Martin Mokrý, Andrea Papugová

The article presents an overview of the most crucial events and historical phases in the history of Ingria and the Ingrian Finns – Ingrians. It shows how the hundreds of years of rivalry between the two powers - Sweden and Russia – affected the region and its inhabitants. Over the centuries, this historic region has been alternately owned by the two aforementioned powers and many war fronts passed through there. This was no different during both world wars. The greatest disaster for the Ingrians, however, was the Stalinist period and ethnic cleansing, fabricated trials, mass executions and deportations associated with this era. The article also discusses the repatriation of Ingrian Finns, which took place from the beginning of 1990s until 2016.

Key Words

Ingria, Ingrians, Ingrian Finns, history

Článek představuje přehled nejdůležitějších událostí a dějinných fází v historii Ingrie a ingrijských Finů neboli Ingrijců. Ukazuje, jaký způsobem na oblast a její obyvatele doléhalo stovky let trvající soupeření dvou mocností – Švédska a Ruska. Během staletí tento historický region střídavě náležel oběma velmocem a mnohokrát jím prošla válečná fronta. Nejinak tomu bylo i za obou světových válek. Největší pohromu pro Ingrijce ale představovalo období stalinismu a s ním spojené etnické čistky, vykonstruované procesy, masové popravy a deportace. V článku je pojednáno také o repatriaci ingrijských Finů, jež probíhala od 90. let minulého století až do roku 2016.

Klíčová slova

Ingrie, Ingrijci, Ingrijští Finové, dějiny

Mezi dvěma mlýnskými kameny

Název Ingrie označuje historickou oblast rozkládající se na území dnešního Ruska kolem východní části Finského zálivu. Její severní okraj protíná Karelskou šíji a západní část se táhne podél Něvské zátoky směrem k estonským hranicím. Zjednodušeně lze říci, že historická Ingrie obklopuje dnešní Petrohrad. O původu názvu této oblasti se dodnes vedou spory. Jedna z teorií předpokládá, že území získalo své jméno podle švédské princezny Ingegerdy Olofsdotter (asi 1000–1050), kterou její otec Olof Skötkonung (asi 980–1022) provdal roku 1019 za knížete kyjevského a velkoknížete novgorodského Jaroslava I. Moudrého (kolem r. 980–1054). Jiná verze předpokládá, že název oblasti je odvozen od jména řeky Ižory (finsky Inkere), která je jedním z přítoků Něvy (PAKKANEN, 2020, s. 12–13).

Po dlouhá staletí ležela Ingrie v oblasti, v níž se křížily mocenské ambice Švédska a Novgorodu. První hranice mezi těmito státy byla vytyčena v roce 1323 při dohodě podepsané v Orešku (šv. Nöteborg, dnes ruský Šlisselburg). Hranice však postrádala jasné vymezení opřené o výrazné body v krajině, byla volně průchodná a záleželo především na tom, kterému vládci se v daném místě odváděla daň (KEPSU, 2016, s. 1). Do sféry vlivu Novgorodu Ingrie náležela až do pádu Novgorodské republiky roku 1478; posléze její území včetně Ingrie připadlo moskevskému caru Ivanu III. (1440–1505).

Po rusko-švédské válce z let 1610–1617 byla Ingrie přičleněna ke Švédsku. Tehdy se již hranice mezi dvěma mocnostmi dočkala podrobného vyznačení, nicméně pohyb obyvatelstva i nadále nebyl narušen. V sedmnáctém století představovala Ingrie pro švédskou říši neklidnou pohraniční oblast, která bývá dokonce přirovnávána k americkému Divokému západu (KEPSU, 2016, s. 2). Blízkost švédsko-ruského pomezí využívali obyvatelé Ingrie ke svému prospěchu – v případě, že se jim daně či poplatky uvalené na jedné straně hranice zdály příliš vysoké, neváhali před nimi utéct do sousední země. Prchalo se také především před nucenými odvody do švédské armády (PAKKANEN, 2020, s. 17).

