Anna Gnot

Mýtus existuje dnes jako vybledlý pergamen – je nesmírně jednoduché zničit jeho jemnou strukturu, přehlédnout práci, kterou někdo kdysi udělal, aby spojil jednotlivá vlákna. Paradoxně právě takový způsob vnímání mýtu nám přináší výjimečnou možnost, abychom ho mohli ještě alespoň jednou využít. Symboly, jež se vyskytují na onom pergamenu, jsou už nečitelné, nesrozumitelné, cizí, ale pokusíme se podívat ještě jednou na svět skrze tu téměř transparentní tkáň. Možná, bohužel jenom možná, bude pro nás východiskem pro nový náhled na naši postmoderní realitu, která nejenom nevynechává mytologickou látku, ale nabízí jí nový život.

Jenomže ten má svou určitou cenu – všechny posuny, které se odehrávají v rámci literárního textu vyplývajícího z mytologického základu, musejí probíhat s plným vědomím profanování už degradované látky. V ní je třeba záměrně udělat mezeru, čímž se dá najevo, že pravidla vzniku mytologického textu jsou nám už známa a můžeme si s ním hrát. To dává šanci čtenáři postmoderního převyprávění, aby našel příběh, který se hodí k jeho současné životní situaci, podle stejného pravidla, z kterého vyplývalo působení mýtu v oněch společnostech, které ho považovaly za opravdový příběh [Eliade 1998 7]. Právě proto je třeba, abych analyzovala zvolený Urbanův text Pole a palisády. Mýtu o kněžně a sedlákovi (2006) s využitím postmoderních prostředků a nástrojů, které nabízí postmoderní poetika v pojetí badatele literatury Briana McHalea. Tento přístup usnadní pohled do onoho zvláštního literárního textu a dovolí odpovědět na otázku, je-li možné vnímat Pole a palisádu jako postmýtus?

Je známo, že postmodernismus postrádal nějaký svůj střed, centrum, podle slov Haliny Janaszek-Ivaničkové:

Postmodernismus se kvůli tomu stal literárním pojmem velmi neoblíbeným – žádného spisovatele neláká vize, že by výsledky jeho tvůrčí práce byly interpretovány jako... Právě jako co? Něco nám tady chybí a překvapující je to, že nejdůležitější není onen zbývající střed pozorností, ale definice, která by nám vysvětlila, proč právě tato mezera je tvůrčí. Jak uvidíme, stává se tak z několika důvodů, které mi také dovolují se zmínit v titulu o něčem takovém jako postmýtus. Než vůbec zahájím jakoukoliv analýzu Urbanova románu, musím nabídnout takovou definici postmodernismu, která nám momentálně zalichotí a dovolí přistoupit k analýze přepsaného mýtu [Markiewicz 1989: 64–97; Zalewski 2006: 55–75].

V kontextu zvoleného tématu, základy této definice bych hledala už ve starověku, v době, ve které mýty, jaké jsou nám známé, ještě neexistují v sepsané podobě. Krouží kolem jako povídané historky a příběhy, kterým se důvěřuje, protože kromě poutavého děje nesou s sebou tak obrovskou ontologickou hodnotu, že po její degradaci bude po ní toužit celá pozdější světová kultura a zvláště literatura. Až dodnes... k takové podobě mýtu nemáme už přístup. Je to právě to, co Karen Armstrong pojmenovává mýthosem [Armstrong 2005: 32–33] a Mircea Eliade opravdovým příběhem – takovým, který mění ontologickou podobu světa. Mohla bych tady vyjmenovat a popsat etapy degradace mýtu jako jsou: desakralizace, přesun z úrovně orální na psanou, racionalizace, ztráta časové úrovně in illo tempore a estetizace [Szostak 2009: 24–26], ale naši pozornost upoutá přesně ta etapa, která propojuje mytologické a postmodernistické universum – degradace střetu mezi ontologií mýtu a epistemologií. Tady právě se budeme řidit slovy Bogdana Trochy:

