“, ale toto je zdaleka největší.

Básník vydával své věci od 90. let minulého století (jeho normalizační osudy jsou – alespoň pamětníkům – dobře známy, pro mládež doplňuji, že do poloviny 80. let nesměl jako signatář výzvy Dva tisíce slov publikovat, jeho tři básnické sbírky připravené na konci 60. let k vydání byly zničeny – kdysi mi ukazoval tzv. sloupcovou korekturu jedné z nich) v různých nakladatelstvích a vydavatelstvích, jejichž majitelé mu byli nakloněni a pochopili význam jeho tvorby, nebo na něž získal peníze on nebo vydavatelé nebo obě strany (v 80. letech se vrací do literatury v nakladatelství Blok za ředitelování jiného básníka Iva Odehnala – nejprve v trojici autorů Boris Solanský, Jan Jílek, Jindřich Zogata v knize Stříbrné rybky (1985), samostatně pak ve svazku Veřejná zeleň; přehled nakladatelství, v nichž vydával své věci, je často obrazem rumiště české kultury posledních desetiletí – málokteré přežilo nebo se mu dodnes daří – hned zkraje 90. let to byl později zaniklý Profil, kdysi dávno i tehdejší Petrov, Zvláštní vydání, Tilia, Sursum, Tribun EU, Větrné mlýny, Sfinga, Knihovnička, v poslední době Galium Jana Sojnka). Mnozí také s úctou vzpomínají na jeho působení ve funkci v Obci spisovatelů.

Ani po svých sedmdesátinách se básník nepřestal poezii věnovat – poté, co se stal také autorem řady próz, jimž se dostalo i oficiálních poct, poté, co pokračovala jeho ignorance ze strany vydavatelů, snad kromě několika mediálních výjimek zásluhou vzdělaných redaktorů televize a rozhlasu. Tento básnický soubor – tak bychom ho mohli nazvat – je ovšem skutečnou básnickou sbírkou, pečlivě sestavenou, skládající se z tematicko-tvarových oddílů.

Především je tu leitmotiv zvonu nebo zvonů jako metafory věčnosti, duchovního rozměru světa, k němuž bychom se měli vrátit, jak se objevuje v titulní básni („V dětství slyšel jsem zpěv // Horami chmury rval tisíce let / a dál / Slyším zpěv stále / bez osnovy not / radosti nenadálé / nad dolinami slot“, s. 11). Dalšími pojmy jsou „vybydlení“ nebo „vybydlený“, metafora ničení dobrého světa spojená s představou holobytu nebo prázdna – to jsou klíčové pojmy Zogatovy poetiky již odedávna. Kardinální báseň stejnojmenného prvního oddílu „Vybydlená města“ mi svým charakterem připomíná podobné rané básně surrealisty a světového výtvarníka Ladislava Nováka (1925–1999), zvláště v jedné z roku 1944. Vůbec motivy chodce, chůze, putování, bloudění jako by šly zpět až k topoi máchovské poetiky. Jde o Brno, to je ono vybydlené město, jímž básník prochází a jehož části a objekty zde identifikuje, často s povzdechem vyprázdněnosti, pustoty a odcizení:

Procházím město Ztratilo se
klam reklam
Zbožně přezbožněno
nabydluje abonentní zdi
a přeplněná předkoutí
ozvěn přežvýkáček
Ztratilo se co vítá
A vítají kdo sebe opustili
Vrabčí hejna mobilů
fičí kolem hlav
Načepýřená hejna
Vrabci vyhynuli dávno
kšefty exekucí na buňky
vybydlují ulice k náměstím
Na centrálku nikdo po svých nepřišel
každého přivezli
za stejnou cenu
Mrtvý počet přečísluje
duše po živých

To je jiné město, než na jaké jsme zvyklí z básní jiných poetů nebo ze známého eseje Duše Brna Východočecha a Pražana Arna Nováka a jiných antologií a esejů – je to stenání člověka, který město miluje a který mu věnoval jedny z nejlepších svých básní, ale je to i symbol stavu dnešního světa: zde narážíme na kruciální motiv toposu Zogatových básní – je jich několik a v přítomném svazku se prolínají. Je to především jeho rodiště na pomezí různých zemí, jak tudy šly dějiny, tedy místo, kde se v dnešním Polsku na někdejším československo-polském pomezí, tehdy ve Velkoněmecké říši, narodil – Javorzynka/Javořinka, potom hlavně Hrčava, jeho rodina, otec Pavel a bratr nesoucí pochodeň tradiční lidové hudební kultury.

Dnešní svět přináší především permanentní ztrácení lidské svobody – někdy přímými zákazy, ale mnohem častěji vytvářením pavučiny, která člověka obepíná a v níž člověk ztrácí hodnotovou orientaci – chaos a ztráta směřování jsou hlavní příčinou tragédie člověka a světa a jejich soumraku.

Dalším motivem jsou osobnosti, k nimž básník měl a má blízký vztah (Antonín Tomalík: „Žít v Praze může Slezan / na Olšanech…, s. 47; Tkalcovský stav Jana Steklíka, s. 50).

Druhý oddíl „Skluz nerostu“ ukazuje svou dominantu již v titulní básni:

Ve všem všechno co je a není
odezníváním protočení
miliard nekonečností let
poznat slyšet
neslyšet nepoznat
bez vzpomenutí na nedozírný
věk co dát a přát
kde Nic je všechno
každý nikdo je a Nikdo
ve množinách hmoty není sám

Již samotné názvy (Hitlerův blitzkrieg, Kůrovci svlečené lesy, Propastné zenity) ukazují varovné momenty Zogatovy poezie.

