Filip Zrno

Abstrakt

Studie se zabývá konkrétními projevy každodennosti ve vybraných Havlových hrách Pokoušení, Spiklenci a Zahradní slavnost na pozadí Heideggerových analýz „ono se“. V první hře se ukáže „ono se“ jako vyžadovaný způsob žití člověka, dále ve hře druhé předvedu „ono se“ jako cíl plánovaného politického převratu. Přitom se letmo dotknu problematiky krize lidské identity. Ve třetí Havlově hře lze spatřit modus řeči, která svou bezobsažnou frázovitostí pomáhá člověku k lepšímu sociálnímu postavení za cenu ztráty vlastní identity. Hlavně však udržuje „ono se“ v požadované průměrné srozumitelnosti. Všemi těmito projevy „ono se“ člověk nevědomky participuje na udržení totalitního režimu.

Termín každodennost používáme téměř každý den tak, jako termíny ostatní. Avšak i o něm platí jistá neurčitost, která se objeví, jakmile se zeptáme, co je to ona každodennost. Domnívám se, že o ní platí totéž co o spravedlnosti, pravdě, dobru či například čase. Ve známé pasáži od Augustina týkající se času se píše: „Co jest tedy čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím.“¹ Podobně hovoří i Heidegger o pojmu bytí, kdy se pohybujeme těsně na hranici pouhé znalosti slova bytí, i když mu přeci nějakým způsobem vždy již rozumíme.²

Fakt, že každodennosti rozumíme vágním způsobem, se ukazuje i v tom, co „se“ o ní říká. Například v citátech. Na jednu stranu bychom mohli postavit citát Picassův: „Umění smývá z duše prach každodennosti“ a na druhou Degasův: „Jenom ten, kdo umí celou svou bytostí milovat každodennost, kdo zná krásu nejvšednějších malých činností, jen ten umí milovat a ocenit krásu.“ Díky umění se tedy můžeme na chvíli očistit od každodennosti, a vytrhuje nás z ponoření se do „běžných“ činností. Nicméně Degas nabádá člověka k přitakání každodennosti, její kráse, na jejímž základě pak můžeme ocenit krásu „vyšší“. Oba dva citovaní jsou uznávanými malíři. Avšak nikdo z nich jasně nedefinuje ani krásu, ani každodennost. Stále se tedy pohybujeme v neurčitu, nejasnosti.

Havel se však snaží osvítit tuto každodennost ve svých hrách a do jisté míry se v jeho pojetí každodennosti odráží fenomenologický pohled Patočkův inspirovaný Heideggerovými analýzami tzv. „ono se“ (das Man).

Heidegger detailněji rozebíral „ono se“ v díle Bytí a čas. V něm ukazuje, že každý den provádíme různé úkony a setkáváme se s různými lidmi. Čistíme si zuby, vaříme kávu, jezdíme hromadnou dopravou atd. Nicméně pod nánosem automatičnosti výkonů si je vlastně ani neuvědomujeme. Kdo z nás kdy vůbec vědomě bere hrnek z police a pak vědomě spouští rychlovarnou konvici, do níž před chvílí nalil dostatečný objem vody. Domnívám se, že většinou nikdo a to pravděpodobně do té doby, než se něco pokazí. Například dojde káva či nefunguje konvice.

S lidmi se to pak má tak, že běžně (v každodennosti) vystupují jako ti druzí. Jsou pro nás tím, čím se zabývají. Dle Heideggera „tito druzí přitom nejsou určití druzí. Naopak, každý druhý je může zastoupit.“³ K těmto neurčitým druhým patříme i my. Jelikož tak, jak se jeví neurčití druzí nám, tak se jevíme i my jim. Jsme tedy všichni „stejní“, což je velmi provokativní tvrzení. Přeci „se“ říká, že všichni lidé nejsou stejní, jelikož na světě nenajdeme nic stejného, lidé jsou přeci výjimeční, jsou osobnostmi. Z toho vychází, že stejnost odmítáme. Heidegger však uvádí, že „kdo tu je, není ten ani onen, ani my sami, ani někteří z nás a ani suma všech dohromady. Tento „kdo“ je neutrum, neurčité ‚ono se‘.“⁴ Patočka hovoří v podobném smyslu o „veřejném anonymu“.