Vyvrcholení epistemologického chápání mýtu, povzbuzeného řeckou filosofií, označuje zahájení procesu jeho racionalizace, úplné znehodnocení té mytologické vlastnosti, jíž bylo vysvětlování nebo řešení nejpodstatnějších otázek týkajících se člověka a světa, ve kterém žije. Mýtus přežil do současné doby jenom v častech, postrádal svou všeobecnou hodnotu, již měl pro archaického člověka, jako o tom píše už výše citovaný Bogdan Trocha: „[...] přítomnost mýtu v současném světě se projevuje jenom v mýtupodobných plodech lidské působivosti, které doprovázejí evokování fragmentárních kusů archaického způsobu vnímání světa.“ [Trocha 2009: 47; překl. aut.].

Společný jmenovatel pro pochopení spojnice mezi mytologickým a postmoderním (ve smyslu literárním) světem nám na tomto místě nabízí Brian McHale. Tento badatel zabývající se současnou literatury vyrobil pro své analýzy zvláštní nástroj, i když jeho název je nám všem znám – jedná se o dominantu. Jeho východiskem je samozřejmě Jakobsonovo chápání tohoto pojmu, ale v síti McHaleovy kritiky dostává úplně nový význam, který touží po přesažení pejorativního vztahu k postmodernismu.

V podstatě až nyní jsme se vrátili k problému definice historickoliterárního „období“. Právě z McHaleova konstatování vyplývají velice podobné diagnózy pro definování jak postmodernismu, tak dominanty. První se zavírá v jazykovém vyjádření samotných pojetí. Jakobsonův jazyk generuje strukturalistické vidění dominanty zatím – jak to zdůrazňuje McHale – deterministické a imperialistické [McHale 2012: 8]. Na stejný problém narážíme, když jdeme po stopách jazykové podoby pojetí postmodernismu. Je svého druhu klecí, když bereme v potaz jenom význam jeho částí, jako je anglické slovo modern, ve smyslu týkající se současnosti, a zapomínáme na koncovku -ismus, která naznačuje vztah k modernismu jako předchozí literární poetice. Působí to tak, že celá současná literatura dostává futuristickou motivaci, stává se tím, co by mělo označit literární produkci za vyspělejší, než jsou její čtenáři a badatelé [McHale 2012: 6–9].

V obou případech potíže s porozuměním pojmům na jazykové úrovni působí jejich významový pluralismus. Dominanta se stává pojmem těžko srozumitelným, když „tentýž text může obsahovat více dominant, podle toho, jaký jeho aspekt analyzujeme.“ [McHale 2012: 9; překl. aut.]. O otázce postmodernismu už jsem se zmínila. Problém leží v tom, jak propojit tyto dva pojmy, aby nám mohly úspěšně sloužit k analýze postmoderního literárního textu. Tady přicházíme na místo, ve kterém se prolínají všechny doposud zmíněné pojmy: mýtus, dominanta a postmodernismus.

Jak konstatoval už Jakobson, chápání dominanty jako nějaké stálice nemá cenu, jde hlavně o „přesun ve vzájemných vztazích, odehrávajících se mezi různorodými součástmi systému – jinými slovy, o samotný přesun dominanty.“ [McHale 2012: 10; překl. aut.]. Už jsem se také zmínila, že hlavní zájem mé analýzy spadá do oblasti degradace ontologické hodnoty literatury od mytického orálního vyprávění po současné postmoderní romány. Tady právě McHale nám vychází vstříc s otevřenou náručí, když, po odstranění přemíry možných významů dominanty, určuje význam pro postmodernismus zásadní:

Výše zmíněný přístup nám dovoluje proniknout ještě hlouběji do struktury nejenom samotného postmoderního textu, ale všech těch textů, na jejichž pozadí Pole a palisáda probleskuje, mění se a střídá pohledy staré a nové. Hned zjistíme, na kolika úrovních funguje a působí Urbanův text – bez onoho ontologického přístupu existují jenom vedle sebe, neprolínají se, protože tradičně máme jiný přistup k metatextům, intertextům a samotným příběhům. V tom případě musíme brát v úvahu všechny ty druhy textů najednou, opatrně pokračovat v jejich stopách. To nám zase McHale usnadní, ale abych neprotahovala tuto teoretickou část, uvidíme to už přímo v průběhu analýzy.

