Ivanu Dorovskému ad honorem. Příspěvky z kolokvia 85. narozeninám prof. dr. Ivana Dorovského, DrSc. K vydání připravil Václav Štěpánek. Brno: Masarykova univerzita, 2020.

Emeritní profesor Masarykovy univerzity rozhodně není kabinetní vědec, jeho odborný záběr obepíná rozsáhlou sféru od literární vědy, slavistiky a balkanistiky, kde se objektem jeho zájmu stala tvorba básnická, prozaická a dramatická, k práci editorské, v jejímž rámci jako předseda Společnosti přátel jižních Slovanů vydával věci odborné a hlavně beletrii a získal pro ni mladé balkanisty, své žáky, jako překladatele ze slovinštiny, srbštiny, chorvatštiny, bulharštiny a makedonštiny. Jeho služební i soukromé cesty daly vznik dalším dílům, mezi nimiž je i jeho cestopis po Austrálii, kde navštívil mimo jiné své makedonské příbuzné. V poslední době – kromě další tvorby básnické a překladatelské – zaujaly i jeho paměti.

Měl jsem štěstí či smůlu, že jsem někdy z vlastní iniciativy, někdy na základě vyzvání vymýšlel různé názvy: šlo o charakteristiku osob, o jevy, někdy i nové instituce, časopisy, knihy; raději to zde nebudu konkretizovat, neboť se zde opakovala historie s vymyšlenými literárněvědnými termíny, jak jsem o tom vícekrát psal: pokud se uplatnily, tak bez zmínek o jejich původci. To se do jisté míry opakovalo i v případě Ivana Dorovského, a to v mém označení „slavista s duší básníka“, jimž varioval moje původní označení z roku 1995, nebo ve výběru názvu jeho zmíněných memoárů S domovem v srdci (Brno, 2014). Napsal jsem o různých dílech I. Dorovského a jeho publikačních počinech desítky studií, statí, recenzí, ohlasů a komentářů, k nimž mohu odkázat, včetně tématu přítomného příspěvku. V soupise mé průběžné bibliografie je dnes zaregistrováno 152 položek, a to opomíjíme různé texty návrhů, např. na udělení zlaté medaile Masarykovy univerzity (té se však navrhovaný – na rozdíl od řady mnou navrhovaných pracovníků Ústavu slavistiky a několika cizinců – nikdy nedočkal, návrh nebyl schválen vědeckou radou Masarykovy univerzity) nebo realizované emeritní profesury. Převážná část životní dráhy prof. PhDr. Ivana Dorovského, DrSc., akademika Makedonské akademie věd a umění (zvolen 1979), je spojena s bývalým Československem a nyní s Českou republikou, konkrétně s Moravou a s Brnem. Přichází sem jako třináctiletý v důsledku občanské války v Řecku, kde se 18. května 1935 v egejské (řecké) části Makedonie v dnes již neexistující vesnici Čuka narodil (o „záhadě“ kolem skutečného data jeho narození se ve svazku také píše: data byla zvolena náhodně poté, co se ocitl v Československu, posléze byla nalezena matrika, takže jubilant oslavuje své narozeniny vlastně dvakrát). Jako dítě přišel s uprchlíky z řecké občanské války do Československa, kde ukončil základní, středoškolské a vysokoškolské vzdělání: na Filozofické fakultě brněnské univerzity vystudoval ruštinu a bulharštinu. V letech 1961–1968 pracoval na katedře jazyků na Lékařské fakultě brněnské univerzity, později na katedře historie a etnografie střední, jihovýchodní a východní Evropy, na katedře slavistiky a posléze na Ústavu slavistiky na FF MU, nyní je emeritním profesorem Masarykovy univerzity. Především je nutné zdůraznit všestrannost působení Ivana Dorovského: od publicistiky, recenzí a drobných článků na počátku jeho tvůrčí dráhy k rozsáhlejším přehledům, vědeckým studiím, překladům, monografiím a vlastní básnické a prozaické tvorbě. Jako vědec se I. Dorovský profiloval jako komparatista širokého kulturologického záběru s primární orientací na Balkán a Mediterán, jak se ostatně jmenuje jedna z jeho četných knižních monografických studií. Významná je jeho práce lexikografická, bibliografická a publikačně organizační: mnozí si také jistě připomenou fakt, že z časopisu Universitas udělal v letech 1971–1990 významné brněnské populárněvědné periodikum s literárními ambicemi v situaci tehdejší neexistence podobného časopisu v městě Brně. Neméně pozoruhodná je jeho organizační a ediční práce ve Společnosti přátel jižních Slovanů; byl také vedoucím redaktorem jejího časopisu (vydávání časopisu ukončil posledním číslem roku 2019). Ivan Dorovský byl a je také spiritus agens nesčetných publikačních aktivit z okruhu jihoslovanských literatur a Balkánu, editorem a překladatelem, školitelem. Spoluzaložil tradici brněnských balkanistických sympozií, vytvářel bibliografii české balkanistiky, profiloval pravidelné česko-makedonské konference a editoval jejich publikační výstupy.

Tvůrčí aktivity Ivana Dorovského pokrývaly a pokrývají rozsáhlé teritorium od vlastní umělecké – básnické i prozaické – produkce k překladatelství, lingvistice, literární vědě, slavistice, balkanistice, translatologii, komparatistice a dál až k folkloristice, etnologii, kulturologii a historii, nemluvě o dalších oborových přesazích. Badatel, který se – jak známo – významně podílel na práci týmu již zesnulého badatele světového jména Dionýze Ďurišina, vychází v návaznosti na Franka Wollmana a další z tzv. „mediteránního centrismu“, tj. z ústřední polohy středomořské oblasti jako evropské kulturní kolébky. Z tohoto hlediska je pak dělení na Východ a Západ jen zhrubělou a umělou konstrukcí. Autora zde zajímají tvůrci, kteří patří k více národním literaturám, vzrušují ho tzv. mikroliteratury, diaspora a exil, stejně jako společné kořeny slovanské vzdělanosti a česko-balkánské styky. Neopomíjí přitom ani úlohu Uher ve slovanském světě a význam Čechů, kteří působili jako prostředníci kultury.

Právě Dorovského práce jsou – kromě několika jiných – patrně jedním z nejdůslednějších a současně kreativních pokračování v práci Dionýze Ďurišina (1929–1997). O jeho díle ve vší jeho rozmanitosti se můžeme dočíst leckde, ale takto kompaktně právě v tomto festschriftu. Na počátku stojí úvodní slova editora, jeho žáka Václava Štěpánka a jeho makedonského krajana a přítele Dimitriho Kirjakovského, který na vydání svazku také finančně přispěl. Historik a slovenista Jaroslav Pánek vyzvedává zejména činnost Dorovského v bouřlivé době 90. let 20. století, kdy dochází k tragickým událostem v bývalé Jugoslávii a nakonec ke krvavému rozpadu tohoto celku. Další příspěvky napsali jednak slavisté, jednak přímo balkanisté v širokém slova smyslu: editor V. Štěpánek, historik Ladislav Hladký, lingvista Pavel Krejčí, rumunistka Libuše Valentová, Dorovského další krajan působící nyní na Komenského univerzitě v Bratislavě Zvonko Taneski, Dorovského žačky a mladší kolegyně Ivana Srbková a Ilona Janyšková, etnoložka Helena Bočková, pražští historici Jan Pelikán, Ondřej Vojtěchovský a Miroslav Tejchman, jehož kritický příspěvek Operace Spojená síla (Allied Force) nemohl, jak autor sám uvádí, v době napsání v roce 2000 vyjít. Již tento prostý výčet zahrnující rozsáhlou paletu oborů ukazuje na všestrannost jubilanta spojujícího české a slovenské poznávání slovanských a balkánských národů.

Prof. Ivan Dorovský zemřel 24. 8. 2021 (nekrolog).

Ivo Pospíšil