Kristýnka Kubíčková

Anotace

Klíčovým tématem, jemuž se věnuje sociální a kulturní antropologie, či přesněji její lingvistická větev, je vztah mezi jazykem a kulturou. Je zřejmé, že bez znalosti jazyka určité společnosti nám její kultura zůstane zcela skryta. Toužíme-li tedy proniknout do cizího světa odlišné kultury vzdálené v prostoru či v čase, musíme se bezprostředně ponořit do složité jazykové struktury, jež je jí vlastní. Nutně se tak záhy dostaneme k problému vlivu jazyka na kulturu a současně také k dnes zřejmě aktuálnějšímu vlivu kultury na jazyk. Při osvětlování nejasností z daného vztahu plynoucích nám mohou zpravidla pomoci pouze sami mluvčí, což je však bohužel nemožné, sledujeme-li například kulturu středověku. Proto je při zkoumání vybraných jazykových jevů minulých společností klíčové co nejhlouběji poznat veškeré kulturně-historické reálie, skrze ně pak pohlížet na jazyk a prostřednictvím jazyka opět blíže poznávat vybranou kulturu. Mezi ty, jež právě tímto holistickým způsobem přistupovali k poznávání staročeštiny a středověké společnosti vůbec, byl lingvista Igor Němec, jehož vybrané práce se pokusíme představit.

Problém jazykové relativity v kontextu historické lingvistiky

Předmětem zájmu sociální a kulturní antropologie jsou, jak již název napovídá, lidské společnosti/kultury ve své rozmanitosti. Snaha porozumět jiné kultuře v kontextu jejích vlastních hodnot, norem a idejí je v antropologii – počínaje dílem Franze Boase – tradičně spojována s kulturně-relativistickým přístupem. Avšak problém „správného“ pochopení se netýká pouze kultur vzdálených v prostoru, nýbrž i kultur vzdálených v čase. Tím se však již dostáváme na pole historiografie, příp. historické antropologie.

Jedním ze základních prostředků sloužících k pochopení vybrané kultury je nepochybně jazyk a právě zvládnutí jazyka sledované společnosti zůstává nezbytným předpokladem antropologovy další práce. Otázkami a problémy spojenými se vztahem mezi jazykem a kulturou se pak zabývá lingvistická antropologie, přičemž na mnohá úskalí překladu z jednoho jazyka do druhého odkazuje velmi široce pojímaná hypotéza jazykové relativity.¹ Zabýváme-li se studiem společnosti, jíž jsme sami součástí, pak by se mohlo zdát, že se mnohým obtížím spojeným s jazykem vyhneme. To však pochopitelně neplatí absolutně a už vůbec ne, pokud ji sledujeme z historické perspektivy.

V textu se tedy zaměříme na oblast historické lingvistiky, neboť jak jsem již naznačila výše, k poznání kultury, jež je nám vzdálena v čase, může dojít pouze na základě hluboké znalosti jejího jazyka. Setkáváme se tak s obdobnými problémy, jimiž se zabývá lingvistická antropologie, přičemž jedním z nich je právě otázka jazykové relativity. Je možné s porozuměním číst text vytvořený v době nám již tak vzdálené, jakou představuje kupříkladu středověk? Co je třeba k tomu, abychom mohli jazyk staročeský smysluplně „překládat“ do soudobé češtiny? Do jaké míry je třeba znát dobové reálie, abychom mohli porozumět jazyku, a do jaké míry je třeba znát jazyk, abychom mohli pochopit danou kulturu? Vzhledem ke skutečnosti, že se zaměříme na oblast lexikální, pozornost bude upřena k vybraným statím významného českého lingvisty Igora Němce (1924–2005), jenž se dlouhodobě věnoval problémům historické sociolingvistiky, zejména pak právě oblasti lexikologie.

