Hana Vondrů

Autor a drama Matka

Stanisław Igancy Witkiewicz (Witkacy) byl polský dramatik žijící v letech 1885 až 1939. Drama Matka s podnázvem Nechutné drama o dvou dějstvích s epilogem bylo dokončeno 13. prosince 1924. Z polského jazyka do češtiny byla Matka přeložena Helenou Stachovou. Překlad Matky můžeme najít ve dvou českých publikacích od nakladatelství Deliva z roku 1981 a od nakladatelství Odeon v edici Světová četba, svazek 531. V Polsku byla hra vydána teprve v roce 1962.

Úvodní interpretace dramatu Matka

Charaktery

Matka Janina a její syn Leon jsou hlavními postavami dramatu, především mezi nimi probíhají ty nejzásadnější rozhovory. Matrona je hubená, vysoká občas obhroublá a alkoholem zdevastovaná dáma. Je to typ matky, která svého syna zavaluje láskou a extrémní obětavostí, na druhou stranu syna nenávidí a vyčítá mu jeho způsob života. Leon je mladý suverén. Je mu třicet let, přesto ho stále živí matka, věnuje se filozofickému uvažování, je zcela přesvědčen o své dokonalosti. V celém prvním aktu nepracuje, to se změní v dalších dějstvích, jeho způsob obživy je však podivný. Zasnoubí se a následně si vezme Žofii; ženu, která podlehla Leonovým filozofickým ideálům, zbožňuje ho především pro ně. V dalších dějstvích se z ní stane prostitutka. Další postavy nejsou v ději výrazné, přesto v něm tvoří nepostradatelný rozruch a chaos, který je pro tuto hru typický. Postavy jsou podivné, dámy hysterické, páni rozčílení, další emoce se v rychlosti obměňují. Značná část postav trpí závislostí na drogách, alkoholu a na sobě navzájem. Autor děj datem ani dobou neurčuje, ale podle vyřčených politických a společenských problémů, které jsou v dialozích probírány, lze usuzovat, že se drama odehrává v přibližně stejné době, ve které jej autor psal.

Scéna

Děj se pravděpodobně odehrává v malém městě, je o tom nepatrná zmínka v jednom z dialogů. Scéna dramatu je v každém dějství uspořádána jinak a i atmosféra se podle tohoto scénického rozložení mění. Dějové události probíhají vždy v jedné místnosti.

První dějství se odehrává v malém salónku, jenž je spojen s jídelnou, místnost je skromně vybavena. Kostýmy a dekorace jsou černobílé, popřípadě šedé, postavy jsou nepřirozeně bledě nalíčeny. V druhém dějství je také vše laděno do černé a bílé, ale scéna se odehrává v jiném, mnohem luxusnějším pokoji. Rodina si výrazně finančně polepšila. Ve třetím dějství je vše již jen černé, místnost nemá okna ani dveře. Černá barva symbolizuje smutek ze smrti matky a s ním spjaté pocity beznaděje a úzkosti, které dominují v závěrečných scénách. Změny, které probíhají ve scénické dekoraci, jsou zároveň prostředkem, jak upozornit diváka na psychické změny v rozpoložení postav.

Děj

Již od prvního okamžiku nás děj nutí všímat si deformace lidských povah a vztahů. Na začátku hry se dozvídáme, že matka vydělává na celý chod domácnosti pletením, zároveň vyčítá synovi, že nepracuje, sama tajně popíjí. V prvním dějství si Leon přivede svou snoubenku Žofii na večeři. Matka při tomto setkání s Žofií působí protivně, celá tato scéna má absurdní podtext. Leon hovoří s Žofií o svých filozofických vizích „jak změnit svět“. Je velmi úchvatný a hovoří sebejistě, Žofie je nadšená, podlehne jeho revoluční filozofické myšlence.

