Alžběta Nagyová: Hvězdy první republiky. 50 ikon prvorepublikového a protektorátního filmu. I.–II. 50 světových ikon na plátnech předválečných kin. 2. vyd. Extra Publishing, Brno 2020.

Zdálo by se, že poněkud pozdní ohlas na vydání těchto medailonů nebo portrétů meziválečných filmových hvězd českých a zahraničních je už trochu démodé; od 90. let se takových edic objevila řada. To, co vyniká i nyní, s určitým časovým odstupem, je jejich antropologická dominanta, lidé v tlacích doby, závislost na různých posunech a tragičnost některých osudů. V československém a českém kontextu je patrné, že první republika byla obdobím pomalého, ale zřetelného vzestupu filmové produkce a filmového herectví: objevili se tu i talentovaní režiséři, kteří se často náhle prosadili i ve světových poměrech, například Gustav Machatý (1901–1963), současně herec, a jeho objev, herečka ze slavného filmu Extáze, který způsobil senzaci na benátském filmovém festivalu, Hedy Kieslerová (později v USA jako Hedy Lamarr, 1914–2000), jež se v něm několikrát objevila nahá a jejíž život sám se podobá dobrodružnému románu i s jejím epochálním vynálezem FHSS (Frequency-Hopping-Spread-Spectrum) patentovaném v USA roku 1942, který předala americkému námořnictvu (i když za vynález nakonec nedostala vlastně nic, na tomto základě se rozvinuly systémy satelitů a mobilních telefonů), a nepřehlednou sadou mileneckých vztahů. Sám Machatý natočil již předtím např. podle Lva Tolstého němý film Kreutzerova sonáta (1926) nebo slavný Erotikon (1929), později proslul jako tvůrce dalších filmů, mezi jinými Načeradec, král kibiců (1932), Nocturno (1934) Baletky (1936); nakonec se přestěhoval do Německa, kde vyučoval filmaře. Nejde však zdaleka jen o senzace a světový úspěch, který zůstal trvalou součástí dějin světového filmu, jde o filmové umění jako takové a jeho přínos umění vůbec. Na tom se podílely skutečné hvězdy dosahující značné umělecké úrovně, ale také řada „hvězdiček“, naivek, které se uplatnily v tuctových, „konzumních“ filmech, které jsou však populární a vracejí se nám v tzv. filmech pro pamětníky. Každé heslo trojdílné publikace má stabilní strukturu: životní příběh, který je rozdělen na části opatřené relativně nápaditými mezitituly (např. u Adiny Mandlové Měla byste jít k filmu… Mondéna, Hvězda pro davy, Kolaborace? atd. Uvnitř hesla je ještě stručný životopisný medailon, u hereček často se seznamem milenců a manželů a ovšem nejdůležitější filmografie. Současně je tu řada paradoxů, i když možná jen zdánlivých. Například to, že vrchol českého filmu se shoduje s Protektorátem Böhmen und Mähren, obdobím, na něž řada Čechů rozhodně nemůže být hrda, když si připomeneme jen některé zahanbující epizody, včetně slibu věrnosti Říši, kdy dvousettisícový dav na Václavském náměstí kolektivně hajloval, byť to bylo vynuceno v podstatě genocidními postupy okupační moci, nebo různá přátelská setkání a večírky českých herců s vůdčími nacisty. Ostatně život protektorátních filmových hvězd, z nichž některé se producírovaly i v německých filmech, i když většinou zábavných, dráždil i řadu současných tvůrců, kteří vytvořili i televizní seriál (Bohéma), v němž mnoho herců z etického hlediska dobře nedopadla, ale nesuďme, abychom nebyli souzeni, byla to doba – jako každá jiná – která vyžadovala statečnost, ale i kompromisy. Mezi filmovými hvězdami, kterým nápaditá autorka věnovala vlastní medailon, patří nejen ty, jež si svou „spolupráci“ s nacisty po válce tak či onak odtrpěly, asi osudově, jako byli Adina Mandlová, Čeněk Šlégl (Schloegl), Nataša Gollová nebo Lída Baarová (vl. jm, Babková), milenka německého ministra propagandy Josepha Goebbelse, co herec nebo herečka, to barvitý život velmi často plný rozporů: někteří si zachovali tvář i za cenu obrovského rizika, když odmítli hrát v německých filmech nebo měnit své jméno, které by bylo přijatelné pro německé diváky. Němci, jak známo, chtěli z Barrandova udělat světové filmové centrum, což se do určité míry, alespoň na počátku okupace, dařilo. Role Miloše Havla byla již vícekrát