Četné války způsobily úbytek obyvatelstva v oblasti, a tak se ji švédská koruna snažila znovu zalidnit. K původním obyvatelům regionu, baltofinským Ižorům a Votům, a ruským sedlákům tak přibyli Švédové či Němci. Dřívější obyvatelé se řadili k ortodoxním křesťanům, zatímco nově příchozí vyznávali zpravidla luteranismus. Pravoslavní představovali pro Švédy potencionálně proruskou skupinu obyvatel, takže byly podnikány kroky mající za cíl zajistit příklon obyvatel k protestanství. Než o nucené konverze se jednalo spíše o zavádění nejrůznějších poplatků splatných luteránským kněžím za církevní obřady, a to i přesto, že je ve skutečnosti sloužili ortodoxní duchovní. Náboženský tlak společně s daňovým zatížením vedl k odlivu pravoslavného obyvatelstva směrem do Ruska (PAKKANEN, 2020, s. 17).

Další obyvatelé odešli po roce 1656, kdy se ruská vojska neúspěšně pokusila získat Ingrii zpět (využívajíce při tom skutečnosti, že švédské síly byly v té době zaneprázdněny válčením proti Polsko-litevské unii). Do vylidněných vesnic poté přicházeli finští kolonisté především z Karelské šíje a historického regionu Savo v jihovýchodním Finsku. Ty dnes známe pod pojmem ingrijští Finové či zkrátka Ingrijci. Následkem toho začali luteráni koncem 17. století tvořit až dvě třetiny obyvatel Ingrie, přičemž tento poměr zůstal zachován do začátku 20. století (KEPSU, 2016, s. 3).

V roce 1700 se rozhořela takzvaná velká severní válka, jež měla završit staletí trvající éru rivality mezi Švédskem a Ruskem. Do tohoto konfliktu se větší či menší měrou zapojila velká část evropských mocností. Jejími hlavními protagonisty se stali v době vypuknutí konfliktu teprve osmnáctiletý švédský král Karel XII. (1682–1718) a jeho soupeř car Petr I. Veliký (1672–1725). Ačkoli se první fáze konfliktu vyvíjela pro Švédy více než slibně, Karlovo spektakulární tažení východní Evropou skončilo několik let trvajícím exilem v Osmanské říši. Během této doby nechal král Ingrii, Finsko a své ostatní baltské državy takřka bez ochrany a napospas možným vpádům carských vojsk. Už v té době podléhalo ruské velení představě, že obyvatelstvo země, na niž se chystají zaútočit, je nadšeně přivítá a poskytne útočícím vojskům podporu (jedná se přece o „odvěká ruská území“). V Ingrii však už po čtyři generace žili Finové, kteří považovali oblast za svůj domov, a ti zůstali věrní švédské koruně. Její armádě pak pomáhali jako zvědové anebo zakládali vlastní partyzánské oddíly (PAKKANEN, 2020, s. 22).

Na věčné časy

Síly obránců se však přesto ukázaly být nedostatečnými, což vyústilo v okupaci Ingrie, během níž začal car na území de iure stále patřící Švédsku stavět své budoucí hlavní město Petrohrad. Švédsko velkou severní válku nakonec prohrálo a Nystadským mírem z roku 1721 připadla Ingrie Rusku, jehož součástí zůstává dodnes. Ve svých domovech zůstali také finští osadníci a ačkoli jim byla carem zajištěna náboženská svoboda, stali se obyvatelé Ingrie nevolníky, tak jako sedláci ve zbytku Ruska. V roce 1809 získalo Rusko na Švédsku také území Finska a Ingrijci se tak po skoro devadesáti letech opět octli v jednom státě s ostatními Finy. Do nově vzniklého Finského velkoknížectví však Ingrie pochopitelně zahrnuta nebyla.