Dozvídáme se, že v tomto dni měl Leon v divadle první přednášku o svých filozofických myšlenkách, odešel z divadla raději před diskuzí. Přednáška skončila fiaskem, Leon měl krajní neúspěch. Jeho filozofie nebyla pochopena a celé divadlo se při diskusi popralo a zdevastovalo jeho vybavení. Tyto informace přináší ředitel divadla, který se dožaduje náhrady za zdevastované vybavení. Matka v této situaci již jen ironicky vtipkuje: „To nevadí, pane řediteli. Já to tím svým pletením zaplatím. Vidíte, zrovna dodělávám překrásný svetřík.“¹ Během tohoto večera se odkryje několik skutečností z Leonova života. Dozví se, že jeho otec byl zločincem, kterého pověsili v Brazílii. Odkryje alkoholismus své matky, která již dva roky intenzivně pije. Leon tento atak katastrofálních sdělení nevydrží a během večera se opije. Ke konci dějství se lítostivě sápe na matku, ta ho však odhání, nazve ho upírem.

Druhý akt se odehrává o dva roky později. Rodina si finančně polepšila, matka je na tom přesto psychicky hůř. Bere morfium, aby mohla spát, a navíc trpí podivnou nemocí – pokud není opilá, nevidí. Leon jí proto osobně kupuje morfium a alkohol. Matka je spokojená, ale přesto jí připadá finanční zvrat podivný. Leon jakékoliv pochybnosti odmítá, skutečnost se přesto záhy odhalí – Leon má milenku, je pasákem a špionem, nechává se vydržovat ženami. Žofie je prostitutka.

Přichází zvratová situace, na scéně se objeví milenka Leona, následně přichází Žofie se svými dvěma milenci, s nimiž si před okamžikem dala kokain, který si postupně šňupnou na scéně všichni. Jsou šťastni a své „těžké“ situace a úděsná zjištění z předchozích chvil přecházejí. Žofie vystihuje charakter druhého dějství takto: „Budeme se bavit jako zvířata. Večer absolutní bezstarostnosti.“² Matka během této pompézní a šokující scény oslepne a zemře. Je možné, že se předávkovala kokainem.

Třetí dějství jako epilog probíhá v černé místnosti bez dveří a oken. Tělo matky je položeno na katafalku. Leon vede lítostný a egoistický monolog. Na scéně jsou všechny postavy z předchozího dějství, přibývá postava tety, Osoba a Neznámý. Žádná z postav neví, jak se do této místnosti dostala. Osoba je Leonova matka ve věku dvaceti třech let, která čeká Leona. Neznámý je jeho otec Albert. Na scéně probíhá neuspořádaný a zběsilý rozhovor. Otec s Leonem hovoří o jeho filozofických idejích, matka o tom, co se stalo v minulosti. Leon je zoufalý, rozčílený, zmatený a lítostný. Lituje svého chování, přesto nereflektuje okolí. Přichází zlom – na scénu se ze stropu vysune černá trubka, vyjde z ní ředitel divadla a pět dělníků. Ukáže se, že mrtvola matky je jen figurína s dřevěnou hlavou a tělem z koudele. Leon se hroutí, je smrtelně nešťastný. „Ááá, teď už nemám nic, vzali mi i výčitky svědomí. Vzali mi moje muka! Nemám už nic, nic, nic!“³ Dělníci se na Leona vrhnou a začnou ho škrtit. Postavy vytváří clonu, přes niž není vidět, co se děje dál, Leon zmizí. Tím končí celá hra.

