Arkadije Natanoviče (1925-1991) a Borise Natanoviče (1933-2012) Strugacké lze bez přehánění označit za průkopníky sovětské fantastiky, jejíž doposud poměrně úzké hranice rozšířili nalézáním nečekaných témat a tvůrčích postupů. Tento žánr v SSSR dlouho zůstával pouhým prostředkem pro vyobrazení idylické komunistické budoucnosti a často se vyznačoval černobílou antiimperialistickou a protiválečnou rétorikou. Strugackým se jej však podařilo „zlidštit“, dát mu nový, sociální rozměr; v jejich stopách pak kráčela řada dalších, více či méně známých autorů a tvůrčí odkaz bratrské dvojice nepřestává ovlivňovat ani ruskou fantastiku posledních let.

Pro člověka, zabývajícího se ruskou (a sovětskou) fantastickou literaturou, je prakticky nemožné nevnímat debaty ohledně tvorby Arkadije a Borise Strugackých, které s většími či menšími přestávkami a v různých podobách probíhají již od vydání jejich první knihy. Jakkoli je totiž zásadní role obou bratrů milovníky fantastiky považována za nezpochybnitelnou, mezi „běžnými čtenáři“ se stále najde řada těch, kteří knihy Strugackých (a vlastně i celou fantastiku) nepovažují za skutečnou, dobrou literaturu. Tento názor nezastávají jen tito „běžní čtenáři“, ale nezřídka ho sdílejí i uznávaní literární vědci, kteří odmítají přiznat tvorbě Strugackých významnější literární hodnotu.

Například známý ruský politolog a veřejný činitel Sergej Kurgiňan v rozhovoru pro list Zavtra otevřeně přiznává, že na celou fantastickou literaturu nahlíží s určitou povýšeností. O Strugackých pak prohlašuje, že „absence literárních předností je pro něho neoddělitelnou součástí charakteristiky jejich tvorby“¹. Rozhovor vyvolal bouřlivou reakci čtenářů a zahájil další kolo diskusí o kvalitách díla obou bratrů.

Z čeho však pramení takovýto nesmiřitelný rozpor – jak je možné, že se něčí literární odkaz setkává s nekritickým nadšením na jedné a přezíravým opovržením na druhé straně? Pomiňme nyní skutečnost, zda je vůbec možné hovořit o literatuře jako o dobré či o špatné. („Literatura nikdy nebývá dobrá nebo špatná. Literatura bývá jedině dobrá, a všemu ostatnímu by se mělo říkat makulatura,“ jak píší samotní Strugačtí ve svém pozdním románu Kulhavý osud.) Tento text si klade za cíl adekvátním způsobem reagovat na nejzásadnější kritické výtky, týkající se děl obou bratrů. Na tomto místě musím přiznat, že se mě – obdivovatele díla i životních postojů Strugackých – celá tato polemika dotýká snad až příliš živě, což může mít vliv na objektivitu mého úsudku; přestože však mé závěry mohou být místy sporné, pokládám za nutné s nimi čtenáře seznámit.

Pro začátek odvrhnu nikterak rozumná a v podstatě ničím nepodložená prohlášení typu „Strugačtí jsou agenty světového sionismu“ a pokusím se zformulovat ta obvinění na adresu bratrů Strugackých, jimž alespoň na první pohled nechybí opodstatněnost a která jsou zároveň v dnešní době obzvlášť aktuální a populární:

1. Bez ohledu na to, do jaké míry je komunistická propaganda v dílech Strugackých zahalena dramatickými náměty, zůstává stále jasně patrná (od kolektivní výchovy dětí odebraných rodičům, přes hrdiny komunardy až po všemocný Komkon – Komisi pro kontakt s jinými civilizacemi –, jemuž coby předloha pravděpodobně posloužila KGB). A jelikož je tomu tak, měl by tvorbu obou bratrů stihnout osud všech obdobně tendenčních děl, čili by měla být zapomenuta.

2. Bratři Strugačtí jako spisovatelé postrádají vlastní charakteristický jazykový styl. Jejich texty jsou až novinářsky odosobněné, prosté jakýchkoli svébytných frazeologických, sémantických či syntaktických prvků, což sráží jejich uměleckou hodnotu na nulu.