Žijeme takto rozptýleni v tom, jak se chovají a žijí druzí lidé a samotná rozdílnost a zvláštnost ještě více mizí. Důležité při popisu „ono se“ je právě to „se“, které poukazuje na charakteristiku způsobu lidského pobývání na světě. Jak často se setkáváme s frázemi: Cos to udělal? – Ono se to rozbilo; ukaž, já ti předvedu, jak se to dělá; Proč posloucháš tuhle hudbu? Ona se teďka poslouchá atd. Toto se tak ukazuje, jak se máme chovat, jak se má žít. A žít podle toho, jak se má žít, je povětšinou pohodlnější, nežli se zajeté konvenci vzbouřit. Proto mezi lidmi vládne průměrnost, která je implicitně přítomna ve vztazích mezi lidmi. I přesto, že se mnohdy snažíme druhé v něčem dohonit či předhonit, nechceme tímto činem úplně vyčnívat a být tak zcela „jiní“, nežli jsou ti ostatní. Heidegger k tomu poznamenává, že „tato průměrnost, která předznamenává, čeho se můžeme a smíme odvážit, bdí nad každou výjimkou, která by se mohla vynořit.“⁵

Neurčité „ono se“ při ničem nesmí chybět. Heidegger poukazuje na to, že „neurčité ‚ono se‘ si může takříkajíc dovolit, aby se na ně ‚člověk‘ stále odvolával.“4 Máme totiž tendenci se zbavovat odpovědnosti tím, že se odvoláváme (vymlouváme) na zajetý způsob chování. Je to pohodlnější, lehčí nežli se rozhodovat a odkazovat sám na sebe. „Ono se“ se tak může stávat i autoritou, podle které se má to a to, tak a tak dělat. A nevědomky tak udělujeme punc vhodného jednání, které je zaručováno vládnoucí anonymní autoritou. Jestliže žijeme ponoření do „ono se“, patří k našemu způsobu pobývání ještě způsoby, ve kterých „ono se“ uchovává svou průměrnou srozumitelnost. Těmi má Heidegger na mysli řeč, rozumění a rozpoložení. Řeč patřící bytostně k našemu bytí ve světě je však v „ono se“ modifikovaná do tzv. „řečí“, zvědavosti, dvojznačnosti. Řeči žijí z omílání a šíření a jsou bez jakéhokoliv pevného základu. Jsou ceněné ne proto, že by vedly takříkajíc k „jádru pudla“, nýbrž pouze proto, že jde o jednoduchou a průměrnou srozumitelnost. Tu si veřejnost velice cení. Zvědavost v „ono se“ se nesnaží přijít na něco nového, nýbrž vychází a žije pouze z toho, co viděla a touží po stále nových a nových dojmech. Vede tak k pouhé rozptýlenosti a neklidu. A ona dvojznačnost je jen pomíjivé zabývání se něčím novým, aby bylo možné v posled říci, že se ono „nové“ již dávno tušilo. Ztrácí se tak jakékoli měřítko původnosti a ryzosti, což se v „ono se“ cení. Pokud člověk žije v „ono se“ se odcizuje sobě samému, žije neautenticky. Nestaví si před sebe své nejvlastnější možnosti svého pobývání na světě, nevolí sám za sebe, ale stále mu je otevřena možnost být autentický, tzn. neutíkat před svou konečností, svědomím a vinou.⁶

Heideggerovy analýzy však nemají v hledáčku nějakou konkrétní dobu, společnost. Ani nemají vést k povrchnímu moralizování, jelikož tento („ono se“) způsob pobývání na světě patří neodmyslitelně k nám.

