CULLER, J. Teorie lyriky. Studia poetica. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2020.

Autor (roč. 1944) je světově proslulý literární teoretik známý i u nás, mimo jiné v překladu vyšel populární Krátký úvod od literární teorie (Host, Brno 2002, pův. Literary Theory: A Very Short Introduction, Oxford University Press, 1997). Dalo by se říci, že Culler je jednak velký seznamovatel anglofonního světa, a tím i světa jako takového, s klíčovými směry literární vědy (strukturalismus francouzského ražení, dekonstrukce, sémiotika, teorie prózy aj.). Profesor na Cornellově univerzitě, rodák z Clevelandu, student na Oxfordu a Harvardu. Postupně převzal po jiných anglicky píšících literárních vědcích roli poučeného popularizátora a syntetika, současně však, jako třeba vídeňský rodák a náš krajan René Wellek, přináší nové koncepce tím, že se pro sebe seznamuje s těmito jevy přicházejícími odjinud a snaží se je konfrontovat s vlastními tradicemi a představami a najít nové průniky a „okna“ do jiných směrů. Takto je koncipováno v podstatě vše, co Culler napsal, včetně této knihy z roku 2015. To, že autor vychází z anglosaské tradice, náležející k tzv. „západnímu kánonu“, tedy k tradici klasické (řecko-římské), italské, francouzské a anglické, když k tomu ještě připočteme poměrně pozdní vrcholy literatury německé – a dál už nic. Nicméně i to je dost, aby mohl naplnit svůj cíl, jímž není dosažení vyšší komplexity, jak nám to slovy překladatele autor sděluje, ale „zaměřit se na některé zvlášť poutavé básně v tradici západní lyriky, aniž by pro ně podával nové interpretace“ (s. 14). Nakolik je např. starořecká lyrika západní, opravdu nevím, ale že byla na tzv. Západě recipována, je známo. Těch jmen, jimž autor věnuje své acknowledgements, jsou desítky, přesně podle tradice. Z toho ovšem vysvítá, že koncepce lyriky vyrůstala z různých univerzitních přednášek a toto navrstvování je viditelné i v tomto vydání, aniž by to jakkoli snižovalo razanci a přesvědčivost výkladu. Nevím, zda má autor pravdu, když tvrdí, že „lyrika kdysi býval ohniskem literárního prožitku a literárního vzdělání; zastínil ji však román – zčásti možná proto, že nemáme žádnou vyhovující teorii lyriky“ (s. 18). Zaprvé nevím, proč by měla být lyrika ohniskem literárního vzdělání, když jde primárně o ústní projev spojený s hudbou a tancem, samozřejmě s magií a mýtem, a teprve poté zapsaný – a román je věc vskutku literární, psaná, ale také básnická a někdy i lyrická, ale hlavně syžetová, přičemž nemyslím, že by teorie románu nějak přispěla jeho čtenářské konzumaci – a to by mohlo platit i o lyrice. Viníkem neuspokojivého stavu, jenž se Culler rozhodl napravit, je podle něho přílišný historismus valné části literární kritiky. Autor českého doslovu Josef Hrdlička je nucen přece jen na samém konci knihy připomenout i jiné kultury a literatury než tzv. západní. Tvrzení, že „česká poezie/lyrika stojí na společných evropských základech a že v tomto směru Cullerova Teorie lyriky vypovídá také o české poezii“, je sice uklidňující, ale není zcela pravdivé a to si autor doslovu uvědomuje. Cullerovou metodou je indukce, ostatně tradiční anglosaský postup ve filozofii jdoucí až k Francisu Baconovi. V první kapitole rozebírá devět básní, na prvním místě Sapfinu jedinou cele dochovanou báseň Óda na Afroditu, v níž autor spatřuje prvopočáteční model lyriky jakožto informaci a událost. Dalším je Quintus Horatius Flaccus a jeho báseň v originále a překladu. Právě zde je vhodná zmínka o tom, že překladatel Martin Pokorný citlivě vybral české překlady, jež následují po originálním znění básní, v případě nutnosti je pak stejně citlivě upravil. Následuje Petrarca, a čítanková Goethova Růžička. Podobně Leopardi a jeho Nekonečno, Baudelaire, jenž lyriku přenáší do městské ulice (Jedné kolemjdoucí), Lorca, William Carlos Williams. Ze „čtyř parametrů“ vybíráme alespoň snahu lyriky být událostí, nikoli jejím zpodobením (s. 55). Druhá kapitola Lyrika jako žánr je podle mého soudu nejvíce diskusní. Culler nepatří k těm, kteří by se dali důležitostí literárních žánrů „rozhodit“. Cullerův náhled na teorii žánrů neodpovídá takřka ničemu z toho, co teorie žánrů a koneckonců ani genologie jako samostatná disciplína postulovaly posledních padesát let. Jako by to nepřímo dokládalo nechuť Anglosasů k spekulacím a dokonce i teoretiků k příliš obecným teoriím, tedy k teorii jako k něčemu svrchovaně obecnému, a často tedy empiricky neuchopitelnému. Na příkladu dalších klasických básní (např. Horatius, Catullus) ukazuje na přenášení řeckých modelů do římských básní; podobným „bočním ziskem“ autorových úvah je Petrarca a trubadúrská lyrika. V průběhu staletí soupeří lyrika v osvobozené podobě s různými experimenty, mj. spojenými s úsilím o její objektivizaci (Robert Browning, s. 100). Své uvažování o lyrice jako žánru utvrzuje autor nakonec takto: „Má teze tedy zní, že široce vytyčený koncept lyriky jakožto žánru napomáhá při uvažování o krátké narativní poezii…“ (s. 114). Zajímavým nasvícením lyriky je Cullerův pohyb od lyrické poezie jako předmětu interpretace k lyrice jako rituálu, tedy rytmu, invokaci a zvukovým vzorcům. Zde se Culler protíná, i když v jiném gardu, s poslední knihou Pavla Jiráčka (1955-2020), českého versologa, jenž ji dokončil těsně před svou smrtí (Od slov k lyrickému vědomí, 2020).

Zajímavé je, že Jiráček Cullerovu knihu neuvádí v seznamu literatury, i když vyšla anglicky pět let před touto knihou a vlastně těsně před jejím dokončením. Jdou opravdu paralelně, ale najdou se místa průniku, zejména v základním Cullerově pojetí lyriky jako rituálu, tedy rytmu, invokaci a zvukových vzorcích. Vydání svazku v edici Studia poetica je dobrým krokem a v jistém smyslu i reprezentativním vykročením.

Ivo Pospíšil