Vybrané problémy z historické lexikologie

Roman Doušek je autorem nepříliš rozsáhlé, avšak inspirativní studie, věnované jazyku první poloviny 18. století, a to konkrétně v souvislosti s badatelským zájmem o historii obce Sebranice. Drobné pojednání tvoří pouze jednu část kapitoly představující koncepci celé Douškovy práce. „Předkládaná (re)konstrukce dobového kulturního prostoru Sebranic zpřístupňuje určitý, v pramenech zachycený objem slovních výpovědí, které zprostředkovávají dobovou realitu svých původců. A jelikož je předmětem tohoto výzkumu tato realita, a nikoli tyto výpovědi, musí být brány v úvahu některé vlastnosti jazyka,“² uvádí autor hned na počátku zmíněného textu. R. Doušek soudí, že „jazyk redukuje realitu a každá mysl to činí samostatně (...), a tak se mohou významová pole jednotlivých slov v jednotlivých myslích lišit.“³ Problém důsledku tohoto jevu, tedy neporozumění si ani mezi osobami ve stejném prostoru i čase, pak autor vysvětluje uplatněním aktu komunikace, během které dochází k redefinici užitých slov.⁴ „Vykomunikovat“ však správný význam slova s osobou sledovaného období pak pochopitelně není možné. Tím se R. Doušek dostává k problému samotného čtení slov zapsaných v první polovině 18. století a vždy přítomné, alespoň částečné, dezinterpretaci. „Čtením těchto slov projektujeme obrazy – situace, které postupně vtěsnáváme do pojmů naší kultury, do našeho jazyka. Již tímto čtením, kterým projektujeme obraz, dochází ke zkreslení.“⁵

Autor se rovněž věnuje sémantice, konkrétně problému nám zdánlivě známých slov, které však mohly v průběhu času svůj význam více či méně změnit. Jako příklad uvádí sousloví suché dny, které dnes užíváme spíše pro označení dnů, během kterých neprší. Tehdejší mluvčí jej však používá pro dny postní. Dostáváme se tak do oblasti zájmu lexikologie, a to konkrétně lexikologie zkoumající jevy z hlediska diachronního. A právě této disciplíně se dlouhodobě věnoval český lingvista a dlouholetý pracovník Ústavu pro jazyk český I. Němec.

K téměř celoživotním zájmům I. Němce patřily otázky lexikologicko-lexikografické, své hluboké znalosti této oblasti pak uplatnil v celé řadě odborných prací zaměřených především na historické studium slovní zásoby, jež, jak sám uvádí „(...) předpokládá srovnávání různých vývojových stádií jazykového systému jako celku.“⁶ Detailnímu rozpracování problematiky se pak dostává v knize Vývojové postupy české slovní zásoby⁷. Autor vychází ze skutečnosti, že ačkoli nám jde o „vývoj jazykového systému jako celku (...), pracovat můžeme pouze s jeho jistými úseky, s jistými soubory jeho jednotek. Pracovně si tedy izolujeme jazykové jednotky a zkoumáme jejich vývoj, avšak s vědomím toho, že ve skutečnosti – v systému – nejsou navzájem izolovány, nýbrž spjaty vzájemnými vztahy.“⁸ Za podstatné lze považovat rovněž tvrzení, že „jednotkami, které se mění ve vývoji slovní zásoby, jsou tedy jednak slova, jednak slovní významy.“⁹ K uplatnění výše uvedených principů pak dochází na jazykovém materiálu staročeském, tedy na staročeské slovní zásobě (jde o stadium asi do roku 1500)¹⁰. Autor zde upozorňuje na starobylost a také bohatství staročeštiny, která má „již ve 14. století množství památek bohatého tematického rejstříku (náboženské i světské skladby epické, lyrické, dramatické, satirické, didaktické; spisy nábožensky vzdělávací, historické, právní, cestopisné, zábavné; bible, slovníky, rostlináře, cisiojany aj.).“¹¹