Havel v menší míře obecnosti ukazuje z hlediska lidské existence různé způsoby každodennosti v různých společenských institucích. V Havlových hrách se tedy ukazuje to, o čem mluvil Kosík (tak, jako Patočka inspirován Heideggerem) totiž, že „každý způsob lidské existence či bytování na světě má svou každodennost.“⁷ Tato konkrétní každodennost v porovnání s Heideggerovými rozbory „ono se“ v té nejobecnější rovině, se však má tendenci proměňovat s proměnou konkrétní společnosti, společenského uspořádání. Kosík podotýká, že „každodennost je především rozvržení individuálního života lidí do každého dne: opakovatelnost jejich životních úkonů je fixována v opakovatelnosti každého dne, v rozvržení času na každý den.“⁸

Přísloví, že si člověk zvykne i na šibenici vypovídá o tom, že i v nejméně přirozeném a lidském prostředí si člověk vytváří rytmus života, resp. „zajíždí“ si způsoby chování, jednání, myšlení, která se posléze stanou zajetými, ustálenými. Lze tedy hovořit na pozadí Heideggerových analýz o „ono se“ jako vyžadovaný způsob žití (Pokoušení), „ono se“ jako cíl politického převratu (Spiklenci), „bezobsažná řeč“ jako způsob (v „ono se“) dosažení společenské prestiže, ale vedoucí ke ztrátě identity (Zahradní slavnost). Toto vše z výše uvedených Havlových hrách vypovídá o pohodlném, mnohdy nevědomém přitakání režimu, na jehož chodu se tímto konkrétním „ono se“ podílíme, čímž ho i podporujeme a pomáháme k jeho stabilizaci.

V Havlově hře Pokoušení se setkáváme se všudypřítomným civilním světem, na který je nahlíženo z hlediska zajetých, zautomatizovaných výkonů, které nemají valného smyslu. Havel uvádí, že „začíná to kafem. Ano, tisíce úřadů a podniků nedělají nic, jen se v nich vaří kafe. Leze do prdele šéfům a zároveň na ně nadává. Udává se. Pomlouvá se. Nepracuje se. Plánují se a chystají nekončící večírky, které jsou na hovno, protože jsou jen bohapustým únikem do beznaděje života. Na tyhle zákony lze přistoupit a člověk má klid. Přežívá. Stačí však jen o centimetr povystrčit růžky (Foustka), povystrčit je nesměle, zbaběle, diletantsky – a už se člověk beznadějně zaplétá, už je na šikmé ploše, už krachuje.“⁹

Foustka je vědec, o kterém se zprvu pouze tuší, že se zabývá mimo svou exaktní vědeckou činnost i činností „nevědeckou“, totiž mystikou. Což je v ústavu cosi nepředstavitelného a navýsost problémového. Pracovníkům je několikrát kladeno na srdce, aby zbytečně neztěžovali primářovu už tak těžkou situaci a dbali kázně. Mají se vyvarovat jakýchkoliv problémů. Ústav dle norem totiž neplní své poslání. Má mimo jiné přikázáno, aby přešel k popularizaci a osvětě vědecké práce a přitom bojoval proti iracionálnímu mysticismu. Ukazují se tu tedy jasné mantinely, kterými se pracovníci mají řídit. Nikdo nemá vybočovat a má se zachovávat zautomatizovaný pracovní den. O zajeté každodennosti vypovídá i onen zmíněný obraz neustálého vaření kávy.

Během hry se Foustka setkává s penzistou Fistulou, kterého mystika zajímá a Foustkovi nabídne, že ho do ní hlouběji uvede. A Foustka souhlasí, čímž dále porušuje „předepsaný“ popis práce. Poté, co v ústavu na jeho nekalou činnost přijdou, Foustka se obhajuje, že chtěl lépe pochopit to, proti čemu měl bojovat a pomoci tak oné přísné vědě. Zároveň i na základě znalosti „šarlatánských“ věcí chce pomoci těm, kteří jsou šarlatány sváděni. Sekretářka Markéta, která se Foustka zastala, je ihned vyhozena a zblázní se. I přesto, že jeho zájem o mystiku porušil pravidla průměrnosti, překročil (i když v bezpečí domova) vymezené hranice, záměrně zalhal, aby se opět mohl v trochu pozměněné podobě vrátit do bezpečí jistoty a zajetosti.

