KROČA, D. Česká problémová dramatika šedesátých let 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2019.

Brněnský bohemista a akademický funkcionář napsal a vydal spis, který podává jako habilitační, ale který je současně čtivý, atraktivní, podle mého soudu podstatný svým kladením zásadních otázek. Především je dobře, že se vracíme k dramatice jako literárnímu textu, jehož se v realizační potenci a praktické fázi zmocnila především teatrologie: dříve bylo drama součástí výzkumu literární kritiky, historie a posléze počínaje Německem a jeho formisty druhé poloviny 19. století také teorie (struktura, stavba dramatu), ovšem v návaznosti na Aristotelovu Poetiku. Za romantismu vznikala i dramata určená jen ke čtení, spíše komorního charakteru. Mimochodem: dost se podobala svým kladením otázek a tvarovou sevřeností dílům, která jsou předmětem Kročovy přítomné analýzy.

Ve stopách svých pražských vědeckých a ideových učitelů analyzuje dramatickou formu; jeho autorské postupy mají své metodologické limity a podléhají rámcům, jež mají i mimoestetický ráz. Sousloví z názvu, totiž „problémová dramatika“ je poněkud dvojznačné, i když je z kontextu jasné, oč jde: význam problémové, tedy nejasné, dokonce nekvalitní však palimpsesticky prosvítá. To, co je na knize asi nejcennější, je výběr dramatických typů a jejich charakteristika. Konec 50. a 60. léta 20. století přinesly, jak známo, v tehdejším Československu zásadní změny započaté roku 1963 v následování sovětského, chruščovovského tání, u nás značně později, neboť stranické aparáty jako vždy čekaly, jak to dopadne. Vypuknutí maďarského povstání a jeho potlačení roku 1956 se u nás po krátkém „odměku“ (např. druhý sjezd československých spisovatelů s návrhy na rehabilitaci po roce 1948 politicky pronásledovaných apod.) projevilo v novém ideologickém utužení spojeném mimo jiné s ráznou a totální ateizací společnosti (tzv. náboženská otázka, s níž měli být hlavně státní zaměstnanci takzvaně „vyrovnáni“); je jen zdánlivě absurdní, že nositeli tohoto procesu byli často budoucí reformátoři roku 1968. Dramatika, stejně jako filmové umění, se chopila příležitosti na konci 50. let a v podstatě bez podstatného přerušení v tom pokračovala v 60. letech minulého století. Kroča se ji úspěšně pokouší typologizovat, přičemž si všímá i zdánlivě okrajových dramat a také bere v úvahu region jižní Moravy. V úvodních metodologických poznámkách zmiňuje řadu aspektů, mezi nimi analytický, interpretační a literárněkritický. Autor musel nastudovat nejen samotné texty, ale i jejich realizace a jistě obrovský balík dobových kritických ohlasů, to vše v srovnávacím průřezu. Určitě je tzv. problémová dramatika zvláštním typem dramatu, ale nepokládal bych ji za zvláštní žánr. Její podstatou je myšlenková konstrukce, která však současně podle našeho názoru oslabuje tzv. přirozený tok událostí a autonomní dramatické struktury nesené logikou uměleckého tvaru, jak jej známe z dějin dramatu. Problémový artefakt není výsadou dramatu, je běžný hlavně v próze, jíž se říká intelektuální, racionální, a to už od 19. století, nemluvě o takových konstrukcích v embryonálním psychologickém románu ve Francii 17. století. Ne zcela, ale přece jen „nihil novi sub sole“. Z dramat nové vlny Pavla Kohouta, takové ty umělé otázky, soudy apod., představující laboratorní pokusy s lidmi, jež tak miloval např. Leonid Andrejev a autoři absurdního dramatu (nic proti nim), bohužel také umrtvují živý dramatický tvar nesoucí se vlastní dějovou logikou, tedy vzniká drama tak trochu à la thèse, k němuž tzv. problémové drama nepochybně