Nevolnictví, které společně se stále se zvyšující daňovou zátěží těžce doléhalo rovněž na Ingrijce, bylo konečně zrušeno v roce 1861. To s sebou neslo kromě možnosti svobodně hospodařit také oživení kulturního života ingrijských Finů. V roce 1863 byl v Ingrii založen první finskojazyčný učitelský seminář (ve stejném roce jako první učitelský seminář ve finském městě Jyväskylä). V letech 1870–1873 vycházelo periodikum Pietarin Sanomat (Petrohradské listy), které představovalo první finskojazyčné noviny vydávané mimo Finsko. Toto periodikum mělo pro ingrijské Finy velký význam a mezi jeho přispěvatele se řadili především absolventi výše zmíněného učitelského semináře. Konec 19. století byl v Ingrii spojen také s rozvojem spolkové činnosti a pěveckých sborů (PAKKANEN, 2020, s. 27). Poslední desetiletí existence monarchie v Rusku byla v Ingrii (stejně jako v jiných částech impéria) poznamenána snahou monarchie o rusifikaci obyvatelstva. Vyučovacím jazykem na školách ve finských vesnicích se stala ruština a ve finštině byly dále vyučovány pouze hodiny náboženství. I přesto se finské děti doma učily číst nejprve finsky a gramotnost byla mezi ingrijskými Finy i díky luteránskému prostředí daleko rozšířenější než mezi Rusy (SIHVO, 2007, s. 10).

Během první světové války bojovali Ingrijci jakožto občané Ruského impéria v řadách carské armády. Část z nich byla díky svým jazykovým dovednostem přidělena k jednotkám dislokovaným na území Finského velkoknížectví. Politické změny v Rusku vedoucí k pádu monarchie zasáhly také Ingrijce – aktivisté z řad ingrijských Finů chtěli v rámci rodícího se nového systému získat do zastupitelských pozic více vlastních představitelů a objevily se dokonce úvahy o autonomii. Do tohoto vývoje však zasáhl říjnový bolševický převrat a následná ruská občanská válka. Ingrijci se tak vzhledem ke geografické poloze svojí domoviny chtě nechtě stali svědky a nezřídka přímými účastníky dalšího konfliktu. Přes Ingrii se přehnaly četné útoky bílých a protiútoky rudých. Bolševici ingrijské Finy nuceně mobilizovali a v duchu takzvaného válečného komunismu rekvírovali jejich majetek včetně hospodářských zvířat. Co nesebrali rudí, sebrali při svém postupu zase bílí. Z nešťastného postavení se mnozí Ingrijci rozhodli zachránit útěkem do Finska či Estonska (PAKKANEN, 2020, s. 28).

Snahy ingrijských Finů o dosažení autonomie se nesetkaly s pochopením ani u jedné ze soupeřících stran ruské občanské války. Určité podpory se ingrijským separatistům dostalo od nově vzniklého samostatného Finska, jež poté, co si prošlo vlastní krvavou občanskou válkou (trvala od ledna do května 1918), upřelo svoji pozornost na východ do oblastí obývaných Finy či Finům příbuznými národy. Mezi lety 1918 a 1920 probíhaly takzvané heimosodat¹, což byly často soukromé ozbrojené expedice finských nacionalistů za východní hranici s cílem přičlenit tyto oblasti k Finsku. V červenci roku 1919 vznikl z dobrovolníků pocházejících z řad ingrijských Finů uprchlých do Finska Severoingrijský pluk (finsky Pohjois-Inkerin Rykmentti). Podobná jednotka složená z Ingrijců se zformovala také v Estonsku a zapojila se do estonské osvobozenecké války (1918–1920). V severní Ingrii se pod kontrolu separatistů dostala malá oblast okolo vesnice Kirjasalo ležící při tehdejší finsko-ruské hranici. Tam byla téhož roku na území asi 30 km2 založena takzvaná Kirjasalská republika neboli Republika Severní Ingrie. Ačkoli tento stát nezískal mezinárodní uznání, měl vlastní armádu, vlajku, znak, hymnu či poštovní známky (PAKKANEN, 2020, s. 29).

