HOŠŤÁLEK, A. S Nečasem v čase nečasu. Charlie Notime vypráví a vzpomíná. Brno: Moravskoslezský kruh, 2021.

Brněnský novinář a spisovatel Antonín Hošťálek vydává ročně jednu knížku svých úvah o aktuálních prožitcích, esejů, glos i vlastních uměleckých výtvorů; nyní se v době koronavirové pandemie rozhodl udělat sérii rozhovorů, svým způsobem náhražky memoárů, se svým přítelem (také ročník 1950) Karlem Nečasem. Opět je to člověk úzce spjatý s Brnem 60. let 20. století, jeho atmosférou a vůbec s oním šťastným desetiletím, kdy bylo všechno jinak, kdy se zjevil přelud svobody a kdy svět ještě fungoval tak, jak jsme to donedávna znali. Karel Nečas, jehož jako dýdžeje znalo tehdejší Brno pod žertovnou přezdívkou Charlie Notime, známá postava diskoték, kde pouštěl své oblíbené zpěváky a skupiny; jsou tu také většinou už dávno zaniklé vinárny, kavárny a další podniky a kulturní zařízení, například tzv. Šelepka, sektbar Venuše, ale pravda je, že interviewovaný podlehl hodně rozjařenému způsobu života, zadlužil se a strávil určitou dobu ve vazbě a ve vězení. Smysl života našel v dobročinné práci v různých zdravotnických zařízeních a po roce 1989 strávil dvacet let jako ošetřovatel ve vídeňském Floridsdorfu a nakonec se v roce 2012 ve věku 62 let stal důchodcem s pobytem v Brně a na chalupě, kde uprostřed přírody odpočívá, přemýšlí, rozjímá a také se vyjadřuje k aktuálnímu dění; pozoruje svět, vydává o něm svědectví a nejsou to úvahy právě veselé. Novinářův kamarád Karel Nečas nepatřil k disidentům, ale měl mezi nimi přátele; byl součástí mohutného proudu brněnské více či méně oficiální nebo neoficiální komunity, která se držela na hraně přípustnosti, ale se samostatným politickým názorem. Není jako staří gnostikové kolemjdoucím, byl člověkem, který zasahoval do místního dění, ale hlavně intenzivně pozoroval a byl schopen za spolupráce A. H. formulovat barvité popisy Brna dávno zašlých časů. Paměť a zachycení té uplynulé doby je asi nejsilnějším momentem tohoto textu. Každá doba a každý režim se snaží vykreslit sebe sama nejkrásněji: často čteme, že lépe jsme ještě nikdy nežili, také to, jakou máme skvělou městskou dopravu a jak se k lepšímu změnila ekologie, jak nemusíme čekat fronty na banány nebo toaletní papír. Tyto názory jsou na jedno oko slepé, ale především počítají s totálním zapomněním, o jakém nic netušil ani Milan Kundera ve známém románu. Odvrácenou stranou těchto jistě relativně pravdivých tvrzení je to, že žijeme z mnoha hledisek vlastně hůře, jsouce na každém kroku něčím ohrožováni. Netřeba to ani konkretizovat, to každý ví a vidí, že odpady z továren se sice zmenšily, ale zato pokračuje nárazové znečišťování ovzduší a vod v podobě „havárií“, každá rodina má několik aut a když se projdete ulicí, vidíte, že v každém sedí většinou jeden člověk; na chůzi jako asi nejpřirozenější a údajně nejzdravější lidský pohyb tu jaksi není místo: buď je chodec z chodníků vytlačován nekompromisně parkujícími auty, nebo zaháněn agresivními cyklisty a psy bez dohledu, neboť naše země má na počet obyvatel těchto zvířat prý nejvíce na světě – v jakých podmínkách někdy žijí, lze se jen domýšlet – tuto lidskou lásku ke zvířatům ovšem někdy doprovází i naprostá bezohlednost, jak to dokládají přeplněné psí útulky a tzv. množírny; fronty stojíme