Pole a palisáda. Mýtus o kněžně a sedlákovi bylo českým příspěvkem v rámci projektu Mýty, pořízeného britským nakladatelstvím Canongate Books [http://www.themyths.co.uk/?page_id=7]. Pozvání ke spolupráci špičkových světových spisovatelů dalo vzniknout renarracím zcela odlišným a unikátním. Tím spíše, že projekt předpokládal volný přístup k zvolené látce, účelem čehož mělo být upoutání pozornosti na oněch místech současného světa, která zvlášť potřebují mýtus, protože:

V případě Urbanova románu ontologické rozkolísání textu vyplývá z jeho probleskování v kontextu dřívějších literárních (a nejenom) realizací motivu vlády kněžny Libuše v českých zemích. Literární verze hrdinky, kterou nám nabízí Miloš Urban, se mění právě ve srovnání se svými podobami, které se vyskytují v české literatuře už od X. století. Autorův komentář k textu, shrnutý v seznamu ‚Zdroje a inspirace‘ [Urban 2006: 123], přináší výčet těch děl, v kterých bychom mohli hledat prostor pro srovnání jejich už vyprázdněné podoby s tou Urbanovou. Tady se skrývá výbušnina, kterou současný, postmoderní spisovatel působí ontologickou explozi postavy tak důležité pro celou českou kulturu postavy, od Krokovy dcery z Kosmovy kroniky, přes Libuši Hájkovu a tu známou z Rukopisu Zelenohorského, po kněžnu veskrze slovanskou v Starých pověstech českých, které mimochodem úplně vyprázdnily fabulační skořápku první české kněžny (jak o tom píše Joanna Czaplińska: „Ovšem v součastnosti, ačkoliv příběh o Libuši je znám především díky Jiráskovým Starým pověstem českým, přestal plnit vychovatelskou funkci a stal se prázdnou ikonou.“ [Czaplińska 2012: 7]).

Co více, ve zmíněném seznamu Urban kreslí vějíř inspirací mnohem rozsáhlejší a obsahující také díla výtvarná (Slovanská epopej Muchy, Cykly Alše, Noční můra Füssliho), hudební (Libuše Wenziga a Smetany) a filmová (Marketa Lazarová Pavlíčka a Vláčila, Souboj Titánů Crosse a Davise) ad. Kromě toho tam narážíme na texty, v nichž se těžiště kladlo na velmi charakteristické zpracování mytologické látky, jako jsou Řecké mýty Gravesovy nebo Zlatá ratolest Frazerova ad. Taková východiska dávají nový kontext všeobecně známému mýtu, ten ale není v žádném případě monotónní. Tento způsob zpracování tématu nezaručuje jistotu a důvěryhodnou motivaci recepce, ale prvkem románu, ve kterém toto kolísání je nejviditelnější a zároveň nejzřejmější, je samotná hrdinka – Libuše.

Ta se vymyká nějakým tradičnímu vnímáním této postavy, což zdůrazňuje Miloš Urban v doslovu:

Je to pravý postmodernistický přistup k převyprávění tohoto druhu kulturních textů – zacházet s literární tradicí jako s nákupy v samoobsluze – vybírat si to, co je krásné, poutavé anebo až v poslední řádě to, co opravdu potřebujeme:

Z tohoto pohledu můžeme bez pochyb zařadit Pole a palisádu mezi romány story, podle rozlišení Bogumiły Kaniewské, které badatelka využívá k analýze současné polské prózy. V opozici k románu meta, který otevřeně a způsobem zcela exhibicionistickým vypraví o své metatextovosti, román zařazen jako story „se vyhýbá reflexi na téma své vlastní fiktivnosti nebo intertextovývh vztahů, odhaluje je však v konstrukci, jež viditelně čerpá z kánonu románových zápletek.“ [Kaniewska 1998: 81 – 83; překl. aut.].