Když se v Estonsku působící ingrijské dobrovolnické jednotky z jihozápadu připojily k útoku ruských bílých v květnu 1919 na Petrohrad, Severoingrijský pluk pod vedením Georga (finsky Yrjö) Elfvengrena (1889–1927) jejich postup podpořil koncem července ze severu. Obě útočící skupiny však byly bolševiky zahnány na ústup, stejně jako ofenziva generála Nikolaje N. Judeniče (1862–1933) z října téhož roku, k níž se ingrijské jednotky vzniklé v Estonsku rovněž připojily. Nezdar útočných operací přiměl další Ingrijce k emigraci do Finska a Estonska (PAKKANEN, 2020, s. 29). V roce 1920 podepsaly tyto země s Ruskem v estonském Tartu mír, kterým byly stanoveny finsko-ruské a estonsko-ruské hranice. Finsko se výměnou za přístav Petsamo a přilehlé území vzdalo několika oblastí, jež se dostaly pod jeho kontrolu během heimosodat (Repola a Porajärvi ve Východní Karélii). Pod správou Ruska mělo zůstat také území Kirjasalské republiky, která tak oficiálně zanikla 5. prosince 1920, kdy byla v Kirjasalo během smutečního ceremoniálu stažena její vlajka. Severoingrijské jednotky následně s touto vlajkou odpochodovaly směrem do Finska následované civilním obyvatelstvem tohoto krátce trvajícího státního útvaru (PAKKANEN, 2020, s. 30). S tímto průvodem odešly také naděje Ingrijců na samostatnost.

Očistec

První roky po převzetí moci bolševiky znamenaly změnu v národnostní politice ruského státu. V. I. Leninem (1870–1924) hlásané právo národů na sebeurčení (které mimo jiné představovalo jeden z důvodů, proč se Finsku podařilo v roce 1917 poměrně hladce osamostatnit) mělo zaručit všem obyvatelům země možnost získat vzdělání ve svém mateřském jazyce. Toto se dotklo rovněž Ingrijců – po období carem nařízené rusifikace se ingrijské děti mohly ve školách opět učit ve finštině. Další rys nového uspořádání představovala snaha bolševiků dosadit do místních samosprávných orgánů příslušníky národů obývajících dané území. Původní místodržící, zpravidla Rusové, měli být nahrazeni správně smýšlejícími občany vhodné národnosti. Řady Finů žijících na území sovětského Ruska navíc rozšířili příslušníci „rudých“ Finů, kteří po prohrané finské občanské válce emigrovali ze své vlasti. Tato benevolentní národnostní politika vydržela až do začátku 30. let 20. století (SIHVO, 2007, s. 15). Důvodem k počátečnímu povolení otěží byl fakt, že sovětský systém tehdy nevzbuzoval mnoho důvěry na územích obývaných národnostními menšinami (nejinak tomu bylo v Ingrii). Komunistická strana se tak snažila těmito ústupky zamezit jejich možným separatistickým tendencím v době, kdy ještě neměla moc v Rusku a jím ovládaných oblastech pevně v rukou (PAKKANEN, 2020, s. 32).

Velkou ranou pro ingrijské Finy živící se především zemědělstvím se stalo rozhodnutí o kolektivizaci učiněné bolševiky v roce 1927. V následujícím roce se rozpoutala vlna zabavování majetku a zatýkání, která kulminovala mezi lety 1929 a 1931 a trvala až do roku 1937. Do této doby spadají také první deportace obyvatel označených za kulaky směrem na východ. O tom, kdo je kulak, rozhodovaly speciální tříčlenné orgány složené z místních zástupců komunistické strany a milicionářů (tzv. trojky). Lidé označení za kulaky pak byli buď popravováni, posíláni do pracovních táborů nebo přesídleni. Popravy takzvaných kulaků se stejně jako jiné záležitosti v Sovětském svazu řídily centrální mocí stanoveným plánem – bylo určeno, kolik lidí má být připraveno o život na určitém území. Rodiny popravených pak byly deportovány (GILDI, 2007, s. 47).