zase na něco jiného. Každá doba má prostě svoje, svou sílu i slabiny. Nečas za kamarádovy spolupráce umí barvitě podat to dávno minulé a korigovat to, že píšeme rok nula a že nad tuto dobu nic není. Důvodem je paměť, její vyhasínání, odchody pamětníků a také zapomínání manipulované. Když však dnešním mladým připomenete, kolik po Brně jezdilo tramvají třeba za první Československé republiky a ještě v 60. a 70. letech 20. století, neuvěří Vám, ledaže byste je upozornili na to, proč tu tedy jezdí tramvaj číslo 12, když do čísla 12 chybí číslo 7 a číslo 12 je nyní v roce 2021 posledním, zatímco dříve - za života autora – byly tramvaje až do čísla 23. To vše tu ještě před čtyřmi desetiletími bylo. Karel Nečas to dobře ví a také o tom píše: jak kolem jejich domu na Zámečnické jezdila tramvaj po trase, kde již nic nejezdí. A jak vědí dobří pozorovatelé, někde zůstaly ještě pozůstatky kolejí z první republiky, kdy se zajíždělo do kdejaké uličky. Nečas vzpomíná na dobu, kdy Brno bylo druhým městem republiky, kde kvetlo výstavnictví a veletrhy byly skutečnou událostí a kde fanouškovské násilí vrcholilo rozbitím okna autobusu Slovanu Bratislava, hokejového rivala tehdejší Komety; na to vzpomínají pamětníci z obou měst dodnes. Brno jako sídlo strojírenského, zdravotnického a textilního průmyslu je dávnou minulostí – vše beznadějně zmizelo: nyní je městem úřadů, státních institucí a škol. To zcela změnilo tvář města, jehož obyvatel je k roku 2020 statisticky snad přesně uváděno 381 346. Město bylo pestré nejen z hlediska architektury, ale také obyvatelstva: sama rodina Karla Nečase byla napůl česká a napůl německá, není tu zamlčena ani inklinace části německé rodiny k nacismu, zejména jedné ženy, která vládla celé velké rodině a donutila jednoho jejího příslušníka dobrovolně odejít na práci do Německa – německá babička nebyla odsunuta jako manželka Čecha. Jako ročník 1950 samozřejmě nemůže pamatovat dvojjazyčné Brno (zmiňuje, že babička si někdy neodpustila německé nadávky) a období Protektorátu Čechy a Morava, ale brněnskou německou menšinu vidí – nehledě na rodinnou anamnézu – realisticky, nikoli černobíle, jak bylo a je – často s opačným znaménkem – zvykem a nic podstatného nezamlčuje. Jádrem jeho výpovědi jsou, jak řečeno, 60. léta 20. století a líčení jejich postav a postaviček. Nečas se nevyhne ani brněnské „plotně“ a místním pojmenováním, z nichž zaznívá směs češtiny a němčiny. V době svého mládí vidí nárůst svobody, rozvoj kultury, malých divadel a hudebních skupin, později na počátku 70. let – přes velkou snahu – zase jejich rušení. Sám psal poezii a měl problémy se stálým zaměstnáním, což vyžadovalo proslulé razítko v občanském průkazu. Nejde jen o líčení kulturního Brna, ale také o každodenní trampoty mladých chlapců, například kterak se vyhýbali prezenční vojenské službě s pomocí vstřícných lékařů, zajímavé jsou sondy do poměrů v léčebnách duševně chorých v Černovicích a Bohunicích, kde se poukazuje na odvrácené strany jejich činnosti, laskavá je kapitolka o nemocnici U milosrdných bratří, kde Nečas sloužil, stejně jako život ve Vídni-Floridsdorfu, kde pracoval dlouhých dvacet let a odkud odešel do penze. Nevím, zda si Karel Nečas jen tu dobu a ta místa pobytu – nehledě na zmíněný realismus – přece jen trochu neidealizuje: možná