3. Strugačtí se ani nesnaží skrývat, že jim coby pohnutka k napsání toho či onoho díla posloužily buďto nějaké konkrétní politické události, anebo obecně celková situace v zemi. Protože sami sebe považovali za „skryté disidenty“, využívali ezopovského jazyka fantastiky k prezentaci vlastních ryze politických názorů, aby náležitě vychovávali mladé čtenáře – což ostatně také bylo hlavním cílem jejich práce. Dnes se zaprvé změnila politická situace a zadruhé zmizela nutnost vyjadřovat se jinotajně, což všechny knihy Strugackých nezvratně znehodnocuje.

Tolik tedy ke třem klíčovým obviněním, která si zasluhují obšírnější vyjádření.

1. Komunismus a hrdina

Slovo komunista dnes nemá příliš daleko k nadávce. Kvůli čemu se však komunismus dostal do tak nezáviděníhodného postavení? Kvůli tomu, že se do jeho budování pustili do značné míry omezení, a především pokrytečtí lidé. A ještě obecněji – kvůli tomu, že ho vůbec bylo potřeba BUDOVAT. Lze totiž vůbec uměle budovat tento věčný sen lidstva, prastarý a zároveň věčně mladý hrad z písku? Stanoví-li se v zásadě neřešitelný úkol (přinejmenším pro civilizaci na daném vývojovém stupni), a pak se na jeho řešení věnuje veškerá dostupná energie, nelze se divit, když celá společnost doslova a do písmene vykrvácí a ocitne se na prahu té nejstrašnější krize. A nesmí se ani zapomínat, kdo všechno řídil a jaké prostředky a metody se pro dosažení nedosažitelného používaly…

Přitom však samotné slovo komunismus obsahuje to nejlepší, co si jen člověk dokáže představit – spravedlnost, dobrotu, hojnost, kolektivismus a optimismus.

Strugačtí (přinejmenším v počátečním období své tvorby, představovaném díly jako Poledne, XXII. století nebo Ničivá vlna) skutečně jsou opěvovateli komunismu. Nikoli však toho totalitního, protože jinak by si nikdy nevysloužili cejch „antisovětčíků“. Zatímco však sovětští komunisté značnou část tvorby bratrů odmítali a různě ji svazovali a omezovali, mladí čtenáři ji téměř bez výjimky přijali za svou, což svědčí o tom, že jejich duše dokázaly postihnout a vstřebat dobrou ideu (samozřejmě pod podmínkou, že hrdinský či detektivní motiv nedovolil dílu, aby se změnilo v přeslazenou pohádku).

Byly to romány Pokus o útěk a především Je těžké být bohem, jež znamenaly výrazný zlom, kvalitativní posun ve tvorbě Strugackých. Právě v nich bratři překročili práh zábavně-poučné fantastiky a ocitli se v hájemství filosofické literatury; zrodili se noví spisovatelé – zcela samostatní a nikomu nepodobní. Kromě toho se však zde také poprvé ukázal jejich kritický pohled na sovětský režim.

V Pokusu o útěk to ještě neřekli naplno, třebaže náběh již byl jasně patrný. Strugačtí – stejně jako ve svých předchozích románech – vylíčili středověkou podstatu fašismu a varovali, že temná vášeň pro násilí je houževnatá, že ji nelze snadno a naráz zdolat a že tedy musí nutně uplynout staletí, než konečně zvítězí rozum a lidskost. A pak jsou tu náznaky – nic než nezřetelné náznaky –, že stalinismus není o nic lepší než hitlerismus a že udolat ho nedokáže ani „oteplení“, ani žádné rozhodnutí stranického sjezdu. Snad za to, že zůstali jen u oněch náznaků, mohl hlas jejich srdce, těžko říci. Fašismus Strugačtí nenáviděli už od dětství, zatímco stalinismus se nenávidět teprve učili. Psali proto o staré bolesti, třebaže ta nová byla pro ně dost možná ještě palčivější.