Současně s nucenou kolektivizací započalo také tažení proti církvi spojené se zatýkáním a uvězňováním kněží – podle tvrzení komunistické propagandy měli luteránští duchovní placení z Finska vybízet Ingrijce k odporu vůči zakládání kolchozů (PAKKANEN, 2020, s. 34). Do roku 1931 bylo za Ural odesláno 4 230 ingrijských rodin. Transporty zajišťovaly vlaky s vagony určenými pro převoz dobytka. Nelidské podmínky vedly k tomu, že mnozí lidé zemřeli již během cesty. Ty, kteří tento dlouhý přesun přežili, často čekala nutnost si na místě určení postavit vlastní přístřeší. Deportovaným byla dále přidělena práce a stanoveny normy značně vyšší než v případě svobodných pracovníků (PAKKANEN, 2020, s. 35). Od 30. let navíc sovětská propaganda o Ingrijcích aktivně šířila zvěsti, že jsou finskými agenty. Začalo se rovněž pracovat na zničení ingrijské národní identity – kupříkladu finskojazyčná zeměpisná pojmenování byla vymazávána z map a slovníků a nahrazována ruskojazyčnými (GILDI, 2007, s. 44). Zavíraly se finské školy, rušila finskojazyčná média apod. Používat finštinu bylo v SSSR zcela zakázáno v roce 1937 (REUTER, 2023, s. 26).

V roce 1931 zaslalo Finsko Sovětskému svazu nótu, v níž proti deportacím sedláků finské národnosti z Leningradské oblasti protestovalo. Ačkoli SSSR původně obvinění odmítal, nakonec se ministři zahraničí obou zemí dohodli na tom, že Sověti zastaví deportace výměnou za to, že Finsko se v dané věci neobrátí na Společnost národů a nevystaví tak Sovětský svaz nežádoucí mezinárodní pozornosti. Odsun obyvatelstva spojený s násilnou kolektivizací však zcela neustal, ztratil pouze na intenzitě. V roce 1935 sovětské vedení rozhodlo o navrácení občanských práv deportovaným, nicméně návrat domů jim byl nadále odepřen (PAKKANEN, 2020, s. 37). Situace se na okamžik alespoň zdánlivě zmírnila, avšak to nejhorší mělo ingrijské Finy teprve potkat.

Vzhledem k vývoji politické situace ve Finsku a jeho sbližování se s Německem se velení Rudé armády začalo ve 30. letech stále více přiklánět k názoru, že by si Finsko v případné válce nezachovalo neutralitu. Finská menšina obývající pohraniční oblasti včetně Ingrie se tak stávala v očích bolševiků více a více nespolehlivou. V roce 1935 tak bylo rozhodnuto o plošných deportacích finského obyvatelstva z vymezených příhraničních území (PAKKANEN, 2020, s. 38). Tyto přesuny obyvatelstva se ve své poslední fázi týkaly až 100 km širokého hraničního pásma. Deportovány byly pouze rodiny, mezi jejichž členy byla alespoň jedna práceschopná osoba. Celkově bylo v letech 1930–1936 na Sibiř a do Střední Asie odsunuto asi 50 000 Ingrijců, přičemž dospělí končili v pracovních táborech a děti byly poslány na převýchovu, kde získaly novou národnost a nová jména (GILDI, 2007, s. 56–57).

V srpnu roku 1937 začal takzvaný velký teror, Stalinem zosnovaná vlna čistek, uvězňování a poprav. Ty dopadly na ingrijské Finy jakožto příslušníky politicky nespolehlivého etnika obzvláště krutě. Mnohým se sotva podařilo vrátit do rodného kraje a byli znovu zatčeni. „Trojky“ rozhodovaly o životě a smrti lidí označených za bývalé kulaky či protisovětské živly, aniž by obviněné vůbec spatřily. Každý rozsudek smrti musel být zaslán k formálnímu schválení do Moskvy. Později NKVD tuto povinnost zrušila pro zefektivnění celého procesu: „Tím se rychlost zabíjení ještě zvýšila. V severní části Ingrie (…) se vesničané o večerech a po nocích děsili zvuků střelby (…). O nedělích cestou do kostela v Toksově nacházeli na silnici čepice, brýle a šátky. Když člověk nakoukl z cesty mezi borovice, spatřil nedbale zaházené jámy a končetiny vyčnívající z písku. Stejný třaskot doléhal z pustiny u obce Levassova² na sever od Petrohradu. Tam je pochováno celkem 46 700 lidí. Podobná místa se nacházela všude“ (PAKKANEN, 2020, s. 41), popisuje ve své knize ingrijský žurnalista a pamětník Santeri Pakkanen (* 1950). Počty popravených se opět řídily plánem, přičemž místní organizace komunistické strany nezřídka žádaly Stalina o povolení stanovený plán překročit (GILDI, 2007, s. 60). Během velkého teroru z let 1937–1938 zahynula polovina všech Ingrijců žijících v Sovětském svazu (GILDI, 2007, s. 67).