Patologické aspekty lidských vztahů v dramatu Matka

Ve hře můžeme spatřovat zobrazení pokroucených a hnusných rodinných vztahů. Láska mezi synem a matkou se zvrhává ve vykřičené scény a trapné okamžiky. Obrazně řečeno Leon „vysává“ svoji matku, ta ho nazývá upírem. Přestože autor hru tematicky zaměřuje na rodinné problémy, není v jeho autorském záměru realisticky a psychologicky vykreslit postavy, nesměřuje k obecnému citovému a společenskému ponaučení, takovýto způsob uměleckého vyjadřování by se neshodoval s Witkacyho uměleckou koncepcí. Pohled na tragické rodinné vztahy je umocněn fádní hloupostí postav a jejich smutně směšnými osudy. Ve vážných situacích není autorem bráno nic vážně. Láskyplné scény končí nenávistnými gesty. To se projevuje například v hádkách mezi Leonem a matkou: „Dospěli jsme k tomu, že nevíme, zda se milujeme, nebo ne, i když bychom jeden bez druhého nemohli žít. Nic horšího nás potkat nemohlo.“⁴ Leon bez své matky nemůže být. Kdyby matka nežila, snad by i spáchal sebevraždu, přesto jí nedokáže v ničem vyhovět, její prosby odbývá. Witkiewicz se v patologických charakterech vyžívá a využívá jejich rozmanitosti. Postavy zavede na šikmou plochu a tam je nelítostně zesměšní.

Ve hře se objevují závislosti všeho druhu. Matka a syn jsou na sobě závislí, což je dohání k šílenství a vnitřnímu smutku. Matka je závislá na alkoholu a morfiu, nemůže bez těchto drog fungovat. Zdrogované stavy jsou ve hře několikrát popsány, nikdy tyto scény nekončí dobře. Hra postupně graduje skrze odhalování pravd a odkrývání charakterů. V prvním dějství je zasažen Leon, dozvídá se o zločinné minulosti svého otce a o alkoholismu matky. V druhém aktu osudová odhalení směřují na matku. Odhalí, že syn je špion a pasák, snacha prostitutka. Šokem oslepne a následně umírá. Upřímnost a šokující pravdy dodávají dílu spád a dějovost, zároveň deformují pravděpodobnost děje.

Několik postřehů k bližšímu porozumění tvorbě S. I. Witkiewicze

Život a výchova

Stanisław Ignacy Witkiewicz se narodil 24. února 1885. Již jako dítě se Witkiewicz dostával mezi umělce. Jeho otec byl známým kritikem, malířem a spisovatelem, který se pohyboval v uměleckých kruzích. Matka vyučovala hudbu. Chlapec byl vzděláván doma. Tento dobový experiment mu přinesl velkou svobodu v nabývání vědomostí. Mladý Witkiewicz získával nevšední rozhled, netypický pro povinnou školní docházku, zabýval se filozofií, dramatem, teorií umění. Jeho rodiče navštěvovali významní spisovatelé, malíři, sochaři, vědci a další osobnosti z polského kulturního života. Je možné, že by se Witkiewiczův umělecký talent rozvíjel i bez těchto zkušeností, přesto je zřejmé, že ho pasivní a zprostředkovaná zkušenost s uměním z dětství ovlivnila.

Domácí vzdělávání mělo také do určité míry negativní vliv, který se projevil v jeho budoucích názorech a jednáních. Nebyl v přirozeném kontaktu s vrstevníky a nedokázal setrvat v kolektivu. Nikdy se nezařadil do žádné umělecké skupiny, neuměl spolupracovat, což ho na jednu stranu vyčleňovalo, zároveň však charakterizovalo. V jeho tvorbě se často objevují osamělí, talentovaní jedinci, kteří se v obyčejném životě trápí. Takovým typem je například Leon z výše zmíněného dramatu, jenž je závislý na matce, má vysoký intelektuální potenciál, přesto se z něj stane špión a pasák, poněvadž na něj doléhá materiální tíže. Přestože Witkiewicz do charakterů svých postav vkládá utrpení a úzkosti sobě známé, postavy nejsou zcela autobiografické.

Narkotika a úzkosti

Postavy v dramatu Matka vesele zkouší drogy, v druhém dějství se téměř všichni „sjedou“ na kokainu a s chutí mluví o jeho účincích „(…) potom přijde hrozná deprese. Pokud je v tuto chvíli všechno jasné a krásné, potom je to… ó bože, potom je to tak hrozné, že nemám slov!“⁵ Witkiewiwcz měl zkušenosti s drogami, experimentoval s nimi při své tvůrčí činnosti, a to nejčastěji při malování portrétů, kdy zkoušel „tzv. psychický automatismus“⁶.