Zevrubně je na mnoha příkladech rozpracována otázka změny slovní zásoby, a to se zřetelem k základní lexikální jednotce, tedy ke slovu. V úvodní části textu je pak pozornost soustředěna na otázku nabývání a pozbývání charakteru slova u daných výrazů.¹² V průběhu času se totiž uskutečňuje řada procesů, které mají na zmíněnou problematiku zcela zásadní vliv. Jako příklad uveďme rozpad mnohoznačného slova na homonyma v důsledku „(...) ztráty souvislosti mezi jeho významy“¹³. Pro záměry předkládané práce je podstatné, že k takové ztrátě dochází obyčejně kvůli změnám mimojazykovým, tedy s proměnou reálií. Autor zde předkládá rozbor výrazu kluk, přičemž toto slovo se dříve užívalo jak ve významu „šíp“, tak i „dareba“. Jako klíčová se zde jeví znalost metafory kluk nepeřený („lenoch, ničema“), odkazující na střelu, jež bez opeření nemohla plnit svou funkci a byla tedy k nepotřebě (k ničemu). Se změnou reálií, konkrétně pak s vývojem střelných zbraní, ztrácí jak zmíněná metafora, tak dané mnohoznačné slovo na původním významu a dochází k přeměně. Vzniká zcela neutrální kluk v dnešním smyslu slova.

Stěžejní část sledované práce I. Němec věnuje otázce lexikálního významu. Ten je, dle autora, konstituován mnoha činiteli, mezi něž patří například vztah k označované skutečnosti či její zpracování ve vědomí.¹⁴

Zastavme se u činitele věcného, u něhož jde o samotné označení skutečnosti, tedy o oblast mimojazykovou. Autor zde uvádí taková slova, která si svůj význam plně zachovala, neboť jde o „neměnnou skutečnost mimojazykovou: lexikální význam se zde v podstatě nezměnil, poněvadž se nezměnila označovaná skutečnost (i když se pozměnilo její psychické zpracování a jazykové ztvárnění).“¹⁵ Problém ale vzniká v případě, kdy se označovaná skutečnost proměnila, a zejména pak u tzv. pojmenování nemotivovaných, „(...) kde z formy slova nelze ani přibližně vyvodit jeho lexikální význam (...)“¹⁶ Za příklad autor uvádí pojem dna, přičemž zde nelze jednoduše určit, jaký byl významový rozdíl mezi slovy pakostnice a dna. I. Němec následně dochází k závěru, že k vyřešení problému je pak třeba výrazná znalost dobových reálií i práce s prameny povahy kulturně-historické.

Činitel psychický (zpracování označované skutečnosti ve vědomí) se, dle autora, mimo jiné, „uplatňuje jako dominantní významotvorný činitel zvláště tam, kde je oslaben jeho vztah k označované skutečnosti (...)“¹⁷ Velmi zajímavým příkladem je ne zcela přesné pojmenování záležitostí cizokrajných. Autor uvádí, že zatímco zvířata, jež byla domácímu obyvatelstvu dobře známa, jako například liška, mají dodnes název i význam totožný, zvířata, která byla známá méně, byla označována méně přesnými pojmy, proto například staročeské velblúd označovalo velblouda i slona. Opět hraje významnou roli mimojazyková realita, kdy ke zpřesňování pojmu dochází na základě důkladnějšího poznání určité skutečnosti.

K psychickým faktorům lze přiřadit také činitele expresivně-stylistické. V rovině synchronní lze prostřednictvím jazykového povědomí rozlišit, zda se jedná o slovo příznakové (expresivní), či nepříznakové (neutrální, běžné). Dnes cítíme rozdíl mezi slovy měsíc a luna, avšak takové pojetí nás výrazně zrazuje v plánu diachronním. Proto autor upozorňuje na nutnost studia synonym i lexikálních variant a také na potřebu pracovat s kritérii stylistického a expresivního zařazení.¹⁸

Lexikální význam „je ovšem konstituován nejen označovanou skutečností a jejím psychickým zpracováním, ale i příslušným jazykovým ztvárněním, tj. formou příslušného výrazu a jeho vztahy paradigmatickými i syntagmatickými (...).“¹⁹ A právě souvztažnosti paradigmatické (vztah k jednotkám jazykového systému)²⁰ a syntagmatické (spojitelnost lexému s jinými jednotkami jazykového systému v kontextu)²¹ je věnována značná pozornost. Opomenuty nejsou ani vývojové postupy slovní zásoby související s faktory jazykovými (lexikální vývoj plně souvisí s vývojem gramatickým, hláskoslovným i kmenoslovným).