Další deportace čekaly ingrijské Finy v období druhé světové války. Ingrijci se stali kvůli své národnosti terčem hněvu sovětských špiček v době, kdy se operace Rudé armády během zimní války nevyvíjely podle plánu. Po napadení SSSR Německem se část Leningradské oblasti a s ní i historické Ingrie dostala na čas pod kontrolu Wehrmachtu. Ingrijští Finové se tak stejně jako tolikrát dříve octli na obou stranách fronty (FLINK, 2010, s. 131). Odhaduje se, že do začátku roku 1943 v oblasti okolí Leningradu v držení Sovětského svazu už nežili žádní Ingrijci – ti do té doby buď umřeli hlady a zimou, nebo byli deportovaní na Sibiř (SIHVO, 2000, s. 83–113). Přesun z oblastí okupovaných Německem byl zprvu dobrovolný. Během roku 1943 přijalo Finsko přibližně 20 tisíc Ingrijců. I když se jednalo převážně o humanitární pomoc, úřady doufaly, že by přistěhovalci mohli vyřešit aktuální krizi s nedostatkem pracovní síly (SIHVO, 2015, s. 274). S pozdějším ústupem německých vojsk v letech 1943 a 1944 docházelo k nucené evakuaci z Němci ovládaných oblastí (FLINK, 2010, s. 131). Do Finska nebyli evakuováni již jenom ingrijští Finové, ale také Votové a Ižorové. Všichni byli označováni za Ingrijce, nehledě na jazyk nebo náboženství (FLINK, 2016, s. 85). Do země nebyli vpuštěni ti, o nichž se vědělo, že jsou komunisté, anebo ti, jež úřady označily za příliš poruštěné (REUTER, 2023, s. 34).

Po konci pokračovací války si Sovětský svaz při podpisu moskevského míru vyžádal navrácení sovětských občanů, kteří měli být během války podle sovětské interpretace do Finska odvedeni násilím. Ve Finsku si příslušný článek dohody vyložili tak, že se netýká těch, kteří přišli ještě před evakuací dobrovolně. Mnozí Ingrijci se rozhodli pro cestu zpět do SSSR, jelikož jim bylo přislíbeno, že se budou moci vrátit do svých původních domovů. Našli se i tací, kteří se návratu do SSSR báli, a tak raději ještě během války či těsně po ní utekli do Švédska, eventuálně dále na západ³ (NEVALAINEN, 1991, s. 283–287).

Na ty, kteří se více či méně dobrovolně vrátili, však jejich bývalé domovy nečekaly. Po příchodu byli odesláni na různá místa v rámci evropské části SSSR a návrat na rodnou půdu jim nebyl umožněn, ani když se o to snažili sebevíce. V této době totiž bylo území dosídleno etnickými Rusy. Úřady plánovaly rychlou integraci Ingrijců v nových oblastech – mnozí však novému prostředí nikdy nepřivykli (NEVALAINEN, 1991, s. 290).