Foustka v bádání pokračuje dál a má donášet zprávy o šarlatánech (Fistulovi) do výzkumného ústavu, čímž by pomohl k postupnému naplňování oněch norem. Fistula o tomto podvrhu ví. Foustka mu vysvětluje, že je to výhodná situace, jelikož může do ústavu přinášet zprávy, které uzná za vhodné. Tím pádem hraje na dvou polích, ve vědeckém ústavu a v mystice. Ale pouze domněle, jelikož se z Fistuly vyklube Primářem tajně nasazený „provokatér, donašeč“. Ten si chtěl ověřit (nejen) Foustkovu loajalitu a názory. Primář po odhalení celého plánu říká, že „nelze sloužit všem najednou a zároveň všechny podvádět! Nelze ze všech stran jen brát a na žádnou nic nedávat! Člověk prostě někam patřit musí!“¹⁰ Foustkovi pak Primář s Fistulou promluvili do duše a svedli celou vinu na něj, jelikož on je strůjcem vlastního osudu. Foustka dle nich nenaletěl Fistulovi (Primáři), ale sám sobě kvůli své pýše, že může hrát na dvou polích najednou. Systém vztahů, pletich, lží, předepsaných vzorů chování, které se měly slepě následovat, nejsou v konečném důsledku dle Primáře ničím špatným, ale špatný je jednotlivec (Foustka). Ten se proti systému prohřešil svým zájmem o mystiku, naivní vírou v moc donášet informace, které bude považovat za vhodné a být tak na rozhraní dvou světů. O obou by pak mohl do jisté míry rozhodovat, což „mocný“ Primář nedovolil. Výsledkem je tedy výhra zajetého způsobu chování, držení se pracovní náplně po vzoru druhých v rovině průměrnosti a stejnosti. Havel tak předvedl absurditu každodenního počínání lidí ve společnosti, na určitých postech, různého charakteru, co nejvěrněji skutečnosti jakési „normálnosti“.

Každodennost, způsob našeho žití v zajetých strukturách tak, jak se to dělá a má dělat, poskytuje bezpečí, jistotu a pomáhá tak k pohodlnosti. K zajištění takovéto každodennosti pomáhá i panující režim, což mimo jiné Havel předvádí ve hře Spiklenci.

V ní je představeno chování a jednání lidí, kteří zastávají důležité státní funkce v demokraticky uspořádaném státu. Nejsou s tamní vládou spokojeni, kvůli její nerozhodnosti a obávají se návratu bývalého diktátora, o kterém se dozví, že stále žije (v jiné zemi), i když ho již každý považoval za mrtvého. Pro myšlenku „opravdové demokracie“ chtějí vzít vládu do svých rukou a kují pikle, jak provést převrat. Namísto oné „opravdové demokracie“ se však režim promění k režimu diktátorskému v čele s bývalým diktátorem. Tím se kruh uzavírá. Havel uvádí, že „naši hrdinové se zřejmě vyznačují jednou zvláštní vlastností, která se sice vyskytuje na všech rovinách společenského života, ale která se obzvlášť výrazně uplatňuje ve sféře profesionální politiky: totiž odcizující schopností přizpůsobit své názory, své myšlení a své deklarované a koneckonců skutečné politické cíle a ideály obecné konvenci, která právě vládne, respektive která má právě největší šance, tedy té, v jejímž rámci lze nejspíš dosíci postavení a moci.“¹¹

V první řadě jde tedy o přizpůsobení svých názorů, myšlení, ideálů, cílů něčemu, co je obecně přijímáno. Mít názory, jaké má většina lidí, myslet tak, jak se myslí, ideály by neměly zcela vybočovat mimo ideály obecně přijímané a cíle (v tomto případě politické) by měly korespondovat s cíli, k nimž by směřovala většina. Tím je pregnantně vyjádřeno často využívané (např. před volbami) stmelení se s lidmi s jejich názory, ideály atd., ne kvůli nim samým, nýbrž kvůli tomu, aby na ně politici zapůsobili a využili tak jejich volební hlas, který by jim dal přístup k větší moci, k lepšímu postavení. Politik, který dělá politiku profesionálně, chce být u moci. Bez ní totiž není politikem.

