Piotr Horzyk (ročník 1946) je povoláním technik, absolvent ostravské Vysoké školy báňské, jenž dlouhá léta pracoval jako inženýr hutnictví v Třineckých železárnách. Techniku hmotného předmětu dovede však, vědomě nebo podvědomky, přenést i do sféry básnické, jíž se zabývá od sedmdesátých let. Přímá úměra mezi železem a veršem pochopitelně neexistuje, existuje však základní fortel, jenž tvůrčí povahu nasměrovává k tomu, jak na to, jakým způsobem vytvořit danou věc. A u poezie jsou to především kompoziční způsoby, kompoziční poetika, jejíž prostředky mohou dopomoci k vybudování básnického textu.

Buďme však konkrétní a nahlédněme do tvůrčí kuchyně Horzykových sbírek a básní. Sbírka Zapomenutá pravda (Zapomniana prawda, 2019) začíná kupř. zeširoka, z hlubin tisíciletí, z pomyslného nekonečna:

Tisíciletí minula

ve shodě neshodě

…

Tysiąclecia przeminęły

w zgodnej niezgodzie

Tento incipit u Horzyka nepřekvapuje, neboť básník je téměř od počátku poetou času, poetou trvání času. Už z roku 1990 pochází jeho sbírka Čas břízy (Czas brzozy) a v novém tisíciletí přerůstá povědomí tísně času dokonce do rozsáhlé poémy Ztělesněný čas (Czas uwzględniony). Čas je pro Horzyka dominantní pojem a hodnota.

Čas, téma času u Horzyka nejen otevírá sbírku, ale také ji uzavírá. Není tomu tak v Zapomenuté pravdě, ale v Bílých perutích (Białe pióropusze), jež vyšly téhož roku jako soubor o zapomenuté pravdě. Bílé perutě uzavírá báseň Rozsej zítra (Rozsiej w jutro), která končí těmito verši:

neprobouzej bývalé záměry

ponechej je zkamenělině času

vezmi slovo

jak zrno probuzené potřeby

a rozsej zítra

…

nie wyzwalaj przeszłych zamiarów

pozostaw je skamienielinie czasu

weź słowo

jak ziarno wyzwolonej potrzeby

i rozsiej w jutro

Verš neprobouzej bývalé záměry tvoří samostatný odstavec a další čtyři verše rovněž. Závěrečná strofa je časem obepjata, neboť první verš končí zkamenělinou času a v explicitu je dán jasný a kontrastně stanovený pokyn rozsej zítra. Závěrečný kontrast je navíc umocněn identickým zarámováním, jež v titulu i v explicitu dává finální pokyn, spíše příkaz: rozsej zítra. Identické zarámování není u Horzyka výjimkou, v Zapomenuté pravdě např. se objevuje v básni xxx (Řítil jsem se do neznáma – Rzuciłem się w nieznane). V této souvislosti je třeba dodat, že Piotr Horzyk neobyčejně rád pomíjí význam titulu a spokojí se třemi nebo šesti nic neříkajícími x.

Časovému kontrastu odpovídá v Zapomenuté pravdě protiklad obecně tematický – vedle básní společenské závažnosti zahrnuje sbírka verše intimní. Vyhrocenou společenskou tematikou sbírka začíná. Obdobně, v ještě vystupňovanější podobě, je tomu v Bílých perutích.

Zmínkou o zarámování se dostáváme k básníkovým rámujícím postupům, v nichž jednoznačně převládá postup identický. U Horzyka se vyskytují všechny tři variační možnosti: (1) totožný je incipit a explicit, (2) totožný je titul a explicit, (3) totožný ráz má titul, incipit i explicit. Všechny tři možnosti uplatnil Horzyk jak v Zapomenuté pravdě, tak v Bílých perutích.

Na začátku byl připomenut Horzykův technický fundament, nutno dodat, že je nemalý, neboť se ve strohé podobě vtiskuje, vtírá i do jeho veršů. Zmíněný Ztělesněný čas má např. toto věnování: E = mc². Tento vzorec pak dvakrát proniká a dějstvuje v jeho poémě jako verš. Objevuje se zde energie jistého druhu, která chce být zrovnoprávněna s energií tradičního verše. Nejde tedy jen o ztělesněný čas, ale rovněž o ztělesněnou energii. Také o energii verše, o únosnost energie verše.

František Všetička