Zpětná (?) migrace

Údaje ze sčítání lidu provedeného roku 1989 ukazují, že na území Sovětského svazu se za Finy považovalo něco málo přes 63 tisíc lidí. Skutečný počet však mohl být o 30 až 50 procent vyšší. Finové obývali zejména oblast okolo Leningradu, území Sovětské Karélie a Estonsko, ale důsledkem přesídlení po návratu z Finska po druhé světové válce žili také v jiných končinách SSSR. I když by se tato čísla mohla jevit jako poměrně vysoká, v porovnání se sčítáním lidu z roku 1979 došlo k více než 10 % poklesu. Tyto údaje by mohly být mírně zavádějící, nakolik si při sčítaní lidu v rámci Sovětského svazu mohl každý občan definovat svou národnost a jazyk na základě vlastních preferencí bez ohledu na údaje zapsané v pasu. I přesto je pokles příslušníků baltofinských národů v SSSR očividný (HÄIKIÖ – AUNESLUOMA, 1990, s. 9).

Společně s postupným uvolňováním režimu v Sovětském svazu po nástupu perestrojky dochází i mezi Ingrijci ke změně a po dlouhých letech potlačování vlastní identity se ke konci 80. let 20. století jejich národní cítění opětovně probouzí. Prvotním impulzem bylo speciální vydání časopisu Punalippu v roce 1987, zaměřené nejen na historii Ingrie, ale i na umění, literaturu, politiku a ideologii. Díky tomuto číslu se Ingrijci začali více zajímat o své kořeny (LAHTONEN, 2015).

První myšlenka na uskutečnění repatriace Ingrijců do Finska a samotné její přípravy by bylo možné datovat už do roku 1988. Již při prvním rozhovoru mezi Felixem Karasevem (1929–2023), zástupcem KGB pro Finsko, a Seppem Tiitinenem (* 1947), tehdejším vedoucím bezpečnostní policie, vyslovil Karasev obavy týkající se postavení Ingrijců v Sovětském svazu. Následovala série rozhovorů mezi Tiitinenem a finským prezidentem Maunem Koivistem (1923–2017), zaměřených na možnosti Finska angažovat se v pomoci ingrijským Finům a posléze také rokování se Sovětským svazem o změně při udělovaní víz Ingrijcům (KAISALMI, 2018, s. 30–38).

Zpáteční migrace odstartovala dne 10. 4. 1990 proslovem prezidenta Koivista. Do té doby o plánovaném projektu věděl jen málokdo. Mnozí považovali prohlášení prezidenta za spontánní rozhodnutí a nehledali za ním roky příprav. Finsko ani jeho obyvatelé však na přistěhovalce nebyli připraveni (KAISALMI, 2018, s. 39–41).

V prvních letech migrace stačilo pro právo na návrat, aby byl alespoň jeden z prarodičů žadatele Fin. Podmínky se však v roce 1996 zpřísnily a uchazeč musel mít alespoň dva prarodiče finského původu a splnit i další požadavky: např. zúčastnit se různých školení pro imigranty. Také se vyžadovalo, aby byla finská národnost zapsaná v pasu, a ověřovala se i znalost finštiny (KAISALMI, 2018, s. 36).

Společenské problémy, s kterými se Ingrijci potýkali v prvních letech po příchodu do Finska, se týkaly jak starší generace, tak i jejich dětí. I když zejména pro dříve narozené bylo obtížné vzdát se ruštiny jako jednoho z mateřských jazyků. Lidé ve Finsku na Ingrijce mnohdy právě kvůli jazyku a původu pohlíželi spíš s chladem a obezřetností. Také děti, i když uměly finsky, bývaly kvůli zemi narození nebo přízvuku často terčem posměchu (PAKKANEN, 2020, s. 344–345, 375–389).

Dveře pro přistěhovalce, kteří by chtěli využít právo repatriace, se oficiálně zavřely v roce 2016, kdy Finsko pozastavilo přijímání žádostí. Výjimku získali jedině ti, kteří sloužili ve finské armádě během druhé světové války, a lidé odsunutí v letech 1943–1944 z Němci okupované leningradské oblasti (KAISALMI, 2018, s. 5).

