Petra Hůlová: Nejvyšší karta. Argo, Praha 2023. ISBN 978-80-257-4032-3.

Stejně jako Jaroslav Rudiš a další autoři nových generací 90. let 20. století a prvních let století následujícího je Petra Hůlová slavná a překládaná prozaička. Vzpomínám si, jakým objevem pro dobovou kritiku byla její próza Paměť mojí babičce (2002): potom to byl už řetězec románů asi štědře podpořených různými granty a stipendii, např. Stanice Tajga (2008), nebo přerod v prozaičku psychologických výtvorů typu Macochy (2014) až po dystopickou, jak se nyní hodí říkat, jako ve Strážcích občanského dobra (2010) nebo Stručných dějinách Hnutí (2018) až ke knize pro mladé Liščí oči (2021) s trochu naivními fantaskními obrazy průniku do minulosti včetně roku 1968. Nejvyšší karta, kterou nakonec vynáší vypravěččina dcera, potvrzuje autorčinu dovednost, schopnost uchopit atraktivní téma a syžetovou kreativitu, ale také ukazuje na reálnou únavu stárnoucí ženy, která žila skutečně plně, svobodně, volně i s neomezovaným sexuálním životem: píšeme ovšem o vypravěčce románu, přičemž její autobiografičnost může být jistě i zpochybněna, ačkoliv dnešní mladší spisovatelé stylizují svá díla jako reálné prožitky a události vlastního života (konfrontace s realitou to ostatně může do značné míry verifikovat) v domnění, že to posílí celkový estetický účinek, ale to je falešné. Spisovatelka s podivným jménem Sylvie Novak, které jí dodává na jedné straně na tuctovosti, na druhé ženské emancipovanosti, bilancuje a mezitím se pohybuje od jednoho veřejného čtení k druhému: rozhovory s polským spisovatelem, sexuální otevřenost, která mohla šokovat před drahně léty, návraty k bývalému milenci a především mezigenerační konflikty s dětmi, které už nejsou dětmi, mají své názory, jako v podstatě u všech dnešních mladých lidí sebevědomé a pyšné, ale často hůře argumentované… Vždy jsem se divil, že spisovatelské generace dozrávající v 90. letech minulého století tvoří často, ne vždycky, prózy esteticky povrchní, jazykově plytké, uchvácené vlastní důležitostí a obrysy vlastních životů, společenským úspěchem a chápající svoji roli jako privilegovanou, elitní a obávám se, že z nich v docela blízké budoucnosti mnoho nezbude – chtěl bych se mýlit. Proto generační konflikty a debaty odhalující stejné povrchnosti, jaké ukazuje dialog spisovatelčina bývalého milence Jana a dcery Judity, tedy stejnou, až udivující frázemi oplývající naivitu, jsou tak zdravé, byť vlastně nepřinášejí nic nového.

Ta generace nositelů cen a grantů, hodně rozmazlená, je nyní kritizována těmi, na něž se už tolik nedostalo – a také se změnila společenská atmosféra a krásná literatura ve své společenské pozici ještě více poklesla. To, že se k tomu spisovatelka, jejíž próza sice směřuje ke komplikovaným mezilidským vztahům, ale v poetice je dosti prvoplánová, takto vyjadřuje, je její devíza snad předcházející spisovatelské zralosti, jež si uvědomuje plytkost a jednotvárnost života – otázka je, kam po covidových a válečných letech, která snad někdy pominou, povede. Na to se těšíme.

Ivo Pospíšil