Všude, ale snad zejména v oddíle „Klon plazmy“, pracuje Zogata často s cizím textem, tedy s reminiscencemi, citáty, aluzemi, se jmény, narážkami, ale je tomu jinak než v postmoderním textu: je to vytváření celistvé mozaiky světa a hlavně jeho nepřehlednosti a bezvýchodnosti. Toposy Zogatovy poezie se pohybují od rodného kraje, k němuž se rozsáhle vyjádřil ve známých románech, k Brnu, jako dlouholetému, snad i skutečnému domovu a v něm k prostoru Mendelova náměstí (Mendelův záhumenek) s pivovarskou restaurací, Ostravě jako raněnému a zraňovanému srdci jeho vnitřního světa, ale v pozadí jsou i události „velkého světa“ (Prométheus v Bruselu: Transplantovaný mozek / původní ledví a játro / Stejný trup / nové mysli / panelová skála o skalpel / křísla / otevřít Bruselem / tunel orlí he-pa-ti-ti-dy, s. 174). Po hledání a nacházení opěrných bodů (Pořád Nový zákon: Co bylo dobré / před dvěma tisíci roky / je dobré i dnes / Co špatné nezná mez) je tu naděje na vzkříšení lepšího světa (Vzkříšení zvonů: Zvony – duše krajin / na mši svolávají / -dlouho nebyla- / Zvony světlem zrají / stvoly věže raší / kde po špičkách pulsů / přešla Sibyla / Údolí se klaní / horám od svítání / nebeská křídla / letu motýla / Zvony–mysl krajin / ke mši svolávají / slova za národ / a otrocké prázdno / nevynechat žádnou / rozložitost horstev / svažné samoty / do nadějí příštích / salašů a bystřin / hlasy přiblížení / rodné cizoty, s. 188). Deziluze se prohlubuje v oddíle „Výměna opon“, výraz zklamání po velkých nadějích (např. v básních Terénní jaro, Technopárty, Prázdno, Mýtné Babylon, Trhliny nerostu, Rychlení, Kosmická náves a titulní Výměna opony: Záplaty na železné oponě / dorezivěly padla / Na přichýlených balkónech / utichl potlesk pro mějadla / Železo vyšlo z dějství / Na volné scéně / průhledných podobenství / drhne rez země / rozprchlí diváci / rameny nabrali dveře / pád opony třesk obrací / o pouliční keře / Jen v krvi železo / na akční akty stačí / ulicí za scénou / přiběhli roztleskači, s. 193). Často se prostory hospod, náměstí, ulice, vesmíru prolínají. Nejsilněji tu ovšem zaznívá motiv zvonu, zvuk zvonů, které se jako skví na krásné bílé obálce knihy, navazující tak na Zogatovu básnickou knihu MIMO deníky. Prolíná se do dalšího oddílu příznačně nazvaného „Holobyt vesmíru“ – ta odcizenost zasahuje totiž vše, jak o tom svědčí již samotné názvy básnických opusů: Puklé ticho, Zastavárna opon, Zavřený důl, Nikam, Memento mori, Rubikon, Ulice odcházejí („Města couvají z ulic / Stavějí barikády / pajasanu a přeslic / nárůstu kešo brady / Zkažená města / prošlé lhůty / konzerv na gesta / vleklého pominutí, s. 265). Oddíl „Globule“, zejména v básních Postves nebo Postdarwinismus, zejména však Chodci („Šli jsme krajinami / poznávat města / Změnit je / nelze / potkávali jsme Krista / Šípky zarůstal / hranečník meze / Nebeská modř klenula / vzduch od země / rosa dýchá / Vzorky hlíny“, s. 337) vrcholí oddílem „Zvony u zdi“: zvony ti znějí opět silněji, kde se prohlubují myšlenky na konec všehomíra a na smrt, zejména připomínkou odchodu nejbližších, prohlubuje se však také odcizení – báseň Rodný cizí kraj – a pak zase naděje – nádherná báseň Slezsko – Morava.

Zogatova poetika je nesena výrazným rytmem a zvukovou expresí, silnou asociativností, překvapujícím až šokujícím spojováním představ, jak se na českou poezii sluší, ale nevyhýbá se ani klasičtějším polohám včetně sporadického rýmování, barvitou obrazností, koncentrovanými loci communes a hlavně jazykovou inovativností – ta může být pro toho, kdo je zvyklý na jistou uhlazenost, problémem. Neřekl bych, že je to básník modernistický, ale ani postmoderní, pohybuje se volně – jako skuteční básníci – mezi poetikami a proudy – a i když o nich samozřejmě ví, působí, jako by je ani neregistroval.

Zogatova poezie zraje, ale současně hledá a dál se vyvíjí. Nakolik bude jeho inovativní poetika včetně jazykových, lexikálních a syntaktických experimentů, rytmických přeryvů a budování lyrického prostoru a času nosná a inspirativní pro další vývoj české poezie, ukáže budoucnost. Nicméně jeho tvorba – nehledě na všechna protivenství, jež kdy musel překonávat – se již natrvalo zapsala do úsilí české poezie o vlastní tvar a také o tvar a podobu našeho světa.

Ivo Pospíšil