Až na doslova několik výjimek Pole a palisáda fakticky se vyhýbá možné metatextovosti. Jenomže v tomto případě by to nepřineslo očekávaný výsledek, protože by tato strategie nepřispívala vůbec ke zdůraznění ontologie již zmíněných výchozích textů vzhledem k nejmodernějšímu. Jak postrádali bychom šanci na tvůrčí převyprávění příběhu o Libuši, lze vidět na situaci mytologického universa, kterým Urban zaplňuje svůj román. Tento úkol je jediným, ke kterému se spisovatel otevřeně přiznává, jenomže ona snaha přišla o všelijakou působivost kvůli tomu, že potenciální Urbanův mytologický metatext vypraví o světu celkem vyprázdněném od svých funkcí a ontologických vlastností.¹ Ona propast mezi starověkými slovanskými bohy a těmi Urbanovými je příliš velká.

Proto právě nejsilnější a největší tlak přepsání mýtu v Urbanově verzi spadá na postavu kněžny Čechů. Čím se liší ta Urbanova Libuše od svých předchozích podob? V první řadě zdůrazněním skutečnosti, že pracujeme s degradovaným mýtem a zaroveň degradovanou hrdinkou, což samotnému spisovateli dovoluje prakticky všechno, ale této možnosti Urban nevyužívá. Jinak by změny, které se odehrávají v rámci schématu, jakým je hlavní postava, nebyly tak viditelné ani tak významné. Jenom ve srovnání s tím, co o Libuši čtenář už ví, a to z několika starších textů, si můžeme změny, které provádí Urban představovat jako veskrze postmodernistické a to na třech místech:

1. Pole a palisáda doplňuje seznam vlastnosti, které může přinést až román napsaný začátkem XXI. století – psychoanalytickou motivaci hrdinky, pohled do její sexuální iniciace, fyzickou únavu vládou, šťástný konec příběhu, který vychází mimo Libušino proroctví. Zařadit tady také můžeme snahu o propojení hrdinky se slovanským mytologickým universem, což se nevyskytuje ve všech starších podobách textů a až do takové míry, ale na druhé straně to neznamená také snahu povedenou. Tyto prvky jsou těmi nejzákladnější a nejzřejmějšími, které vnáší něco osvěžujícího, neznamenají však ještě změnu ontologického statusu Libuše. Mimo jiné nemůžeme přehlédnout jejich podstatnou funkci, která se realizuje zvlášť, když se podíváme na popisy Libušiných vlastností. Každá verze příběhu o Krokovi a jeho dcerách vnáší v tomto kontextu něco nového, anebo úplně jiného od starších verzí. Některé vlastnosti žijí jenom v rámci určitého textu, jiné jsou pašované dále a dále. Tak vlastnost Urbanova textu, na kterou jsme narazili už dříve, a které název můžeme propůjčit až od Jacquesa Derridy – sous rature [McHale 2012: 144–145] – vymazání. Zdůrazňuje to, že právě vyprávěný příběh je už nám znám s celým historickým a sémantickým zavazadlem, které se sebou nese. Můžeme to všechno škrtnout jediným pohybem ruky, ale toto gesto neusnadní zapomnění na to, co už v rámci recepce daného díla existovalo a co Urban připomíná čtenáři v závěrečném seznamu. Tím spisovatel kreslí kruh od Kosmovy kroniky k svému románu, od samotného textu k tomu, co je třeba o něm říct, aby se stal srozumitelný, a ukazuje, že si tak může zahrát se schématem současně vyprázdněným, ale nesoucím jistou, možná neaktuální, ale neodstranitelnou hodnotu.
2. Druhý prostor, který vidíme v románu, se také vztahuje na postavu Libuše, ale spíše na její aktivitu a činnost než na její vlastností a atributy. Postmoderní román je bludištěm – volba jedné cesty nezaručuje, že se jeho hrdinové neocitnou na stejném místě ještě jednou. Nebo najednou někdo jich nevrátí k tomu výchozímu budu? Vyberou si podruhé tu samou cestu? V tomto kontextu překvapující a nový je přístup, který si Urban zvolil – v ani jednom místě Libuše nevloží svůj osud do cizích rukou, jak se to stávalo dříve. Každý okamžik, který ve standardním příběhu spadal do voleb, vzdoru proti vládě ženy nebo pasivní shody s rozhodnutím osudu, u Urbana je místem, ve kterém Libuše ukazuje svou novou tvář, stává se ženou sebevědomou. Může se spolehnout na své mytologické vlastnosti („Jak vidíš, znám dobře své bogy. Nejsem jen kněžna, ale kněžka, na mě si nepřijdeš,“ [Urban 2006: 81]), které ji ujišťují v její nové podobě a dovolují jí dosáhnout cíle, kterým je pravá svatba s Přemyslem. Urbanova Libuše přichází na to jinou cestou než běžně, podle Borgesova pojmenování – volí si jinou větev svého příběhu, který je zahradou s četnými cestičkami [McHale 2012: 153–157]. Samotnému čtenáři by měl takový přístup zaručit jistotu, že nejenom on má vědomí toho, jak s Libuší literatura zacházela už dříve, ale má jej i sama hrdinka. Odhaluje ona velikou známost světa, ve kterém působí, která nevyplývá z jejích věštebných vlastností, ale z prolínání v hrdince ohlasu už známé četby: „[...] pověst, kterou Dviga znala od Svanty a předávala svým a jejím dětem. Pověst o muži, co pochoval ženu a odešel do ústraní [...] Sss... Posvátná hora, pár kroků za ní pole, pár délek za ním vesnice. Jmenuje se... Patří tomu vdovci! Jak jen se jmenuje... Sss. Ticho. Vím!“ [Urban 2006: 60]. S tím vědomím Libuše může svobodněji vést svůj příběh a hlavně dělat to sama, vyhnout se tomu, co ji omezovalo před věky – právům a zákonům, rodové pověsti nebo vlasteneckým povinnostem. V tomto kontextu vyprázdněnosti Libušina příběhu se stává pro tuto hrdinku jedinou možností samostatně dospět k bytí vyvinutou literární postavou, zasluhující svůj vlastní děj, i když ten zpátky zapadá do svého schéma. Je třeba zdůraznit, že jinak nepřinesl by osvěžující hodnotu.
3. Zakončení, které nám prezentuje Urban, je něčím navíce ve srovnání s kanonickou podobou toho příběhu. Obyčejně Libuše naplňuje svůj úkol proroctvím a mizí v průběhu už úplně patriarchálních českých dějin. V Poli a palisádě Libuše doplňuje svůj literární vzor, čímž sobě a svému okolí zaručuje štěstí. Tento její osobní úspěch musí přesáhnout hranice doposud známého literárního textu, aby dal hrdince možnost návratu. Urban zdůvodnil, že působivost hrdinky ještě neklesá a že může se vrátit jako vyspělá a docela poutavá postava. Jenomže umístění takového rozhodnutí na konci románu, čemuž se na druhé stráně těžko vyhnout, působí, jako by to byla jeho nejméně jistá část. Vyšplhá se na úroveň, na které Libuše jako vládkyně noci, když ji poslouchá Přemysl [Urban 2006: 119], čekat bude své nové, potenciální přepsání a žádnou záruku na takovou skutečnost nedává. Je třeba brát v potaz skutečnost, že bez takového konce by celá Urbanova snaha přišla o svou důvěryhodnost – jenom takovým rozhodnutím navrátil českou kněžnu literatuře, i když postmoderním způsobem probleskuje ona v závěru.