Mnohem otevřenější již byli v knize Je těžké být bohem. Zde se uchýlili k obdobnému postupu jako v Pokusu o útěk – lidé ze šťastné komunistické budoucnosti, vyslanci čisté a radostné Země se ocitají ve špinavém a krvavém středověku. Nyní ovšem zpod roušky středověkého království zřetelně vykukuje stalinské impérium. Hlavní nepřítel pozemšťanů, který bez milosti ničí vše, co by mohlo přinést světlo a pokrok, nese mnohoznačné jméno Reba; v původním textu se dokonce jmenoval Rebija, ale na žádost redaktorů byla tato narážka zjemněna a stala se o něco skrytější. Krom toho, Strugačtí učinili své impérium hybridním, vzniklým ze spojení středověkých a smíšených stalinsko-hitlerovských reálií nedávné doby. Výsledkem byl působivý text, odhalující mezi řádky pokrevní spřízněnost dvou velkých totalitních režimů 20. století a jejich zrůdný středověký základ.

Nejde však zdaleka jen o propagaci komunismu v pojetí zcela odlišném od oficiálního. Ještě zásadnější je úloha, kterou hraje typický hrdina Strugackých. Jedná se o představitele svého světa, a v jeho osobnosti se tedy snoubí všechny výše zmiňované přednosti, takže je spravedlivý a laskavý, optimistický a činorodý, odvážný a ušlechtilý. A tady se dostávám k tomu nejdůležitějšímu – takové postavy se sice ve světové literatuře objevovaly i dřív, jenomže to byli buďto nezranitelní a nepřemožitelní reci bez bázně a hany, anebo naopak postavičky milé a šlechetné, ovšem v podstatě bezmocné, stíhané stíny minulosti, trpící rozličnými komplexy a především společností nepochopené a zesměšňované (ať už to byl kníže Myškin nebo rytíř don Quijote). Hrdinou Strugackých je však obyčejný člověk prostý světobolu, bez pocitu malicherné ukřivděnosti, nikoli ubohý, nikoli zakomplexovaný, ale zároveň žádný superman. Bratři Strugačtí vdechli život postavám, které by, jak by se mohlo zdát, měly být ploché a šablonovité. Přesto však působí zcela věrohodně. Ba co víc – lze se s nimi snadno identifikovat. Není to totiž jen postava, nýbrž to, co nazývám poetickým hrdinou Strugackých, tedy jakýsi duchovní obraz samotných autorů.

Jsem si jistý, že právě v tom spočívá hlavní přínos bratrů nejen pro ruskou či světovou fantastiku, ale vůbec pro světovou kulturu. Člověk může být dobrým spisovatelem a může být dokonce i velice dobrým spisovatelem, ale stále zůstat přikován ke své době. Stačí se umně vybavit vším tím, co v sobě světová literatura nahromadila během staletí své existence, ale přitom jí na oplátku nedat nic nového – ani žánr, ani postup, dokonce ani zlidovělý neologismus nebo okřídlenou frázi, zkrátka nic. A Strugačtí jí věnovali celého nového poetického hrdinu, což něco znamená. Dle mého názoru si už jen tím (třebaže si čas s autory a jejich díly leckdy nepěkně pohrává) zasloužili místo v síni slávy světové literatury.

Poněkud osobnějším (ale o nic méně důležitým) přínosem Strugackých je, že celá generace občanů jedné země (v té době skutečně obrovské) vyrostla vychovávána právě tímto hrdinou. Koneckonců, jednotlivé postavy z románů Strugackých, často nezůstávají „svázány“ pouze jediným románem. Čtenář se z dalších knih (mnohdy vlastně jen jakoby mimochodem) dozvídá, jak se vyvíjely jejich životní osudy, kdo z hrdinů zahynul a co kterého potkalo na dalekých cestách. Tento „návrat hrdinů románu“ pomáhá zdůvěrnit obsah a dodat dílům na věrohodnosti. Hrdinové jsou pro čtenáře již staří známí; dokonce i tam, kde se v jejich životě objevuje nevyplněná mezera, tváří se autoři, jako by bylo skoro společenským prohřeškem neznat všechna fakta z jejich života, jako by tito kosmičtí hrdinové byli čtenářovými současníky, o nichž ví všechno každé malé dítě.