Avšak u oněch spiklenců Havel představuje jakousi rozdvojenost. Ta se rozprostírá mezi „ideologickou fasádou“ a skutečnými „spády“, jež se za ní skrývají. Podle Havla „jejich latentní touha po režimu, který by rozhodoval za ně, vycházející z jejich hluboké vnitřní nejistoty; [...] jejich schopnost adaptovat své myšlení pod vlivem svých zájmů dobové ideologické konvenci – to vše jsou jen z různých stran nahlížené projevy čehosi hlubšího.“¹² Čímž má Havel na mysli krizi lidské identity.

Krize lidské identity znamená být si nevědomý sebe sama, své „neidentičnosti“. Člověk tak dělá pravý opak toho, co si myslí, že dělá, a je-li schopen dělat docela protichůdné věci, aniž by vnímal jejich protichůdnost, dle Havla znamená, že „ztrácí sám sebe, že přestává být sám se sebou totožný (podobně jako schizofrenik se stává schizofrenikem teprve v okamžiku, kdy neví o své schizofrenii).“¹³ Tato rozštěpenost o člověku vypovídá, že i když si myslí, že koná dobro, páchá zlo. Ale přitom je přesvědčen o tom, že koná to, co říká. Hrozbou pro takovéto lidi je to, že jsou díky této neidentičnosti manipulovatelní.

Právě hrozbou pramenící z orientace myšlení pouze na zájem, moc a nereflektování samotného rozporu uvnitř sebe samého je touha po jistotě (vnější), jelikož na vnitřní jistotu se v tomto stavu nemohu spolehnout či ani žádnou vnitřní jistotu nemají. Vnější jistotou se stává diktátorský režim, který však podle mého soudu nemůže pomoci ke stmelení rozpolcenosti vnitřní. Ta je čistě na člověku samotném a jeho snahou o ne-žití povrchního zájmového a v konečném důsledku defektně konvenčního života.

Spiklenci v sobě nemají vnitřní jistotu, o kterou by se mohli opřít, a tak se opírají pouze o vnější mechanické, snadno osvojitelné pravdy, o tu, „jistotu“, kterou jim má dát diktátor a diktátorský režim. Havel k tomu výstižně dodává, že „naši spiklenci – aniž si toho jsou vědomi – tíhnou celým svým založením, celou vnitřně nepevnou strukturou svých osobností, celým svým způsobem myšlení, svou sociální determinací, svým povoláním, svými povahami, prostě vším – navzdory svému demokratickému přesvědčení – spíše k autoritativnímu typu vlády jako k systému, který ‚rozhoduje za ně‘, zaručuje jim stabilitu moci a sociální klid, vyznačuje se jistou trvalostí v tom smyslu, že omezuje všechno dynamické, všechno, co znamená změnu, všechno, co znamená život jako nutnost vždy znovu hledat pravdu a skrze ni vždy znovu hledat sebe.“¹⁴

Lze tedy říci, že spiklenci se odvolávají na režim, který jim poskytne pohodlí, jistotu a hladký chod jejich života. Rozhodne za ně, jelikož rozhodnout se sám za sebe vyžaduje i převzetí odpovědnosti za své rozhodnutí. Čili režim jim tak pomůže odpomoci od úkolů existence. Pomáhá jim býti veřejným anonymem, kde po nich nikdo nic nebude chtít. Pouze udržovat automatismy, které budou poplatné diktátorskému režimu.

S „ono se“ a výše zmíněnou krizí identity (ztrátou) souvisí hra Zahradní slavnost. Jak známo, hlavní postavou je Hugo Pludek. Ten zpočátku hry hraje sám se sebou šachy, což sebou nese to, že jednou vyhraje, ale zároveň i prohraje. Postavení mezi dvěma „extrémy“ se projeví i později. Konkrétně v jeho práci. Hugo je rodiči poslán na zahradní slavnost Likvidačního úřadu, kde se má setkat s kolegou Kalabisem (bývalý spolužák Hugova otce, který k nim nepřišel na slíbenou návštěvu). Setkává se s tajemníkem a tajemnicí likvidačního úřadu, skrze jejich řeči promlouvá zcela odcizený systém. Tajemnice říká: „Nalézáte se u hlavního vchodu B13. Můžete si zde zakoupit univerzální vstupenku, která vás opravňuje k volnému pohybu po celém areálu zahrady a k návštěvě takřka všech akcí, pořádaných v rámci zahradní slavnosti Likvidačního úřadu.“¹⁵ K výčtům akcí patří například beseda s přednostou vývojového oddělení o nových likvidačních metodách, zábavný kvíz z historie Likvidačního úřadu či vyprávění žertovných historek z likvidační praxe pátého oddělní, které zaznamenal a bude vyprávět přednosta pátého oddělení.

