Kniha španielskej poézie v preklade a s komentármi Jána Zambora. Univerzita Komenského v Bratislave, Bratislava 2021, 466 s. ISBN 978-80-223-5174-4.

I když nemám v literární kritice rád hyperboly, zde bych se jim nevyhnul: Zamborova antologie španělské poezie od počátku po dnešek je impozantním dílem, které bude nadlouho knihou nejen ke čtení, ale také ke studiu nejen pro slovenské romanisty, hispanisty. Zambor dostal za tuto knihu Cenu Jána Hollého. V českém prostředí existují také různé antologie, když pomineme průkopnickou tvorbu českých klasiků, zejména Jaroslava Vrchlického, jenž se na románské poezie přímo soustřeďoval (Cid v zrcadle španělských romancí), ale nejsou tak všeobjímající a nezahrnují celek španělské poezie. Starší čtenáři si možná ještě vzpomenou na antologii Lumíra Čivrného z roku 1960, event, antologii avantgardy Obrys mušle z roku 1979, další jsou již dílem autorů pozdějších.¹ V případě této slovenské antologie jde o tvorbu básníka, překladatele, ale také literárního vědce a versologa a to je v dobrém slova smyslu vidět. Čtenář tak získává kompetentního průvodce po dějinách, vývoji španělské lyriky od jejích románsko-arabských počátků až po současnost. Překladatel a komentátor byl na svůj úkol dobře připraven celou svou překladatelskou činností. Pokud jde o úplnost, řekl bych, že tu výrazněji chybí díla tzv. mileniálů, tedy autorů narozených od 90. let po současnost, tedy i ve 21. století, určitě taková jsou, ale chápu, že i takováto celistvá antologie by měla vycházet z prověřené kvality tvorby a u těchto autorů si nemusíme být jisti, neboť časový odstup je v podstatě nulový, tedy u generace x, y, z nebo alfa, u generace sněhových vloček (snowflake generation). Nemohu ovšem posuzovat překlad kompetentně: i kdybych byl romanista a dokonce znalec španělštiny v celém jejím vývojovém rozpětí, nemohu hodnotit kvalitu překladů, ale věřím překladateli, neboť znám jeho předchozí práci a hlavně jeho básnické výstupy v slovenštině jsou působivé, a to včetně nejstarší poezie lidové. Na počátku stojí Zamborův text, který nás svazkem provází a stručně mapuje evoluci španělské poezie. Potom následují překlady, k nimž je vždy připojen překladatelův komentář, přesný, vyčerpávající, ale přitom koncizní, jak jsme u Zambora zvyklí. Najdeme tu všechny generace, neboť řazení španělské poezie se děje právě podle nich, stejně jako jinde: generační princip je tu výrazný a často je spojen se společenským děním, do něhož ve 20. století zasáhla občanská válka a její následky. Počátky toho, co se z poezie vzniklé na Pyrenejském poloostrově zachovalo, jsou psány v tzv. mozarabském, tedy arabsko-románském či maursko-španělském dialektu, jímž na tomto území mluvili románští křesťané. Najdeme tu formu tzv. jarchu (charču), dvoj-, troj- nebo čtyřveršový útvar charakteristický pro arabskou lyriku. Epos Cid vznikl ve 12. století. Následuje kastilská lidová lyrika a umění kleriků, jež reprezentuje Gonzalo de Berceo a Juan Ruiz. V 15. století, kdy zde probíhá něco jako protorenesance, vynikl Markýz de Santillana. Nemůže ovšem chybět „zlatý věk“ španělské literatury, tedy i poezie souznící s koncem renesance, a hlavně s barokem 16. a 17. století (Jan z Kříže, Luis de Góngora y Argote s jeho manýristickým stylem zvaným podle něj góngorismus, Lope de Vega, Francisco de Quevedo aj.); osvícenství a klasicismus byly slabší, zato romantismus už poskytl řadu důležitých děl (např. poezie Gustava Adolfa Bécquera, Rosalíe de Castro), ale vrcholem je španělská moderna Rubéna Dária, Manuela Machada, Miguela de Unamuna a Antonia Machada, a to už jsme u tzv. Generace 98, která se prolamuje do intimismu Generace 27 zachycené i v české antologii ze 70. let minulého století (Ramón Gómez de la Serna, Jorge Guillén, Pedro Salinas, Federico García Lorca, Antonio Machado, Juan Ramón Jiménez. Velká část jich v důsledku občanské války a frankistického pronásledování emigrovala. Jejich modernismus a avantgardnost tíhnoucí k surrealismu a sociální podloží jejich kritiky našlo pokračování v Generaci 50 (Ángel Gonzáles, José Ángel Valente, Claudio Rodríguez), která prosazuje básnický realismus, zatímco Generace 70 zdůrazňuje estetismus, elitářství, metatvorbu, přičemž tvorba posledních desetiletí, dle Zamborovy charakterizace, souvisí mimo jiné s tzv. postpoezií, jak ji ve své knize z roku 2009 prezentoval Augustín Fernández Mallo. Na konec chvály tohoto epochálního básnického, překladatelského a literárněvědného počinu jedna báseň Luise García Montera (roč. 1958) ze sbírky Oddělené pokoje (1994), znamení každodennosti, lásky k detailu, civilnosti a citlivosti:

Ženy

Predmestské ráno/ a autobus sa blíži k zastávke.// Zima je už mierna,/ takmer prebudená jar/ mesta, čo ešte nevstúpilo/ do tepla./ Vidím ženy/ s ospalými očami a v šatách bez lesku,/ mysliace na svoj dnešný rozvrh práce.// Nastupujú a nechávajú pod širým nebom/ na sklách zastávky/ reklamný plagát na bielizeň/ s prvotriednými telami./ Dievčatá z dokonalého kráľovstva svojej fotografie/ sa na nás pozerajú bez rozvrhov hodín, bez náhlenia,/ necudné jako bronzový sen.// Vystupujem na ďalšej, zašepkáš./ Rozochvieva ma spomienka/ na tvoju bielu smutnú pleť/ a na pokorné sesterstvo tvojej noci,/ na ruku, zabudnutú/ na mojej ruke/ pri spúšťaní sprchy,/ iba pred chvíľou,/ keď som otáľal so vstávaním.// Nech máš dobrý deň,/ nech ťa postretne šťastie/ v tvojom malom byte ako zo škatulky./ Nech je k tebe život láskavý.

A nakonec: španělská poezie je krásná s poměrně dlouhým rodokmenem, ale na tomto pozadí si uvědomujeme, že ani slovenská a česká poezie (ta už v gotice, když nebereme v úvahu první staroslověnskou báseň Proglas, a to by nám asi její překladatel Ján Zambor vyčetl) nejsou z posledních.

Ivo Pospíšil