něco retušoval milosrdný čas. A potom ani ta milovaná Vídeň, její střed i předměstí, k nimž Floridsdorf patří, se od doby jeho působení přece jen změnila, měnila se vlastně průběžně od 90. let 20. století, a to stále rychleji a radikálněji. Ale to je už jiná kapitola. Názor na dnešní dobu je tu kritický a plný obav a také zklamání z vývoje, který začal velmi nadějně roku 1989, kdy se nabízely jiné perspektivy, ale to je všeobecně známá věc. Rozvětvená rodina mu v době, kdy se nikam do zahraničí nejezdilo nebo ani moc nemohlo nebo nesmělo, umožnila pobyty mimo Brno, na moravském venkově nebo v Praze, kam, zvláště když byl u železnice, tedy byl ajznboňákem a vlak měl zadarmo, jezdil jako domů: ráno tam, druhý den ráno zpět a Praha kypěla kvalitní a levnou kulturou. Takto například líčí své pobyty v Milonicích v dnešním okrese Vyškov: „V těch časech jsem nikam nejezdil, ale měl jsem pocit velkých dobrodružných putování, protože stačilo jenom jet pár zastávek tramvají a už byl člověk v lese a vlastně na venkově. Jezdil jsem k druhé babičce z matčiny strany do Milonic, kde jsem měl bratrance, a často tam trávil prázdniny a rodiče dovolenou. Na starém statku byly neuvěřitelné věci. Staré německé helmy z války, nefunkční torzo ruského samopalu Maxima vermachťácká čepice s odérem nafty. Celé hodiny jsme s oběma bratranci byli v lese, kde boje střídal sběr jahod, hub, malin. Babička chodila každý den na dřevo, kde jsem jí pomáhal dělat otýpky. Byly to časy, kdy se dělal džem i z lesních jahod, maliny se presovaly přes plátno do kýblu a s vodou bylo pití na celý den. Mléko se kupovalo nalévané, máslo vážené a přes týden se jedla houbová polévka, hrachová kaše s párkem, něco z mouky nebo houbová omáčka s vejcem. Hlad řešil chléb se sádlem. Jezuité pokládali chléb se sádlem a cibulí za naprosto zásadní pokrm, který pokrývá nejlépe potřeby mladého organismu. Vláknina, sacharid, tuk a vitamíny“ (s. 18). Konečné partie těchto skromných memoárů jsou také plny hořkosti ze současné netolerance, agresivity a nátlaku, které kdysi nikdo nečekal: to srovnává Nečas s Vídní, kde po něm nikdo nechtěl vědět, koho volí a kde se za názor neostrakizuje. Ale to mu nebrání své názory veřejně vyjadřovat a lidové vychování nikdy neztrácí: „V sedmdesáti se stále cítím jako nehotový člověk. Protože kromě Boha skoro o všem pochybuji. – Jako člověk žijící většinu života v rozporech, dovedu ty rozpory pochopit. Ale možná i proto, že dovedu celkem pochopit, jakožto pamětník se mnohdy divím, co slyším od některých lidí za příběhy. Lidé přeživší koncentráky, Jáchymov nebo Kolymu se většinou nikde nepromenovali. Maximálně se snažili utrpení sdělit nějak kreativně jako svoji via crucis. No, ale koukám, když člověk, který byl třikrát na obvodním oddělení VB na Běhounské, hovoří jako oběť z Kladiva na čarodějnice. Nebo někdo, kdo neslezl prakticky z obrazovky Zelenkovy televize, proklíná perzekuci za normalizace“ (s. 144). Hodně toho taky sám přehodnotil a svoje excesy z mládí už tak neprožívá, jako by zmoudřel – a hledá spíše trvalejší hodnoty, i když je tu i něco smutku, ale nikoli rezignace. Dobré a cenné životní svědectví, literárně zdařilé zpracování, jistě zásluhou obou protagonistů, a trvalý dokument o světě, jenž už není. A snad i trocha varování.

Ivo Pospíšil