Soukupová, P. Nikdo není sám. Brno: Host, 2022, 368 s. ISBN 978-80-275-1397-0.

Na sklonku roku 2022 vydalo známé brněnské nakladatelství Host v pořadí již sedmý román z pera úspěšné, a především dobře prodávané spisovatelky, dramaturgyně a scénáristky Petry Soukupové (nar. 1982) – Nikdo není sám. Autorka s Hostem spolupracuje již od vydání své prvotiny a celá její tvorba (sedm románů pro dospělé, tři knihy pro děti) je zastřešená právě tímto renomovaným nakladatelstvím.

Ačkoli je současná česká literatura psaná ženami zahlcená spíše tématy z minulosti, Petra Soukupová pokračuje v tom, co umí nejlépe – rodinná dramata ve své syrovosti podaná autorčiným nezaměnitelným stylem vyprávění, kdy její dialogy dokáží atmosféru navodit lépe než rozvětvená souvětí rozsahem půl strany. Však již sama anotace na přebalu knihy říká: „Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi“. Román se tak svou kompozicí od těch předchozích neliší, jak už jsou čtenáři (či spíše čtenářky? Sama spisovatelka v nejednom rozhovoru akcentuje fakt, že její tvorbu čtou převážně ženy – což ovšem může být způsobeno i tím, že české čtenářstvo tvoří z větší části právě ženské publikum) zvyklí, opět se jedná o rodinné drama v ohraničeném časovém úseku současnosti, čemuž odpovídá i autorčin styl vyskládaný jako nekonečný proud hovorové češtiny, nejčastěji v dialozích.

V popředí románu stojí tematika mezigeneračních konfliktů – hlavní hrdinka románu Veronika je středostavovská žena středních let s manželem a dvěma dětmi. Kromě různého pnutí v hrdinčině nukleární rodině se román soustředí také na vztah mezi ní a jejími rodiči – despotický otec a autoritativní matka, kteří si neuvědomují, že vyhřívaný bazén v jejich velkém domě k udržení rodinných vztahů a jako důvod návštěvy nestačí. Právě téma sendvičové generace se může zdát v románu stěžejním – Veronika po smrti své matky osciluje mezi svou rodinou v Praze a opuštěným otcem kdesi v Pardubickém kraji. Ačkoli její vztah s rodiči byl zdaleka ne ideální, Veronika cítí vůči starému otci morální povinnost a rozhodne se vzít věci do svých rukou a otci pomoci vyrovnat se se ztrátou a samotou, tím si hrdinka ovšem zavaří, neboť její spasitelský komplex vede k dalším problémům, které s postupem času nabobtnávají, až vyústí v nikterak překvapující Veroničino zhroucení.

Vyprávění je vedeno ze tří úhlů pohledu, ten hlavní patří hlasu Veroniky, jemuž sekundují další dvě postavy-vypravěči – pubescentní dcera Magda a její dvanáctiletý bratr Míša. Překvapujícím je, že autorka záměrně vynechala perspektivu Veroničina manžela, což v kontextu vyprávění působí poněkud nedokončeně, neúplně. Nehledě na to, že „manžel“ je vykreslen jako osoba až odpudivě trpělivá, loajální a chápavá k různým excesům své drahé polovičky i svých ratolestí, které se vypořádávají s typickými problémy dnešní mládeže – ať už se jedná klasicky o první lásky nebo o nekonečné sledování videí na Instagramu a TikToku, až po vážná témata jako jsou šikana či porucha příjmu potravy.

Mezigeneračními konflikty / rozdíly mezi pokolením hrdinčiných rodičů tzv. baby boomers a generací jí vlastní, tedy tou, která bývá označována jako generace X výčet témat nekončí. Jak by se dalo u autorky čekat i tentokrát se pohroužila do dětských duší a opět jsou dějové linky vyprávěné očima teenagerů to lepší, co můžeme v knize nalézt. Co se totiž Soukupové nedá upřít je to, že vcítit se do duší zoomerů se jí daří na výbornou, jak již vlastně dokázala ve svých předchozích románech – ve svém debutu K moři (2007) či ještě o fous lépe v povídkové knize Zmizet (2009), s dětskými vypravěči se rovněž setkáváme i v pozdějších románech (Nejlepší pro všechny, Věci, na které nastal čas ad.).

Milovníci autorčiny tvorby nejspíše zklamaní nebudou, ale čtenáři, kteří hledají hlubší smysl a snad i nějakou přidanou hodnotu, by asi měli sáhnout po jiné z knih této spisovatelky.

Linda Heinigová