VŠETIČKA, F. Spisovatelka Žofie Hekelová. K stému výročí narození moravské autorky (1920-1993). Olomouc: Vydalo nakladatelství Hana Dziková-CULTUM ve spolupráci s vydavatelem Martinem Hekelem, 2020.

Kromě kompozitologie, literární geografie, historie a teorie literatury, vlastní tvorby básnické a prozaické aj. je F. Všetička (roč. 1932) také znalcem jakoby okrajových jevů literatury vůbec a české zvláště. Nemám rád slova okrajový, periferní, ale ani regionální: největší román Dostojevského Bratři Karamazovovi se odehrává v jakémsi Skotoprigoňjevsku, jímž je prý Staraja Russa, kde tehdy žil, Macondo zase stvořil Gabriel García Márquez a yoknapatawský okres na severu státu Mississippi zase William Faulkner a i když šlo o fiktivní tzv. regiony, učinili z nich střed světa. Podobně Všetička hledá zejména na Moravě a ve Slezsku, ale i jinde zasuté osobnosti v jejich reálné podobě i tvůrčí potencialitě. Jednou z nich je i Žofie Hekelová (1920-1993), autorka románů Aigen (1944) a Obyčejné děvče (1948). Zaplnil svou drobnou knížku detaily z jejího života, jejím biografickým medailonem s koncentrací na klíčové momenty života autorky, která zahájila svou spisovatelskou dráhu románem z Tyrol, z místa, kde byla totálně nasazena (nebyla tam tedy, jak se domnívali později, na lázeňské léčbě). I když pocházela ze smíšené česko-německé rodiny, neměla na růžích ustláno nikde a taky doplácela na proměny režimů, když si dovolila samostatné rozhodování. Na protest proti uvěznění Václava Renče vystoupila z komunistické strany, do níž po roce 1945, jako mnoho jiných, asi s dobrým úmyslem vstoupila. Její poetika vyrůstala z psychologického proudu české protektorátní literatury, později se snažila reagovat na proměny poměrů (už v Obyčejném děvčeti) a hlavně v dalších publikacích, k nimž patří poezie, povídky i rozhlasové hry a pásma. Její život je vlastně geografickým průvodcem po Moravě: rodiště Konice na Prostějovsku, Vlčice, resp. Loštice na Šumpersku, Mohelnice, Zábřeh, Lechovice. Všetička ví, co je pro představení autora nejlepší: ukázky tvorby. Toho se čtenáři dostane měrou vrchovatou v druhé části knížky, kde najdeme poezii, ale i půvabné povídky. Poezie je spíše tradiční, intimní, přírodní, próza psychologicky zaostřená, pokud tak lze soudit z drobných textů. A potom kritické ohlasy tvorby, zejména románu Aigen (Jan Machoň, Josef Theimer) a hlavně ohlasy v korespondenci (řada dopisů básníka a redaktora nakladatelství a rozhlasu Dalibora Chalupy, 1900–1983). Potom je tu dopis Petra Bezruče, jemuž autorka věnovala svou knihu, Vojtěcha Martínka, Jana Čepa a Václava a Aleny Renčových – pěkné počtení a zároveň lítost: kolik lidí máme spojeno jen s určitými údobími a oni žili ještě desetiletí v totálním zapomnění – není tomu ani dnes podstatně jinak. Jako u Všetičky vždy je tu také fotopříloha. Literatura, která už nestačila vyrůst do velikosti, již slibovala.

Ivo Pospíšil