Výše zmíněné prostředky postmoderního upravení světa, v našem případě – mytologického – přináší zastaralému literárnímu motivu a jeho hlavní postavě nový život. Ten bere svůj základ v mýtu, což chce autor zdůraznit titulem, ale nejzajímavější a nejlákavější výsledky projevuje tam, kde si s mytologickým schématem nejotevřeněji pohrává. Přidává to celému textu, ba dokonce celé řadě textů, reiniciační charakter. Nejedná se už o vznik královského rodu nebo povzbuzení českého vlastenectví, ale o osobní přístup Libuše k jejímu příběhu, i když s takovou reflexí přichází až hlubší analýza, která proniká do ontologické úrovně románu. Zároveň jenom to nám dovoluje proniknout všechny vrstvy staleté četby Čechů, po které sahá Urban, jak se sám zmiňuje: „S nejkrásnějším českým mýtem a jeho hrdinkou zachází volně, jako s látkou pro fabulovaný, idiopatický (opravdu po všem) předaný příběh, jenž je sám sobě ospravědlivěním, alfou a omegou všeho psaní.“ [Urban 2006: 121].

Dnes není už možné přesné určení literárního žánru, kterým by byl na příklad postmýtus a to kvůli už na začátku zmíněnému postrádaní postmoderního centra. Romány jako Pole a palisáda, s jistým literárním pozadím a zadaným cílem, který by nebyl tezí, lze spočítat na prstech jedné ruky. Však, na druhé straně, nabízejí možnost nejenom aktualizování literární a kulturní tradice, ale také pochopení mechanismů ovládajících současný svět a jeho kulturu. Tím způsobem dovolují udělat krok zpátky, po kterém můžeme rekonstruovat dosavadní tradici, v našem případě literární, a pochopit to, že soudobé dění ještě nepatří a dlouho patřit nebude do budoucnosti, jež je ještě větší abstrakcí než sám postmodernismus, ale vychází z těch míst minulosti, která nejvíce tíží a bolí. Urbanova Libuše nám zdůvodňuje skutečnost, podle které k McHalem nabízenému výčtu postmoderních otázek můžeme přidat ještě jednou: jak popsat naši realitu, abychom dospěli k žití v ní? Protože nic více neruší ontologie světa než kladení otázek tohoto druhu.

Résumé

Postmýtus, který se vyskytuje v titulu, není žádným určeným žánrem. Nenabízím žádný výčet vlastností, které by usnadnily jeho zařazení mezi už existující literární teorie a tím dělám to, co je největší snahou tohoto pojetí – ruším jeho ontologii. za druhé bych velmi ráda zdůraznila, že se jedná spíše o zjevnou dekonstrukci, zápas se zvolenou mytologickou látkou, který má konečně působit jako postmoderní hra. Mou hračkou byla novela Miloše Urbana Pole a palisáda, kterou připravil pro vydání v rámci mezinárodní sérieMýty, zahájené britským nakladatelstvím Canongate Books. Spisovatel si pohrává nejenom s obrazem samotné hrdinky a vypravěčským schématem, ve kterém se odehrává její příběh, ale i s tím, co o Libuši nikdy řečeno nebylo, s nějakým dovyprávěním toho obecně známého mýtu. Takto literární text ontologicky bliká – v určitých místech se znásobuje, jinde zapadá do stínu, ale v té nové – postmoderní – perspektivě nejdůležitější je právě skutečnost, že nevzdalujíc se od svého východiska objevuje pro českou literaturu novou kvalitu.