Oblast historické Ingrie, stejně jako její obyvatelé, má za sebou dlouhou a často pohnutou historii. V současné době existuje několik sdružení a spolků zaměřených na podporu kulturního cítění Ingrijců nejen ve Finsku, ale i například v sousedním Estonsku⁴. Ingrie se do povědomí finského obyvatelstva dostává také pomocí sociálních sítí, blogů, článků a pořadů v celostátní televizi. Stále více potomků ingrijských Finů se snaží dopátrat svých historických kořenů. Takovou pouť například popisují otec a dcera Santeri a Lea Pakkanenovi ve své knize⁵, která představovala jeden ze zdrojů pro tento článek.

Literatura

FLINK, Toivo. Kotiin karkotettavaksi. Helsinki: Suomalaisen kirjallisuuden seura. 2010.

FLINK, Toivo. Inkerinsuomalaisten paluumuutto ja kotoutuminen Suomeen. In: TANNER, Arno a SÖDERLING, Ismo (ed.) Venäjänkieliset Suomessa. Huomisen suomalaiset. Turku: Siirtolaisuusinstituutti. 2016, s. 76–95.

GILDI, Leonid. Inkerinsuomalaisten kohtalo. Helsinki: Inkeriläisten sivistyssäätiö. 2007.

HÄIKIÖ, Martti a AUNESLUOMA, Juhana. Suomalaiset Neuvostoliitossa. Selvitys Neuvostoliitossa asuvien inkeriläisten ja muiden suomalaisten lukumäärästä ja mahdollisesta muuttohalukkuudesta Suomeen. Helsinki: Suomi-seura. 1990.

KAISALMI, Ahti. Neuvostoliitossa suuntautuvasta paluumuutosta ei tarvitse mitään etukäteisselvityksiä – inkeriläisten paluumuuton käynnistymisen motiivit ja toteutus ulkoasiainministeriössä vuosina 1990–1991. 122 s. Diplomová práce. Turun yliopisto. 2018.

KEPSU, Kasper, 2016. Itäraja ja Inkerinmaa 1600-luvulla. In rautu.fi [online]. 23. 1. 2016 [cit. 10. 5. 2023]. Dostupné z: https://rautu.fi/Tallenne/Inkerinmaa_1600.pdf

LAHTONEN, Katariina. Punalipusta se alkoi. In: Yle Uutiset [online]. 10. 4. 2015 [cit. 10. 5. 2023]. Dostupné z: Punalipusta se alkoi | Yle Uutiset

NEVALAINEN, Pekka. Inkerinmaan ja inkeriläisten vaiheet 1900-luvulla. In: NEVALAINEN, Pekka a SIHVO, Hannes (ed.) Inkeri. Historia, kansa, kulttuuri. Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura. 1991, s. 234–299.

PAKKANEN, Lea a PAKKANEN, Santeri. Se tapahtui meille. Helsinki: Gummerus. 2020.

REUTER, Anni. Inkerinsuomalaisten karkotus, hajaannus ja vastarinta stalinin ajan neuvostoliitossa aikalaiskirjeiden ja muistitiedon valossa. 100 s. Disertační práce. Helsingin yliopisto. 2023.

SIHVO, Jouko. Inkerin kansan 60 kohtalon vuotta. Helsinki: Tammi. 2000.

SIHVO, Jouko. Johdanto suomalaiseen käännökseen. In: GILDI, Leonid. Inkerinsuomalaisten kohtalo. Helsinki: Inkeriläisten sivistyssäätiö. 2007, s. 7–26.

SIHVO, Jouko. Inkeriläisten kirkollinen elämä vuoden 1938 jälkeen. In: SIHVO, Jouko a PAASKOSKI, Jyrki (ed.) Inkerin kirkon neljä vuosisataa. Kansa, kulttuuri, identiteetti. Helsinki: Suomalaisen Kirjallisuuden Seura. 2015, s. 265–339.

Článek vznikl na Masarykově univerzitě v rámci projektu Podoby a témata finské přistěhovalecké literatury, MUNI/A/1591/2021.

Mgr. Martin Mokrý a Mgr. Andrea Papugová

Autoři vystudovali obor Baltistika se zaměřením na finštinu na FF Masarykovy univerzity.