Je však potřeba podotknout, že si ani samotní Strugačtí mnohdy plně neuvědomovali hlavní poselství vlastní tvorby. Jelikož vycházeli ze zkušeností světové literatury, obávali se (aniž by brali v úvahu skutečnost, že sami již tuto zkušenost notně obohatili) „šablonovitosti“ svého „přespříliš kladného“ hrdiny, a tak aby se vyhnuli zjednodušování, usilovali o pro romány 20. století tolik typickou nejednoznačnost postav. Již v Je těžké být bohem Rumata nakonec přece jen propadá záchvatu vražedného hněvu, zatímco v Pikniku u cesty dokonce ruský vědec Kirill (jeden z oněch komunistických entuziastů) záhy umírá, aby jeho místo mohla zaujmout mírně hemingwayovská postava Rodericka Shoehardta – sympatická, leč tradiční. A jsou tu další: rozpolcený Baněv (Kulhavý osud), uštvaný Abalkin (Brouk v mraveništi) atd. Postavy ve stylu velké literatury, jakých však existuje celá řada.

Podstatné však je, že Strugačtí, ani kdyby se snažili sebevíc, nedokáží zničit svého poetického hrdinu. Ten je v jejich dílech přítomen vždy – třebaže leckdy jen mezi řádky.

2. Styl

Pokud jde o výrazivo, o volbu jazykových prostředků, knihy Strugackých skutečně postrádají autorský styl. Jejich díla tvoří dokonale správné fráze, sestávající z dokonale správných slov a obratů. Až by se chtělo říci, že se jedná o jakýsi překlad z ruštiny do ruštiny. Nelze se tedy divit, že mnoha čtenářům, kteří vyrůstali s Gogolem nebo Saltykovem-Ščedrinem (ani nemluvě o takovém Alexandru Solženicinovi, který prakticky vytvořil svůj vlastní jazyk), připadá styl Strugackých slabý. Jejich jazyku schází individualita. Bratři k němu nepřistupují jako ke svébytnému mikrokosmu, nýbrž jako k systému symbolů pro přesné předání informací. Háček je dost možná v tom, že se jedná o autorskou dvojici, v níž jeden druhému nedovoluje „vpravovat“ do textů vlastní jazykové zvláštnosti, které jsou ve své podstatě odchylkami, nepřesnostmi či neregulérnostmi.

Ke všemu výše uvedenému však dle mého názoru stačí dodat jedinou poznámku, která všechno uvede na pravou míru – že ona „přemrštěná správnost“ byla vlastní také dílům Alexandra Sergejeviče Puškina.

Čtenářům se tedy nepodává ani bulgakovské šampaňské, ani haškovské pivo, ba ani Tolstého sytý bujón, nýbrž jen voda… puškinská životadárná, křišťálově čistá voda. A to už je něco více než jen pouhý styl.

Ostatně, není divu, že samotní Strugačtí charakterizovali své literární vyjadřování jako „jazyk ulice“. Jejich postavy hovořily i uvažovaly stejně, jako hovořili a uvažovali živí lidé, s nimiž se bratři setkávali ve svém okolí; to je další příčina tak úzkého sepětí jejich jazyka s realitou. To, že styl Strugackých v mnohém odrážel skutečnost, se projevuje například i množstvím internacionalizmů, objevujícím se hlavně v jejich raných textech – souvisí to s masovým pronikáním převzatých slov do hovorové ruštiny v poválečném období.

A hovořím-li o stylu Strugackých, nemohu nezmínit ani jejich nezaměnitelný smysl pro humor, jejich cit pro ironii. Bratři dokázali s úžasnou vynalézavostí pojmenovávat nešvary sovětských časů. Nelze se divit, že k jejich nejoblíbenějším románům patří satirické Pondělí začíná v sobotu (a na něj navazující Pohádka o Trojce), v nichž se autoři pod pohádkovým příkrovem nemilosrdně opírají do vědy a vědců své doby – do byrokratů a konformistů, do vášnivých obhájců scestných teorií, jakož i do všech, kteří usilovně předstírají činnost, třebaže ve skutečnosti nedělají nic.

