Mária Rapošová: Dráma medzinárodnej sochy Martina Kukučína. Slovenská národná knižnica, Martin 2022. ISBN 978-80-8149-156-6.

Před časem jsme recenzovali reprezentativní publikaci Márie Rapošové, vlastně materiálově podloženou monografii o Martinu Kukučínovi, kde jsme mimo jiné uvedli, že autorka pracuje v Literárním muzeu Slovenské národní knihovny (Slovenská národná knižnica) v Martině, napsala řadu studií, zabývá se slovenskou literaturou, jejím společenským postavením a zahraničním ohlasem, a to vše že plně uplatnila v této knize o životě Martina Kukučína. To, jak se zachází s dědictvím významných lidí, například umělců, je obvykle běžnou součástí literárních portrétů jako důležitá nebo jen ilustrující, dokreslující faktografie. V posledních letech se však stává samostatnou vědeckou disciplínou, alespoň pokud jde o literární vědu. Slovinští badatelé před časem naplánovali projekt a mezinárodní konferenci, kam mě pozvali, a která se měla konat v Římě, a to právě na toto téma, ale bohužel kvůli tehdejší pandemické situaci bylo vše odloženo. V Rusku a USA je u každého jména umělce ve wikipedii rubrika Pamjať/Legacy, jejíž součástí jsou např. pojmenování míst (ulic, náměstí, měst, vesnic, parků apod.), pomníky, filmy, pamětní desky, ceny, medaile, astronomické objekty, mj. asteroidy, lodě, letadla a jiné objekty), jinak řečeno, jde o velmi důležitý faktor zvaný monumentalizace, neboť ona souvisí s pamětí, a to je právě to, co dnes bohužel mizí nebo je někdy i nežádoucí, nehledě na mnohonásobně bohatší technologické možnosti dokumentace než v minulosti. Je tedy posuzovaná kniha součástí progresivních tendencí dnešní literární vědy – pokud se týká spisovatelů – a řadí se tak k mezinárodnímu vědeckému mainstreamu, a to v dobrém slova smyslu. V návaznosti na svou výše zmiňovanou monografii o Kukučínovi (Životná odysea Martina Kukučína. Slovenská národná knižnica, Martin 2020), v níž již slibuje také popis odyseje jeho sochy a kde realisticky rýsuje životní pouť tohoto slovenského klasika se vší odbornou akribií, s využitím sekundární literatury, s odkazy na korespondenci, archív, pracuje podobně v této knize, která by neměla chybět v žádné slovenské a české veřejné ani soukromé knihovně, ale ani v knihovnách a institucích zaměřených na slovakistiku a obecně slavistiku. Vychází – stejně jako v komplexní knize o Kukučínovi – z archívních materiálů, především z korespondence, a ukazuje doslova křížovou cestu sochy slovenského spisovatele světové reputace, jak se odehrávala od jeho úmrtí až po její instalaci. Tato mučednická pouť poznamenala osudy různých aktérů, Slováků žijících na Slovensku, resp. v tehdejší ČSSR, ČSFR a SR, ale hlavně v zahraničí, badatelů v emigraci, kteří každý svým způsobem přispívali k realizaci podobného záměru, nebo naopak cestu k jeho realizaci komplikovali, pokud jí přímo nebránili. Kniha je tedy dosti přesnou reflexí tragiky národního života a politiky v druhé polovině 20. století a těžké roli těch, kteří se snažili tyto překážky – většinou umělé – překonávat a stavět mosty – většinou na to doplatili svým osobním životem. Současně tato kniha vskutku dokumentárně, s pečlivou vědeckou akribií, ale současně nepateticky vyzvedává osobnosti, které byly skutečnými hrdiny a neokázalými slovenskými vlastenci. To, co činí předkládaný text čtenářsky ještě přitažlivějším, je obrazová dokumentace, a hlavně přímý dotek reality, na kterou se zapomíná a o níž nové generace nemají ani ponětí.