Tajemník, tajemnice a Plzák (pracovník Zahajovačské služby) hovoří tímto upadlým, formálním a bezobsažným jazykem. Jelikož se to od nich očekává, jelikož to od nich očekává byrokratický systém. Hugo si vcelku rychle osvojí tento způsob komunikace (již jeho otec mluvil v prázdných a pomatených frázích) a postupně získává své postavení v hierarchii systému. Nakonec se z něho stává ředitel nově ustavené ústřední komise pro zahajování a likvidování. Dosáhl na společenském žebříčku „nejvyššího postavení“, ale zároveň ztratil svou identitu, což se projeví po jeho příchodu zpět domu. Ani otec, ani matka ho totiž nepoznají.

V Havlově Zahradní slavnosti lze celou dobu vidět člověka, který mluví tak, jak se mluví. Jak se má mluvit o věcech, o tématech a to zcela nesmyslně. Nikdo se dále ve hře nedotazuje po tom, co ony fráze znamenají, naopak čím nesmyslnější je, tím je cennější. Všichni funkcionáři Likvidačního úřadu i Zahajovačské služby přistupují na stejný jazyk, kterým přitakávají byrokratické mašinérii. Tím participují na chodu celého systému, který vede člověka k vyprázdnění sebe sama, k automatismu, k průměrnosti. Již bylo řečeno, že „ono se“ se v tzv. „řečech“ udržuje a je i udržováno v průměrné srozumitelnosti. A právě vyprázdněné fráze v Zahradní slavnosti dokonale vystihují tuto průměrnou srozumitelnost, která až místy hraničí s nesrozumitelností.

Přizpůsobení lidí, participaci na chodu systému Havel obdobně vylíčil ve známé Moci bezmocných na příkladu se zelinářem. Ten umístil do výlohy ceduli „Proletáři všech zemí, spojte se“, aniž by přemýšlel o jejím významu a o významu hesla. Pravděpodobně mu ji dovezla zásobovači a on ji dal do výkladu proto, že se to tak dělá, že to dělají všichni. Pokud by to neudělal, mohl by být popotahován. A on chce mít klid a být v souladu se společností. Jde o rovnici: vím, co mám dělat (co se dělá), nevybočuji = mám právo na klid v totalitním režimu. Avšak jeho vyznání loajality poukazuje k něčemu vyššímu. K ideologickému režimu, který má základy takto nízko (u zelináře v obchodě, v jeho poslušnosti a potřebou klidu) patří pohyb odlidšťování, anonymizace a vytváří tak „frázovité lidi“, kteří jsou garanti jeho sebezáchovy. Nicméně heslo ve vitríně, které lze považovat za zelinářovo veřejné vyjádření tvoří dle Havla panorama lidské každodennosti.¹⁶ Hesla je totiž možné vidět všude (sloupy, okna, střechy atd.). Panorama jako celek si však lidé uvědomují dobře. Havel tak říká, že „důvodem, proč zelinář musel dát heslo do výkladu, není tedy naděje, že je někdo bude číst nebo že někoho o něčem přesvědčí, ale něco jiného: aby spolu s tisíci jiných hesel tvořilo právě ono panoráma, o němž všichni dobře vědí. Panoráma, které má ovšem také svůj skrytý význam: připomíná člověku, kde žije a co je od něho očekáváno; sděluje mu, co dělají všichni ostatní, a naznačuje mu, co má dělat i on, nechce-li se vyřadit, upadnout do izolace, ‚vydělit se ze společnosti‘, porušit ‚pravidla hry‘ a riskovat tím ztrátu svého ‚klidu‘ a svého ‚bezpečí‘.“¹⁷ Tím však podporuje systém, jehož je zároveň i obětí. Dělá to, co se má dělat, co se musí dělat, ale přitom potvrzuje i to, že se to skutečně dělat má a musí dělat.