Závěrečná část představované publikace je pak věnována vývojovým postupům, jež jsou způsobovány činiteli kulturně-historickými.²² Staročeská slovní zásoba byla pochopitelně rozšiřována prostřednictvím poznávání nových skutečností. Docházelo k využívání slov z cizích jazyků, především ze středohornoněmčiny či němčiny samotné, neboť právě ze západu se k nám šířila celá řada novinek. Nicméně vyvíjely se také nové domácí výrazy, a to rozmanitými slovotvornými způsoby, přičemž nejvyužívanějšími jsou odvozování a skládání slov. Slova však vznikala rovněž tzv. neaktivně, čili spontánně, a to z důvodu potřeby označení nově vzniklé skutečnosti. Autor zde předkládá vývoj pojmenování rakve, jenž zakládá na hluboké znalosti kulturně-historických reálií. Vývoj slova zde totiž, dle autora, reaguje na způsoby pohřbívání. Protikladem k uvedenému postupu je pak zcela záměrné, tedy uvědomělé zavádění nových slov (například v období českého národního obrození), související zejména s rozvojem jazyka spisovného. Nesmírně zajímavý je také problém mizení určitých slov z důvodu zániku pojmenovaných skutečností. Jako příklad uveďme slovo spalnieř, „oblek pod tvrdé brnění“, fafrnoch, „pokrývka splývající s helmy“ či čaprún, „krátký pláštík s kapucí“.²³ Proměna reálií však nemusí vést k úplnému vymizení slova, dojít může také ke změně jeho užití. Dle autora „vznikají tím výrazy motivačně neprůhledné.“ Jako příklad je zde uvedeno spojení slov dovolená vypršela, přičemž „vypršet“ se také užívalo ve smyslu „vysypat se“.²⁴ Čas byl v minulosti odměřován přesýpacími hodinami, a právě k této skutečnosti výše uvedené spojení odkazuje. V některých případech se sama skutečnost nemění, avšak ke změně ve slovní zásobě dochází, a to například z důvodu prohloubení znalosti dané skutečnosti, či naopak jejího upadání. Výsledkem může být větší specializace slova (mozk označoval dříve mozek, kostní dřeň i míchu)²⁵, nebo naopak zastření průhlednosti daného výrazu (například brdo)²⁶.

Studium středověké kultury prostřednictvím historické lexikologie aneb Slova a dějiny

Z pera I. Němce však nevznikaly pouze ryze odborné práce. Pod jeho vedením vyšla také kniha Slova a dějiny, jež se dodnes těší značné oblibě laického čtenářstva. Neméně zajímavá je také v podobném duchu laděná práce s názvem Dědictví řeči. Jak podotýká Alena Fiedlerová „přes to, že jde o výklady popularizační, uplatňuje zde Němec šíři svých slavistických i komparatistických znalostí nebo vědomostí o odlišné historické mimojazykové skutečnosti (...).“²⁷ Na obou zmíněných publikacích I. Němec spolupracoval s kolektivem odborníků, kteří se podíleli na vzniku významného lexikografického počinu, Staročeského slovníku.

Slova a dějiny se skládají, podobně jako pozdější Dějiny řeči, z kapitol věnovaných slovní zásobě související s rozličnými oblastmi především každodenního života člověka. Najdeme zde z etnologického hlediska zajímavé kapitoly věnované oděvu, stravě, či mezilidským vztahům. Sám autor v předmluvě konstatuje, že „postižení (...) souvislostí mezi vývojem společnosti a vývojem její slovní zásoby ovšem odhaluje před námi i perspektivu hlubšího poznání historie materiální i duchovní kultury našich předků.“²⁸ Na základě analýzy některých i v současné době užívaných slov se tak můžeme opět dozvědět mnohé o skutečnostech z reálného života, které již zcela zanikly, a dochoval se po nich právě onen jazykový relikt.

Pozornost je zde věnována hláskoslovnému vývoji slov ve staročeském jazyce. Jako příklad je zde uvedeno slovo zbla, které se vyvinulo ze staročeského zdblo, jehož starší variantou je stblo, tedy slovo označující stéblo. Právě stéblo bylo synonymem pro nicotnost, a právě díky této okolnosti slovo zbla užíváme dodnes ve smyslu „nic“. Slova „stbla“, „zdbla“ odkazují k procesu proměny hláskosloví. „Spodobu souhlásek neznělých před znělými (stbla > zdbla), zánik souhlásky v nahromadění skupině různých souhlásek (zdbla > zbla) a vyrovnávání kořenné samohlásky v různých tvarech téhož slova (za staročeské tvary mn. čísla stbla, stébl, stblóm... má čeština později tvary stébla, stébel, stéblům).“²⁹ Nejsou opomenuty ani záležitosti tvaroslovné či oblast pravopisu.

