BLAŽEK, V. Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov (21. 8. 1929 – 7. 10. 2017). Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2019.

Vynikající obecný jazykovědec, ale hlavně znalec všemožných klasických i moderních jazyků Václav Blažek, profesor Masarykovy univerzity, napsal, veden snahou vyrovnat se s dědictvím lingvisty, sémiotika, kulturologa a literárního vědce, připomenout jeho osobnost odborníkům a seznámit s ním širší veřejnost, biografické pojednání a editoval jeho bibliografii. Autor s rozsáhlými znalostmi, jež se do značné míry překrývají s vědeckým profilem předmětu jeho zkoumání, představuje důležitý dokument: medailon a analýzu života a díla sovětského/ruského filologa Vjačeslava Vsevolodoviče Ivanova (1929-2017; shoda jména a příjmení s ruským symbolistou, katolickým konvertitou a knihovníkem ve Vatikánu Vjačeslavem Ivanovičem Ivanovem, 1866-1949), ale nejenom: byl to všestranně nadaný muž, jehož utvářelo plodné rodinné prostředí, i když jeho otec Vsevolod, kdysi slavný sovětský spisovatel 20. let 20. století (neboť právě tehdy nejvíce oslnil svými lyrizujícími, „ornamentálními“ prózami, které tak milovali ruští formalisté, „Serapionův bratr“; později vynikl již méně, ale bylo to i tím, že něco zůstalo v jeho pozůstalosti, neboť tu byla cenzura a autocenzura), byl v podstatě samoukem, zázračným dítětem a objevem Maxima Gorkého. Snad nebude zcela od věci poznamenat, že otec Vjačeslava Ivanova podle jeho vlastních slov odvozoval svůj původ od Kazachů – narodil se v Semipalatinské, nyní Pavlodarské oblasti dnešního Kazachstánu – a polských vyhnanců. Otec i syn byli – jakoby po vzoru otcova spisovatelského učitele Maxima Gorkého a našeho Jana Nerudy – vším rádi. Vjačeslav byl vskutku mužem více profesí, neuvěřitelně široké bylo jeho odborné rozpětí. Přitom měl značný zdravotní handicap a musel překonávat mnohem větší protivenství politické moci než jeho otec, který si mohl dovolit odmítnout i Stalina: doktorskou disertaci psal dvakrát a pokaždé na jiné téma, byl propuštěn ze zaměstnání, ale kde se objevil, tam něco vymýšlel a vedl ostatní, jimž byl přirozenou autoritou. Rehabilitace odborné i politické se dočkal až za glasnosti a perestrojky a později v 90. letech 20. století se stává z vůle voličů i politikem. Zahraniční renomé měl už dávno, takže jeho další profesní dráha probíhala většinou v cizině, zejména v USA. Medailon Vjačeslava Ivanova je brilantně sestaven, nepomíjí nic důležitého. Možná jeho součástí mohla být i drobná případová mikrostudie o nějaké vymezené oblasti Ivanovovy činnosti nebo o nějaké jeho koncepci či knize: text by to zpestřilo a bylo by to funkčně ilustrativní. Bibliografie je pečlivě sestavena s důrazem na encyklopedické a lexikografické dílo: sama o sobě je již hodnotou a inspirací. Jsou zde i biografické a bibliografické zdroje a bibliografie je vedena od samých počátků v roce 1954 do roku 2016. Hesla v encyklopediích zahrnují druhé vydání Velké sovětské encyklopedie, Malou sovětskou encyklopedii, encyklopedii Ruský jazyk, Sovětskou historickou encyklopedii, atd.; zasáhl také heslem Slovanské jazyky do Encyclopedia/Encyklopaedia Britannica a do slovníků o mýtech, ovšem také do lingvistických slovníků a – last but not least – do kubánského slovníku obrazů, symbolů a mýtů (2002). Kniha, bez níž by se milovník jazyka, literatury, magie a mytologie neměl obejít.

Ivo Pospíšil