Resumé

Postmyth, which I mentioned in title of my work does not exist as some special literary genre. I do not want to offer any list of characteristics, which would make it easier to classify postmyth among literary theories and thanks to this I am able to do what is the greatest effort of this conception – destroy the ontology. Secondly, I am trying to emphasize it is going to be open deconstruction, a fight with the chosen topic, which should give an effect of postmodern game. A toy I choose was Miloš Urban’s novel Pole a palisáda, which author prepared for participation in project of British publishing house Canongate Books. Urban does not only play with a picture of the heroine and the narrative pattern, which contains this story, but also with what was not said about Libuše, with some kind of finishing this well-known story. This is how ontology of the text starts to shine – in some places it gets stronger, in others it hides in a shadow, but in the new – postmodern – perspective the most important is the fact that not straying away from its starting point, Urban’s text presents a new quality for Czech literature.

Mgr. Anna Gnot - absolventka oboru Slovanská filologie (specializace: bohemistika) na Opolské univerzitě. Nyní doktorandka Filozofické fakulty téže univerzity (obor: Literární věda), která pobývá na stipendiu v rámci Visegrádského fondu na Masarykově univerzitě v Brně (Ústav české literatury a knihovnictví). Zabývá se mimo jiné fungováním mýtu v současné literatuře, autobiografií jako literárním žánrem a strategiemi postmoderního psaní. Kontakt: ania.gnot@op.pl.

Literatura primární:

Urban, Miloš
2006 Pole a palisáda. Mýtus o kněžně a sedlákovi (Praha: Argo).

Literatura sekundární:

Armstrong, Karen
2005 [2005] Krótka historia mitu, překl. I. Kania (Kraków: Znak).

Czaplińska, Joanna
2012 Libuše degradovaná a dekonstruovaná, Tvar 2012, č. 15, s. 7–8.

Eliade, Mircea
1998 [1963] Aspekty mitu, překl. P. Mrówczyński (Warszawa: KR).

Gańczarczyk, Gabriela
2009 Z kart średniowiecznych kronik w przestrzeni narodowej – opowieść o Libuszy, córce Kroka, in Inga Kuźma, Paweł Schmidt (ed.): Żyje, żyje duch słowiański: rozważania nad ideą Słowiańszczyzny (Toruń: Wydawnictwo Adam Marszałek).

Gieysztor, Aleksander
1982 Mitologia Słowian (Warszawa: Wydawnictwa Artystyczne i Filmowe).

Hrtánek, Petr
2006 Ve znamení Morany, Tvar 16, č. 13, s. 22.

Janaszek-Ivaniczková, Halina
2002 Nowa twarz postmodernizmu (Katowice: Wydawnictwo UŚ).

Kaniewska, Bogumiła
1998 Powieść czy tekst meta?, Acta Universitatis Lodziensis. Folia scieniae et litterarum, č. 8, s. 67–86.

Markiewicz, Henryk
1989 Literaturoznawstwo i jego sąsiedztwa (Warszawa: PWN).

McHale, Brian
2012 [1987] Powieść postmodernistyczna, překl. M. Płaza (Kraków: Eidos – Wydawnictwo Uniwersytetu Jagielońskiego).

Szostak, Wit
2009 Degradacja mitu – degradacja fantasy, in Tomasz Ratajczak, Bogdan Trocha (ed.): Fantastyczność i cudowność. Wokół źródeł fantasy (Zielona Góra: Oficyna Wydawnicza Uniwersytetu Zielonogórskiego), s. 21–32.

Trocha, Bogdan
2009 Degradacja mitu w literaturze fantasy (Zielona Góra: Oficyna Wydawnicza Uniwersytetu Zielonogórskiego).

Třeštík, Dušan
2008 Mýty kmene Čechů (7.–10. století). Tří studie ke „Starým pověstem českým“ (Praha: Nakladatelství Lidové Noviny).

Zalewski, Cezary
2006 Mit a powieść. Prezentacja stanowisk teoretycznych, Pamiętnik Literacki 97, č. 3, s. 55 – 75. Dostupné z: http://www.themyths.co.uk/?page_id=7 [přístup 08.05.2013].