patří. Ta teze neznamená jednoznačnost, naopak dialog, spor, pochybnost, ale vše je konstruováno, aniž by vyplývalo z vlastního příběhu, je „předpřipraveno“. Taková „intelektuální“ hra nejenže oslabuje přirozenou katarzi, ale také např. zábavnou funkci dramatu a posiluje jeho ideologickou funkci, ať již v jakémkoli smyslu. Po všech těchto v dobrém míněných a spíše marginálních připomínkách třeba uznat, že Kročova metodologie je konsistentní a jeho analýza problémové hry, jak nazývá tento typ dramatu, včetně různých jeho podob, epického a absurdního dramatu, je brilantní. Ostatně právě epické divadlo Erwina Piscatora a Bertolta Brechta stojí patrně u kořenů problémové hry. Řekl bych, že po úvodní metodologické a analytické části přichází sada případových studií, v nichž jsou některá modelová dramata analyzována a interpretována. Jaká to jsou? A je příznačné, že Kroča tu projevil neobyčejně jemný „čich“ pro dramata inspirativní, provokující, byť stojící trochu stranou, i když ne vždy. Na počátku stojí dramatika Oldřicha Daňka (1927-2000), asi nejvýznamnějšího, skutečně dramatického autora, klíčové postavy, jež však byla z různých důvodů poněkud zatlačena do pozadí, a to i po roce 1989. Hra Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (1966) manifestuje v podstatě všechny důležité vlastnosti Daňkova typu dramatu, včetně jeho historického nebo v tomto případě nehistorického podloží. Bylo by zajímavé srovnаt tento „nehistorický“ přístup s pojmem „nehistorický román“ současného ruského prozaika Jevgenije Vodolazkina (nar. 1964). Kroča vyzvedl také roli Zdeňka Mahlera (1928-2018), autora absurdního dramatu Mlýn: šaškárna o deseti obrazech (1965), to byl patrně největší Mahlerův dramatický výkon s významnými rysy originality. Také brněnský dramatik Miloš Rejnuš (1932-1964), autor rozhlasových her, dramatik historik, pracovník Filozofické fakulty, tehdejší Univerzity J. E. Purkyně, oběť tragické dopravní nehody. Král Hamlet, Urhamlet a Královské vraždění vychází z původního textu, do něhož nakonec zasáhl Václav Renč (podstatu a kvalitu těchto verzí si čtenář nebo divák může posoudit sám); podle předlohy vznikla také opera Karla Horkého Jed z Elsinoru (1969); pod tímto názvem byla inscenována také v zahraničí, jsou to, jak řečeno, shakespearovské apokryfy, které se potom staly tak trochu módou. Děvka z města Théby (1967) je dramatické dílo známého Milana Uhdeho (nar. 1936) koncipované spíše jako politická satira ve velké vlně podobných děl druhé poloviny 60. let 20. století. A nakonec zlatý hřeb již zpola zapomenutého dramatika, marxistického filozofa, později disidenta Vítězslava Gardavského (1923-1978) Já, Jákob (1969), přímo vzor nezávislého myšlení, je dokladem, že i v ideologicky zdánlivě jednolité společnosti je možné prosazovat vlastní názory přímo na citlivých hranách ideových systémů, člověk, který byl vojákem, filozofem, učitelem, ale také dělníkem, jehož typ dramatu čerpá z jeho úvah souvisejících s jím prosazovaným dialogem marxistů a křesťanů a je patrně ze všech uváděných typů nejpalčivější a pro lidské myšlení nejbolestnější.

Autor v závěru sumarizující svá zjištění, zdůrazňuje mimo jiné varovný význam takového typu dramatu. Mám pochybnosti, zda tento typ dramatického textu má dnes na růžích ustláno: je to dáno právě tím, že myšlení bolí zejména v kruté, stále méně tolerantní současnosti rozdírané antagonistickými rozpory ideologickými, etnickými, náboženskými a generačními. Tu nějaké myšlenkové ponory, dialogy a pochybnosti, natož stařičký, všeobjímající, naivní humanismus nemají místo.

Ivo Pospíšil