MARTINEK, L. Paweł Kubisz. Wrocław: Oficyna Wydawnicza ATUT – Wrocławskie Wydawnictwo Oświatowe, 2020.

Libor Martinek ve svých odborných pracích tíhne k literátům kontroverzního charakteru – po objemných monografiích o Óndrovi Łysohorském (2016) a Wilhelmu Przeczkovi (2018) sáhl po osobě snad nejkontroverznější, po Pawłu Kubiszovi (1907–1968). Jde o polského básníka z Těšínska, jenž psal těšínským nářečím. Kontroverzní osobností nebyl zdaleka pouze ve své tvorbě, jako komplikovaná osobnost se jevil i jako člověk a politický činitel (v roce 1927 jej československý soud odsoudil na třináct měsíců do vězení za spolupráci se slovenskými iredentisty).

Paweł Kubisz byl básník, jenž usiloval ve své poezii o povýšení nářeční mluvy na výsostný básnický jazyk. V tomto svém úsilí se považoval za avantgardistu (za takového jej označuje i Martinek). Každá nářeční mluva má úzký vyjadřovací, zájmový a tematický rejstřík a stěží může vyslovit celistvější společenskou realitu. Kubiszova poezie, ztělesněná zejména jeho sbírkou Przednówek (nářeční výraz, česky Předžatví nebo Hladový čas) je toho názorným dokladem. Jediným tématem Przednówku je totiž vzdor, odpor, nenávist, motivované sociálně a národnostně.

Zmíněná tematika vedla mnohé teoretiky k tomu, že Kubisze srovnávali s Bezručem, činí tak na několika místech i Martinek. Pomineme-li skutečnost, že Kubisz se o českém básníkovi vyjadřoval velmi negativně (mnohdy také tvrdil, že jeho poezii vůbec nezná), jsou oba spřízněni pouze slezskou tematikou. Mezi oběma je však značný rozdíl – Bezruč tím, že psal spisovnou češtinou, doplňovanou slezskými dialektismy, promlouval k celému národu, kdežto Kubisz svým těšínským nářečím, navíc jím modifikovaným, hovořil převážně, ne-li pouze, k čtenářům svého regionu. Bezruč je básník celonárodní, Kubisz toliko regionální, lokální. Martinek má ve své monografii kapitolu o ohlasech Kubiszovy poezie v Polsku, v níž je jednoznačně označován za selského (chłopského) a venkovského básníka. Kubiszova snaha učinit z těšínského nářečí básnický jazyk nezbytně ztroskotala. O tomto ztroskotání a svázanosti s venkovskou vulgaritou vypovídá už vstupní čtyřverší jedné z prvních básní Przednówka:

Mgły sie toczóm pańskim rżyskym,

Miesiónc chybie po nich pyskym –

Miesiónc gębe rożdziawuje,

Umrzył kowol – już nie kuje…

…

Mlhy se točí na panském strništi,

měsíc po nich lapá pyskem,

měsíc hubu rozevírá,

umřel kovář – už nekuje…

Martinek o těchto verších uvádí, že jsou velmi trefné (s. 168), děje se tak ovšem jenom proto, aby Kubiszovy verše povýšil nad poezii Adolfa Fierly. Petr Bezruč však s vulgarismy, navíc s banálními vulgarismy, ve své tvorbě nepracuje, básnické vidění a cítění mu to nedovolí. A nedovolí mu to už jeho symbolistické posvěcení.

Martinkova monografie je neobyčejně rozsáhlá (456 stran), přesto jsou v ní však některé partie a problémy, jež by si zasloužily větší pozornost. V říjnu 1938 obsadila hitlerovská vojska československé pohraničí a v témže čase polská armáda vedená Rydz-Śmigłym okupovala české Těšínsko. Kuriozitou je, že ve dnech 4. až 6. března 1939 probíhal v Těšíně spisovatelský sjezd, jehož se např. zúčastnili J. Andrzejewski, I. Fik (nacisty později zavražděný), K. I. Gałczyński, K. Irzykowski, M. Kuncewiczowa, J. Kurek, K. Wierzyński ad. To opravdu všichni tito literáti považovali danou situaci za normální? Vždyť všichni se zcela určitě považovali za humanisty a ve své tvorbě humanistické zásady hlásali. To jim kupř. nevadila deportace českých obyvatel z těchto území?

Na posledních 150 stranách publikuje Martinek řadu dokumentů, zejména Kubiszovu korespondenci a listy jemu adresované. Tato část monografie je nejproblematičtější složkou publikace, poněvadž vrhá nepříznivé světlo právě na Kubisze. Každá korespondence je privátní, otevřená, přesto však zná (měla by znát) svou míru. Těšínský básník ji při svém temperamentu nezná. Výsledek: literární historik Drahomír Šajtar je pro něho fašista, prozaik Fran Směja darebák atd. Není to dobré čtení.

Martinkova monografie má převážně dokumentaristický ráz, což je přednost (viz spisovatelský sjezd v Těšíně) i nedostatek (např. reprodukce toho, co obsahovala příloha Szyndzioły, zatěžuje rozsah publikace).

Monografie má výše zmíněný rozsah, takže není divu, že obsahuje několik tiskových chyb (kupř. str. 51: „ale přesto jim údajně chybí díla“, asi „síla“). František Götz se vždycky psal s přehlasovaným o (s. 96). Autor polský výraz „polskość“ zásadně překládá jako „polství“ (s. 67 aj.), Slovník spisovného jazyka českého však toto slovo nezná.

Abych však nezůstal u jednotlivin – Martinkova knižní publikace o Pawłu Kubiszovi je dokumentárně a faktograficky důležitá práce. Dílčí interpretace jsou zajímavé, někdy také diskutabilní.

František Všetička