Na pozadí Heideggerových analýz „ono se“ se nám v konkrétnější podobě ukázaly jeho aspekty ve vybraných Havlových hrách. Průměrnost, stejnost, automatismus, tím pádem i jistota a pohodlí byly předvedeny jako požadavek společenské moci na vědeckém pracovišti (Pokoušení), dále jako vlastní cíl politického převratu neidentických spiklenců (Spiklenci) a rovněž i pozměněný modus řeči, který pomáhá ideologickému systému k jeho udržení, ale zároveň pomáhá jednotlivci na společenském žebříčku za cenu ztráty vlastní identity (Zahradní slavnost). Všechny tyto tři aspekty se však vzájemně doplňují a proplétají. A jsou svým způsobem politickým režimem podporovány. Nelze o nich reálně mluvit jako o izolovaných jednotkách, což bylo Havlem předvedeno na příkladu se zelinářem.

Každodennost, jak je možné z Havlových her vyčíst, je neautentickým modem naší existence. Činnosti v ní konané mají instinktivní ráz, jsou nereflektovaným mechanismem. Druzí lidé jsou, tak jak je možno spatřit u Heideggera, stejní, zaměnitelní. Nežijí autenticky, prostě přijímají věci, vztahy a vlastně celý systém tak, jak je a nekladou si zásadní otázky, neproblematizují zajetý řád. Nicméně tím, že Havel odhaluje tuto absurdnost každodenního počínání, nás vytrhává z této samozřejmosti. Svými hrami narušuje, bourá automatismy. A nazřená absurdita nás může očistit a možná je dokonce jediným způsobem očištění, jelikož odpovídá světu, ve kterém žijeme.

Filip Zrno je absolventem Filosofické fakulty Univerzity Pardubice z oboru filosofie, ve kterém dále pokračuje na doktorském studiu. Je také absolventem oboru pedagogika na Karlově univerzitě. Zabývá se dílem Eugena Finka a Martina Heideggera.

Literatura:

AUGUSTIN. Vyznání. Praha: Ladislav Kuncíř, 1926.

CARMAN, T. Heidegger´s Analytic. Cambridge: Cambridge University Press, 2003.

FREDE, D. The question of being: Heidegger´sproject, in: GUIGNON, B., CH. (ed.) The Cambridge Companion to Heidegger. Cambridge University Press, 1993.

HAVEL, V. O divadle. Praha: Knihovna Václava Havla, 2012.

HAVEL, V. Pokoušení. [online]. [cit. 2015-12-29]. Dostupné z: http://www.vaclavhavel-library.org/cs/index/novinky/217/pokouseni-cte-vaclav-havel

HAVEL, V. Spiklenci. [online]. [cit. 2015-12-29]. Dostupné z: http://archive.vaclavhavel-library.org/viewAudioArchive.php?l=cs&itemDetail=9117

HAVEL, V. Zahradní slavnost.[online]. [cit. 2015-12-29]. Dostupné z: https://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=2&ved=0ahUKEwiXvKi4wIHKAhXL1xQKHWASD-EQFgggMAE&url=http%3A%2F%2Ffiles.sposs.webnode.cz%2F200000424-ecdf5edd8d%2FHavel%2520V%25C3%25A1clav%2520-%2520Zahradn%25C3%25AD%2520slavnost.pdf&usg=AFQjCNEYCtDf_4shKM5aiXN8fA99auY_1Q&cad=rja

HAVEL, V. Moc bezmocných. [online]. [cit. 2015-12-29]. Dostupné z: http://vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=eseje&val=2_eseje.html&typ=html

HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Praha: Oikoymenh, 2002.

KOSÍK, K. Dialektika konkrétního. Praha: NČAV 1965.