Není ovšem bez zajímavosti, že v pozdějších dílech se styl bratrů Strugackých stává více „svébytným“, tj. ztrácí na čistotě (zatímco humor je černější a ironie sžíravější). Vzniká dojem, jako by bratři i v tomto směru usilovali o přiblížení ke světové tradici velké literatury, a to prostřednictvím odbourání veškeré zjednodušenosti. Přitom se však o žádnou zjednodušenost nejedná… a pokud ano, pak jde pouze o potvrzení starého rčení, že se v jednoduchosti ukrývá síla.

3. Cíl a význam

Na jednom ze svých seminářů v 90. letech minulého století Boris Strugacký vyprávěl, že jako důvod k napsání románu Je těžké být bohem (dodnes jedna z čtenáři nejobdivovanějších knih) mu s bratrem posloužilo přečetní zprávy o vystoupení N. S. Chruščova na výstavě modernistů v Manéži. Tehdy pro sebe objevili prostou skutečnost – že „zemi vládnou tupí neschopní hulváti, nepřátelé kultury a krásy…“ Z jejich hněvu zrozená kniha (a tento hněv je jasně patrný v mnoha pasážích) pak byla napsána doslova jedním dechem… Ano, snad v každé knize Strugackých lze objevit politické pozadí. Boris Strugacký dokonce přiznal, že po nástupu gorbačovské glasnosti on i jeho bratr (Arkadij byl tehdy ještě naživu) jednoduše ztratili půdu pod nohama, že si připadali jako v jakémsi vakuu…

Dodnes lze v debatách o tvorbě Strugackých zaslechnout věty jako „toto je odkaz na události v Afghánistánu“ nebo „toto se týká Karibské krize“… Jsem si však jistý, že se debatéři pletou, uvažují-li takovýmto způsobem. Ba co víc – dopouštějí se tím stejného omylu jako samotní autoři. Kdo může vědět, jaké cíle si tehdy Strugačtí stanovovali?! V dějinách kultury se přece nezřídka stávalo, že si nadaný spisovatel, básník, malíř nebo herec pro sebe vytyčoval úkol předem odsouzený ke krachu, a přesto bylo výsledkem geniální dílo. Například Arthur Rimbaud se poté, co dospěl k závěru, že je přijímačem jakýchsi kosmických fluid a že mu jeho vlastní osobnost pouze brání ve vnímání geniálních textů, přicházejících shůry, jal všemožně potlačovat, „přehlušovat“ své vlastní já – ať už prostřednictvím drog, alkoholu či nevyspání. Ale právě ve stavu naprosté otupělosti, do něhož se dostával, psával ty nejskvělejší, nejpůsobivější básně.

Vůbec nezáleží na tom, co bratrům Strugackým sloužilo coby podnět pro zahájení práce na další knize. Tak třeba Hemingway začínal každý svůj nový román nadměrným pitím – ale je to vážně tak podstatné?

Generace mladých, náctiletých čtenářů, která hltala knihy Strugackých, neznala a ani nepotřebovala znát politické reálie, jež daly vzniknout tomu či onomu dílu. A totéž se stane i s našimi dětmi (a vnuky, jak doufám) – nebude je zajímat ani Afghánistán, ani Chruščov, ani Karibská krize. Stejně jako my se dnes při čtení Robinsona Crusoea vůbec nezamýšlíme nad tím, že kniha byla napsána pod vlivem Rousseauových děl a dokonce měla představovat jakousi jejich ilustrací.

V tom totiž tkví síla bratrů Strugackých – že vycházejíce z momentálních politických událostí dokázali vytvořit vpravdě nadčasová díla, v nichž se dotýkají morálně-etických a filosofických otázek, aktuálních bez ohledu na dobu.

Závěry

Rozbor kritiky tvorby bratrů Strugackých mě tedy přivedl hned ke dvojímu závěru.

Zaprvé: bratři Strugačtí stvořili zcela unikátní, novátorský typ tzv. poetického hrdiny, díky němuž si jejich díla plně zasluhují vstoupit do dějin světové literatury (a kultury).

A zadruhé: ve snaze oprostit se od „zjednodušenosti“ hrdiny a stylu se bratři ve svých pozdějších knihách snažili obojí úmyslně komplikovat, čímž se přibližovali k tradicím světové literatury, ale zároveň opouštěli vlastní individualitu.

Konstantin Šindelář