Soudobé dějiny. Badatelská učebnice dějepisu pro 9. ročník základních škol a víceletá gymnázia. Vedoucí autorského týmu a hlavní autor Jaroslav Pinkas. Vydalo nakladatelství FRAUS ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů, Praha 2022, 124 s. ISBN 978-80-7489-617-0.

Osm autorů včetně hlavního se podílelo na vzniku nové a snad i novátorské učebnice, o které se v českých zemích docela bouřlivě diskutovalo, a to byl jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli o ní pojednat. Problematika učebnic dějepisu, zejména pokud jde o současnější dobu, je aktuální všude a spory se kolem nich vedou na pokračování. Označení „badatelská učebnice“ může znamenat dvě věci: buď to, že je takto autory koncipována, nebo se bádání očekává i od žáků, ale raději bych tu použil sousloví „diskusní učebnice“. Podílel se na ní i obrovský počet konzultantů, pilotní školy a pilotující učitelé (doufejme, že doletěli do cíle), jak se sluší a patří na text, který má být ministerstvem uznán za oficiální. To množství „podílníků“ je jistě užitečné, jde tedy o superkolektivní práci, ale ze zkušenosti vím, že více autorů jakéhokoli projektu v oblasti spekulativních věd, k nimž královna věd – historie – nepochybně patří, je spíše nevýhodou. Polemiky kolem učebnice se týkaly především výkladů událostí před rokem 1989: autorům se vytýkalo, že byli k této době smířlivější, než by se slušelo. Autoři svůj záměr vykládají v úvodních partiích a je zřejmé, že jde o interaktivní dějepisectví, že autorům šlo o to, aby žáci nememorovali údaje, roky a jména, ale přemýšleli a diskutovali o různých událostech a podíleli se i na jejich veřejné prezentaci. Šablona, která názorně ukazuje, jak s učebnicí pracovat, se skládá z ikon a identifikací ikony a vysvětlení. Dále je tu práce nejen s fotografiemi, karikaturami, plakáty nebo vzpomínkami (memoráty, jak se jim někdy říká), ale i s videoukázkami a speciální aplikací (www.historylab.cz). Tento nápaditý model užití obsahuje dále badatelskou otázku, úkol, zdroj, resp. digitální zdroj, video, příp. zmíněnou aplikaci. Co je pro učebnici typické, je její vizuální názornost, samé obrázky, mapy, schémata apod., ale také názornost textová, to jsou např. ony vzpomínky, doklady apod. To bych jistě pochválil. Na počátku autoři píší o historické krajině, tedy prostoru, kde se historie odehrává, vrstvách dějepisu a odpovědi na otázku, jak se mění dějiny, přičemž připouštějí, že se výklad událostí mění a často se řídí vládnoucí ideologií. Jako příklad uvádějí zamlčování nebo dezinterpretace některých událostí v době tzv. komunistického režimu před rokem 1989 – tyto události a jejich výklad se potom do dějepisného procesu vracejí. Sama debata o učebnici ukazuje, že se historie vždy vykládala a vykládá podle vládnoucího ideologického názoru, tedy zjevně i tato, i když se autoři snaží o tzv. objektivitu, ale jde to ztuha, neboť nemohou historické události nevysvětlovat na úrovni současného poznání, a to je vždy vymezeno nebo omezeno převládajícím názorem, jenž tuto rovinu poznání reflektuje. To ovšem neznamená, že zítra nedojde k novému poznání a posunům v interpretaci. Nihil novi sub sole – věděli to i staří historici, kteří – i u vědomí obtížnosti – deklarovali, že píšou dějiny sine ira et studio, tedy bez hněvu a zaujatosti. Učebnice je časově vymezena první světovou válkou a terminus ad quem je fakticky tzv. rozpad Československa, a ještě následuje kapitola Jakým výzvám čelí současný svět? Terminologicky zůstává otevřený pojem „soudobé dějiny“, i když se takto jmenují i celá akademická pracoviště: nevím, kdy „soudobost“ začíná a kdy končí: každopádně v učebnici zůstává vakuum mezi léty 1993 a skutečným dneškem, tedy první třetinou 21. století, ta je jen naznačena. Naopak oceňuji příklon k „bádání“ na rozdíl od dnes prosazovaného „výzkum“, tedy „badatel“ místo „výzkumník“: myslím, že je to pro spekulativní, tedy duchovědy či humanitní a dílem i sociální vědy přesnější. Učebnice vydaná roku 2022 samozřejmě nezahrnuje žhavě aktuální události, např. ruskou agresi apod. Nemám příliš rád dnes frekventované slovo „výzva“ (challenge); jako by někdo nebo něco zvnějšku někoho vyzýval, aby něco dělal, zatímco aktivita má přicházet od subjektu, který by neměl jen reagovat na vnější podnět nebo tlak. Podíl člověka na tvorbě dějin je tu omezen spíše na „práci s dějinami“, jejich propagaci, výstavy apod. Není náhodné, že hlavní kapitoly dějin 20. století jsou války a budování totalitních režimů a také podíl násilí a ničení hodnot, jež vytvořily předchozí společenské formace, tedy zase lidé, naši předkové. Někdy se tvrdí, že lidé jsou k násilnému ničení minulosti něčím vyprovokováni (ničení památek, staveb, pálení knih, „razírování“ písemných dokumentů, jmen apod.), ale to není jasně potvrzeno. Proto také dějepis je věda, která má naopak paměť retušovanou těmito okolnostmi oživovat. Bylo by možné debatovat a polemizovat o způsobu, jakým autoři vykládají jednotlivé klíčové události českých a světových dějin (české dějiny jsou vykládány v mezinárodních souvislostech, alespoň někdy, protektorát, komunistický režim atd.): k tomu může každý mít desítky připomínek a mám některé i já jako dějepisný laik a amatér (také v původním smyslu „milovník“ historie). Oživování paměti má vést k tomu, aby dějiny v současnosti a budoucnosti probíhaly jinak, ale zatím se zdá, že je to marné a že latinské „historia magistra vitae / historie je učitelkou života“ zůstává v oblasti pia desideria / zbožného přání. Učebnice je experiment, ale zase nepříliš radikální; takto se dnes běžně postupuje a využití technologií je plně na místě. Otázka je, nakolik to vše bude žák akceptovat a využívat: stále si myslím, že hlavní problém spočívá v žákovi, učiteli, rodině, ale i celé společnosti a jejím stavu – pokud převažuje lhostejnost k minulosti a nechuť zabývat se pamětí, ani tato učebnice nemusí zásadně pomoci. Ale když uvážíme, že někteří odpovědní činitelé uvažovali svého času dokonce o zrušení dějepisu (stejně v hodinové dotaci značně omezeného) jako školního předmětu, nutno autorům této učebnice, která je nyní už oficiální, jen poděkovat.

Ivo Pospíšil