Manželé Štěpánkovi. Hluboký otisk víry. Vydala Brněnská diecéze Církve československé husitské, Brno 2022.

S tímto podtitulem vychází knížka o životní dráze manželů Štěpánkových, Vratislava (1930–2013) a Ludmily (nar. 1932). Jde vlastně o soubor črt, esejů, glos a momentek vzpomínkového rázu z pera těch, kteří manželské dvojici stáli nablízku. V úvodním textu Tiché plody manželů Štěpánkových líčí Marcel Sladkowski jejich životy, u Vratislava zejména s důrazem na dětství a náboženskou výchovu, studium na Husově československé bohoslovecké fakultě, kněžském svěcení roku 1953, vojnu a kněžskou službu, zvláště pak v Králově Poli a Náměšti nad Oslavou. Rok 1968 znamenal pro něho šanci sloužit v USA, což se však změnilo: od září téhož roku se stal farářem na Botanické ulici, největší brněnské diecézní farnosti. Jeho zásluhy ho posunuly i k roli brněnského biskupa (neúspěšně kandidoval roku 1981; o sedm let později odmítl kandidaturu na olomouckého biskupa). Nakonec se brněnským biskupem stal roku 1989, později i patriarchou (od 1991). Jako známá osobnost s důvěrou občanů zasáhl i do politiky, když se roku 1986 stal poslancem České národní rady (1986–1990) a načas i předsedou jejího mandátního a imunitního výboru (1989–1990). K tomu přistupují další funkce církevní (kromě uvedených mezinárodní sekretář Křesťanské mírové konference, činitel Ekumenické rady církví, dojednal tu různé důležité věci, např. vzájemné uznání křtu s římskokatolickou církví, podporu církví oblastem postiženým povodněmi apod. Jeho manželka Ludmila je rodačka ze slezského Jindřichova a stejně jako rodina Vratislavova musela odejít ze slovenských Vrútek, tak i rodina jejího otce Františka Weisera musela opustit rodný kraj po Mnichovské dohodě. Působení v náboženské obci v Přerově a studium na Husově fakultě i překonávání osobních krizí i krizí víry vytvořilo z ní osobnost, která spolu s manželem, za něhož se provdala roku 1958, vykonávala kněžskou službu na různých místech, především v Brně, ale i jinde, často za obtížných podmínek, zvláště po narození obou dětí, syna Václava (1959) a dcery Anny (1965). Největší memoárovou hodnotu mají ve sborníku vzpomínky syna Václava, jehož zážitky z rodinného života manželů jsou protknuty barvitým líčením událostí na Botanické i postřehy povahopisnými. Doc. PhDr. Václav Štěpánek, PhD, nyní vedoucí Ústavu slavistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, uměl jazykově ozvláštněným vyjadřováním dodat svazku na autenticitě a rodinné vřelosti, současně však intelektuální nadhled i emotivní zaujatost. Další vzpomínky, fragmentární úvahy a lidsky hřejivá vyznání, např. Jany Špakové, Heleny Matuškové, která Ludmilu provází i dnes v Domě důstojného stáří, emeritního biskupa Petra Šandery, Lubomíra Braného, Vratislava Jana Marši, patriarchy Tomáše Butty. Sama Ludmila Štěpánková přispěla do svazku malými parabolickými příběhy na bázi Nového zákona. Působivé je zvláště podobenství podle žalmu 23 I když půjdu roklí šeré smrti. Krásnou knihu dotvářejí průběžné fotografie a celistvá obrazová příloha. Dnešek příliš nepřeje exemplům, také je obtížné najít osobnosti, které by mohly být oněmi vzory. O to cennější je zcela civilní, ale současně emotivní knížka o životní cestě dvou lidí, kteří svůj život zasvětili službě člověku a Bohu.

Ivo Pospíšil