V jedné z kapitol je rovněž představena etymologie slov spojených s významnými obřadními akty, se svatbou, narozením dítěte i úmrtím.

Dozvídáme se například, z jakého základu patrně vznikla slova manželství, nevěsta, ženich či manželka. Je zde také osvětlen vývoj a význam slov svat, svatka, družba a družička. Kapitola však pochopitelně nepojednává pouze o označení osob. Rozebírány jsou zde i další skutečnosti se svatbou spojené, jako pojmy obvěnění, věno, věnce, koleda. Také je zde zpracována lexikální problematika spjatá s narozením dítěte. Nutno uvést, že se ani zdaleka nejedná o pouhý výčet pojmů a jejich krátký etymologický rozbor, právě naopak. Již z první kapitoly knihy je patrná snaha o představení pojmů v co nejširších souvislostech. Slova jako panchart, kút, šestinedělnice, neuročný apod. by byly čtenáři obtížně představeny bez uvedení celkového kontextu dané problematiky. Jsou tak zde uvedeny informace o porodu, instituci kmotrovství, obřadním chování, praktikách magického charakteru, problému potratů i významu šestinedělí. Výsledkem je populární a čtivá sonda do problematiky spojené se sňatkem, s narozením dítěte či s úmrtím a pohřbem. Kapitola pak připomíná spíše stať vytvořenou historikem, zabývajícím se dějinami každodennosti, či práci etnologickou pouze s jistým důrazem na jazykovou stránku věci, nikoli však práci orientovanou pouze lingvisticky. Je tedy patrné, že autor disponuje nemalými znalostmi reálií sledovaného období, čímž zdůrazňuje hluboké propojení jazyka a kultury.

I kapitoly zaměřené na slovní zásobu pojící se na stravu, oděv, právo či příbuzenství se vyznačují zasazením představovaných slov do širokého kontextu, opět se zároveň jedná o jakési drobné kulturně-historické sondy do dob minulých.

Ve svých pracích, ať už určených odborné či laické veřejnosti se I. Němec zabýval nejen jazykem jako takovým, ale zejména zmíněným vztahem jazyk-kultura. Pozornost byla věnována především jeho textu zaměřenému na vývojové postupy slovní zásoby, neboť na mnoha momentech studia vývoje jazyka si lze povšimnout nejen zásadních či dílčích proměn ve slovní zásobě samotné, ale pochopitelně také proměn reálií, tedy proměn světa samotných středověkých mluvčích.

Kristýna Kubíčková – absolventka Ústavu etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době zde působí jako doktorandka. Zabývá se zejména rodinnou obřadností a vztahem historicky orientované etnologie k jiným historiografickým přístupům.

Kontakt: kub.kristy@gmail.com

Použitá literatura

DOUŠEK, Roman. Sebranice a jejich rychtář Ondřej Kanýz (1694 – 1761): vesnická komunita a její kultura v první polovině 18. století. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 21. ISBN 978-80-210-4966-6.

NĚMEC, Igor a Jan HORÁLEK. Dědictví řeči. 1. vyd. Praha: Panorama, 1986.

NĚMEC, Igor. Slova a dějiny. 1. vyd. Praha: Academia, 1980.

NĚMEC, Igor. Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha: Academia, 1968.

POKORNÝ, Jan a Milan HANULIAK. Lingvistická antropologie: jazyk, mysl a kultura. První vydání. Praha: Grada Publishing, 2010, s. 203–219. ISBN 978-80-247-2843-8.

Internetové zdroje

FIEDLEROVÁ, Alena. Igor Němec, nestor české lexikologie, sedmdesátiletý. In: Naše řeč. 1994, 77 (3), s. 113–116. Dostupné také z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7187, [cit. 2016-01-07].