hodnocena, jeho postava se vyskytovala i ve zmíněném televizním seriálu Bohéma (2017). Mezi filmovými herci najdeme i jiné typy, například jsou tu Eman Fiala, současně hudebník a skladatel, režisér František Čáp, později působící v Německu a Jugoslávii (Slovinsku), jehož dobře ve svých pamětech Dneska už se tomu směju poprvé vydaných v Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých popsala Adina Mandlová, do vysokého věku vitální František Filipovský, který se později prosadil i jako skvělý dabér, známý všeuměl a působivý zpěvák František Krištof-Veselý, známý v Praze, Vídni, Budapešti a Bratislavě, jehož písně si asi rádi zanotujeme i dnes (vzpomeňme jen na písně různých skladatelů a textařů, mezi nimi také Gejzy Dusíka, Keď sa raz zídeme nebo Skôr než odídeš, Dedinka v údolí, osobitá hymna zahraničních Slováků), Čechům známý spíše jako sympatický komediální herec, charakterní herci, jichž je dnes jako šafránu, František Smolík, nesmrtelný Jára Kohout s jeho zvláštním návratem domů v 90. letech 20. století, režisér Martin Frič, Miloš Nedbal, Olga Scheinpflugová, Otakar Vávra, Vladislav Vančura, co jméno, to etapa české a československé kinematografie. Nebyly to jen úsměvné figury v tlaku historie, ale také tragické oběti represivního režimu, jako byla Anna Letenská, která se zapojila do ilegální práce za německé okupace, Jan Werich a Jiří Voskovec, o nichž není ani třeba psát, se zajímavými americkými i československými osudy, komediální Růžena Šlemrová, král komiků Vlasta Burian, tragicky zemřelá Zorka Janů, sestra Lídy Baarové, oběť lidské bezohlednosti, která se objevuje vždy v přelomových okamžicích dějin, zpěvák a kapelník R. A. Dvorský, Nataša Tanská, později česká a slovenská spisovatelka, nezapomenutelný Oldřich Nový, Zita Kabátová, Otomar Korbelář, Raoul Schránil, Jindřich Plachta etc. etc., desítky dobře napsaných portrétů, kvalitně komentovaných, současně přinášejících nové zajímavosti a detaily. Škoda jen horší kvality korektur, některých chybám a překlepům se bylo možné vyhnout; redakční práce je dnes často slabou stránkou vydavatelské činnosti. Životy uváděných českých filmových herců jako by symbolizovaly život národa, který se zmítal v těžkých časech a byl vystaven složitým situacím. Je pravda, že jsou národy, které byly vystaveny mnohem větším zkouškám, jiné naopak sotva znatelným – habent sua fata nationes. Jinak se dařilo hercům spojeným tak či onak s Hollywoodem, které najdeme ve třetím dílu této podivuhodné filmové trilogie, ale ani oni se nevyhnuli tragickým kolizím, které si zavinili buď sami, nebo které také zapříčinily společenské situace. Jak nezmínit Charlieho Chaplina, který za mccarthismu musel z USA odejít; složitě se uplatňoval Jiří/George Voskovec (čti: Voskovek) za svého druhého pobytu v Americe, kdy musel strávit dosti dlouhou dobu v internaci přísně vyšetřován za podezření z komunismu na proslulém Ellis Islandu, řada těch, kteří odešli z Evropy za hollywoodskou kariérou nebo z důvodu rasové perzekuce před nacismem jako český herec Hugo Haas, nezapomenutelný představitel dr. Galéna z Čapkovy Bílé nemoci, už zmíněná Hedy Lamarr, hvězda Machatého erotického filmu Extáze, Ingrid Bergmanová, Jean Cocteau, Laurence Olivier, Luis Buñuel, ale i autochtonní Američané, jako byli Gary Cooper, Spencer Tracy, dětská herečka, později velvyslankyně USA v Praze Shirley Templeová, Vivien Leighová, Mary Pickfordová, Katherine Hepburnová, Josephine Bakerová: jedny ničily milostné vztahy, jiné alkohol, drogy, hazard, většinou všechny mezilidské vztahy a stresující kariéra.

Bylo by možné hledět na tuto trojsvazkovou sérii jako na tuctovou, komerční záležitost, kdyby na ní nebyla vidět dobrá práce a řemeslné dovednosti autorky, zachycující, snad i nezáměrně, tragické 20. století, po němž následuje – všechno tomu nasvědčuje – století neméně napjaté s nejistým vyústěním. Film byl vždy chápán jako produkt moderní civilizace, jako umění atraktivní, ale, jak jsme viděli a vidíme, i jako výsostně umělecký prostředek a reflexní plocha lidského života.

Ivo Pospíšil