Když například líčí dlouhou cestu rodiny Rudinských, entomologa Júlia a jeho americké paní Normy Leigh, z oregonského Corvallis (město bylo přejmenováno v polovině 19. století, aby se jeho původní jméno nezaměňovalo se stejným názvem v Kalifornii, znamená lat. „srdce údolí“), k tomu, aby socha Martina Kukučína od světového chorvatského sochaře Ivana Meštroviće, vl. jm. Gabriloviće (1883–1962), absolventa vídeňské Akademie výtvarných umění, přítele Nikoly Tesly, autora soch a dalších artefaktů na různých místech světa, byla na vhodném místě instalována; sochař navrhl několik desítek monumentálních soch a objektů v Jugoslávii, Francii, USA, Itálii, Británii v duchu osobitého realismu spojeného s avantgardními a neoklasickými tendencemi, např. pomníky chorvatských osobností. sochy světců a církevních osobností, také Pramen života před Národním divadlem v Záhřebu, díla ve stylu art deco/secese, sochy Indiánů v Chicagu atd. Byl také významným pedagogem. Po první světové válce se vrátil z exilu do královské Jugoslávie a z té doby pocházejí jeho nejlepší díla, roku 1942 emigroval do Itálie a poté v roce 1943 do Švýcarska a v roce 1947 do Spojených států, stal se profesorem v New Yorku a potom v Notre Dame v Indianě. Jako chorvatský vlastenec a katolík zastával nicméně projugoslávské, ale protikomunistické postoje. Světový sochař a architekt vytvořil i sochu slavného slovenského spisovatele.

Zajímavé jsou všechny části zmíněné křížové cesty, jednání s představiteli Světového kongresu Slováků, s reprezentanty různých slovenských zahraničních spolků v Jižní a Severní Americe, v USA a Kanadě, ale zejména s představiteli tehdejšího Slovenska, s předsedou vlády Petrem Colotkou, ministrem kultury Miroslavem Válkem, jeho tehdejším náměstkem (později nakrátko ministrem), básníkem Pavlem Koyšem, předsedou Matice slovenské Vladimírem Mináčem a dalšími (všichni s tím sympatizovali a chtěli pomoci, ale jako by to nešlo), s nimiž museli manželé Rudinští, kteří na sebe vzali celou tíhu akce, řadu let jednat. Prof. Július Rudinský a jeho paní odvážně vstoupili do těchto jednání a – byť pro Júlia posmrtně – dosáhli svého cíle nehledě na neuvěřitelné byrokratické a politické překážky a záměrné průtahy. Do celého procesu více či méně aktivně zasahovaly významné osobnosti, jako např. slovakista prof. Stanislav Mečiar, který se Kukučínovi odborně věnoval a celou akci silně podporoval, slavista prof. Jozef Kirschbaum, prof. Štefan Polakovič, knihkupec a vydavatel Ján Horáček, tajemník Slovenského kulturního spolku v Argentině Ivan Lacko, prof. Ladislav Lacko z Říma, nemělo by smyslu jmenovat všechny důležité lidi, jež se na tom všem podíleli; pozornost je věnována i cestě tehdejšího docenta a později profesora romanisty Jozefa Škultétyho (shoda jmen se správcem Matice slovenské) do Jižní Ameriky (možná byl vyslán hlavně pro svou jazykovou kompetenci – znalost španělštiny – i když ani jiné důvody nelze zcela vyloučit), pobyty Júlia Rudinského s celou rodinou na Slovensku na konci 60. let a později ještě vícekrát, složitá jednání s polickými místy, sledování Státní bezpečností, je to v podstatě takřka detektivní příběh, podaný ovšem dokonale. Současně není pominuta ani nesolidnost, jíž musel J. Rudinský čelit (např. ze slovenského ministerstva kultury mu do USA posílali dopisy lodí, což trvalo údajně sedm týdnů), i to, že mu vlastně jeho zásluhy odňali, mnozí si je přivlastnili, z čehož mu zůstával hodně hořký pocit.

V knize jsem našel ještě jeden podstatný rys: setkávání a míjení lidí, kteří se často náhodně při nějaké příležitosti seznamují, potom zemřou nebo na sebe zapomenou: kniha je tak svým způsobem i záznamem neopakovatelné lidské existence kreativních osobností, jejich silných a slabých stránek, tolerance, konfliktů a úsilí. Sám jsem se v knize setkal s těmi, kteří se také dotkli mého života, například Jozef Kirschbaum, muž složitého osudu, s nímž jsem kdysi spolupracoval v organizaci ICCEES (International Council for Central and East European Studies; psal mi z Toronta anglicky a končil vždy „Majte sa pekne.“); kdysi jsem na knihu Normy Leigh Rudinsky o slovenské ženské literatuře (Incipient Feminists) napsal s kolegyní Annou Zelenkovou recenzi (1993); knihu M. Rapošová zmiňuje. Dráma medzinárodnej sochy Martina Kukučína (to „mezinárodní“ přesně odpovídá celému procesu) patří k důležitým knihám současné monumentalistiky, které nahlížejí obecně kulturní význam slovenské literatury a její mezinárodní dosah. Ocenit nutno autorčinu střízlivost a věcnost, úctu k faktům i její jazyk a styl.

Ivo Pospíšil