Jeho tvůrčí pohnutky radikálně změnila válka. V roce 1914 byl na vědecké výpravě v Austrálii. „Po vypuknutí války se musel jako ruský státní příslušník vrátit ze Sydney do Petrohradu, kde nastoupil do vojenské důstojnické školy. V hodnosti poručíka se zúčastnil bojů na frontě a později se stal svědkem revolučních událostí.“⁷ Zážitky a zkušenosti z války ho velmi zasáhly. „Pod jejím vlivem se formoval jeho pesimistický katastrofismus a dotvářely se názory na umění, drama a divadlo. V carském Rusku se totiž jeho modernistickosecesní estétský individualismus střetává s novou, mnohem rozporuplnější výbušnější situací.“⁸ Přivezl si mnoho uměleckých zážitků a poznatků o vývoji umění. Proto po návratu roku 1918 horečně tvořil dramata, napsal dva romány a zabýval se estetickým a filozofickým myšlením.

Witkiewicz spáchal 18. září 1939 sebevraždu, v den, kdy vstoupila sovětská armáda na území Polska. „Witkacy – démon – skončil démonicky. Když během poslední války utíkal před bolševiky, spolkl v jakémsi lese jed.“⁹ K sebevraždě ho pravděpodobně dohnal strach z budoucnosti v kombinaci s jeho předtuchami.

Witkiewicz byl velmi inteligentní, přesto do jisté míry nevyrovnaný člověk. Zbožňoval, když byl středem pozornosti, a na své známé a přátele zkoušel mnohdy nemilosrdné vtípky, „(…) neustále byl napjatý, sebe i ostatní týral tím, jak v jednom kuse hrál nějakou komedii, jak pořád musel něčím ohromovat, soustředit na sebe všechnu pozornost, jak si s lidmi krutě a bolestně pohrával.“¹⁰ Lze se domnívat, že jeho vnitřní svět byl tak přepjatý, že své neurózy ventiloval skrze tvorbu. Klidný a vyrovnaný člověk nedokáže tak dokonale vystihnout křečovitost postav, beznadějný a loutkovitý život. Vnitřní tísně jsou tak srozumitelné, že není možné, aby tyto pocity Witkiewicz neznal a osobně nezažíval.

Umělecký vliv

Witkiewicz započal svou uměleckou činnost v meziválečném období. Měl přehled jak v umění světovém, tak v umění polském. Žil ve velmi umělecky rozbouřené době. V Polsku doznívaly starší umělecké směry a střídaly je nové. Zkušenosti z války vyprovokovaly mnohá umělecká hnutí. Vlivný byl neoromantismus, jehož představitelem byl Stanisław Wyspański, otec Witkiewicze byl silným představitelem národního podhalanského regionalismu, což je směr upínající se na polský národní život. Modernismus se bouří proti zavedeným konvencím v umění. Po válce se v dílech literární postavy stávají roztříštěnými, trpí pocitem nejistoty. Umělecky se experimentuje a objevují se nové možnosti, jako tomu je i v umění světovém. Do avantgardních programů se vměšuje civilismus, urbanismus a pacifismus. Řeší se problematika revoluční dělnické třídy. V literární tvorbě na území Polska dominuje romantická tradice. V Krakově vzniká nová tvůrčí skupina formistů. Witkiewicz nikdy k žádným z těchto tendencí přímo nepřistoupil. Znal umělecký svět své doby, snad vycházel z moderny, expresionismu, formismu a surrealismu, ale do svých děl přidával něco víc, než co obsahují definice těchto směrů. Možná Witkiewicz cítil, že ani jednu z těchto jasných uměleckých tendencí nemá smysl následovat. Witold Gombrowicz o Witkiewiczovi ve svých denících uvedl: