Ivo Pospíšil

Nikolaj Michailovič Karamzin (1766–1826) byl významnou postavou ruské literatury 18. a 19. století. V tomto roce se jeho dvojjediné výročí připomínalo na desítkách mezinárodních konferencí a ještě se připomene. Sám jsem byl na jednom semináři v polských Siedlcích, s nimiž mám už mnoho let úzké kontakty ještě z doby, kdy to byla jen sotva založená vysoká škola. Setkání s kolegy z Polska, Ruska, Ukrajiny a Běloruska byla velmi podnětná a nikde jsem si nevšiml nějakých animozit tak častých v dnešní napjaté situaci. Samozřejmě se připomínala jeho práce carského historiografa, ale i jeho role ve formování moderní ruštiny i jeho sentimentalismus.

Narodil se v rodině povolžských statkářů tatarského původu (Kara Murza), studoval v Moskvě. Byl jednu dobu členem zednářské lóže a názory tohoto hnutí pronikly i do jeho slovesné tvorby. Na počátku činnosti se věnoval redigování časopisů, překládání (Lessing, Shakespeaere, Gessner) a sentimentalistické poezii. 1789–1790 podnikl cestu do západní Evropy: jel přes východní Prusko a přes Berlín do Saska, Švýcarska, Francie a Anglie a lodí zpět do Petrohradu. Z cesty vytěžil nejen sentimentální cestopis Dopisy ruského cestovatele (1791, časopisecky 1792–93 v sp. Aglaja), ale také materiál k povídkám (např. Ostrov Bornholm, který jejich loď v baltských vodách míjela). Na cestě se setkal s významnými kulturními činiteli, v Královci (Königsbergu) rozmlouval s Immanuelem Kantem o jeho estetickém spise Kritika soudnosti, který tehdy dokončil (vyšel 1790), v jednom výmarském okně uviděl Goetha, s nímž se však nesetkal, navštívil dějiště Rousseauových děl a měl to štěstí, že pobýval ve Francii po dobytí Bastily a viděl zhroucení absolutistické monarchie. Nejvíce ho oslnila Anglie, která žila v atmosféře první průmyslové revoluce a byla první zemí masové spotřeby. K. si zde všímá jazyka, kultury, soudnictví a hledá ruská slova pro novou realitu (těžba uhlí, chodníky, masová doprava kočáry, převaha nájemné práce a ústup aristokratických privilegií, rozvoj průmyslu, tovární výroba). Tlak anglické reality zásadním způsobem utvářel jazyk díla, jazyk ruské krásné literatury vůbec i Karamzinovu koncepci ruského postavení ve světě jako svébytného. Cestopis, předstíraný epistulární román (autor ho psal až po návratu, dohledával údaje apod.), je cestopisem spíše kulturním než sentimentálním Sternovy ražby; Karamzin hledá pro Rusko vzory a modely, ale posléze dochází k neopakovatelnosti ruského osudu, který do sebe vstřebá všechny podněty, bude však žít vlastním životem. Cestě do Evropy předchází ještě prozaická prvotina Evžen a Julie (1789), která zahajuje sérii sentimentalistických próz, které následují po Dopisech ruského cestovatele. V letech 1791–1792 vydával Karamzin Moskovskij žurnal, z něhož udělal tribunu sentimentalismu, později almanach Aglaja, Aonidy a Vestnik Jevropy. 1803 se stal oficiálním historiografem a do konce života pracoval na monumentálních Dějinách Ruského státu. Povídky Ubohá Líza (1792), Natálie, bojarská dcera (1793), Ostrov Bornholm (1794) a Sierra-Morena (1794) realizují poetiku citových exaltací a rozpor citu a rozumu. Nejslavnější je Ubohá Líza, příběh dívky svedené městským hejskem Erastem; z hanby páchá sebevraždu, která pak působí na Erasta jako mravní memento, a tím ho napraví. Tentýž střet přirozenosti, citovosti a rozumu najdeme i v historické povídce Starostka Marta aneb Pokoření Novgorodu (1803), která tvoří tvarové i ideologické předpolí Karamzinově historiografické aktivitě následujících 23 let – práci na jedenáctidílném opusu magnum Dějiny ruského státu (1818–1824). Snad posledním činem jeho života byla prosba carovi o milost pro pět děkabristů odsouzených k smrti. Asi přibližně tak jsem to kdysi napsal v Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, jenž jsem redigoval a jenž byl – stejně jako jiné dva výstupy odborníků z brněnského Ústavu slavistiky (Slovník balkánských spisovatelů, 1999, v redakci Ivana Dorovského, iniciátora celého projektu s nakladatelstvím LIBRI, a Slovník polských spisovatelů, 2000, v redakci Ludvíka Štěpána) – vládnoucími pražskými médii a odborníky zcela ignorován, byť se na něm/nich a jejich posuzování podílely skutečné odborné špičky příslušných států.

Zdálo by se, že Karamzin je záležitost ruského vývojového specifika, ale již místo tématu Ruska a Evropy v jeho díle a hlavně, jak jsem uvedl ve svém siedlckém příspěvku, jeho pozice syntetika různých proudů v literární dílně ruského 18. století mezi stopami baroka, klasicismu, sentimentalismu a preromantismu s vytvářením romantického předdveří a jeho nezávislé pojetí ruských dějin, doslova bolest dějin mezi představou svobodomyslného člověka, muže poučeného tragickým evropským vývojem a poznanou nutností ruské reality (neboť jeho dějiny nejsou dějinami národa, ale státu), o němž jeho literární žák Puškin prohlásil, že šlo o čin čestného člověka, je něčím, co ruskou skutečnost přesahuje a promlouvá obecněji o nezbytí samostatného názoru bez manipulací a nátlaku, bez něhož člověk degeneruje na automat, konfliktu svobody a nutnosti, bolesti z dějin a zdravého odstupu od vládnoucích elit nebo pseudoelit. Jak je vidět, není to poučení, které by bylo dnešku vzdálené. Karamzinovi – stejně jako N. S. Leskovovi a D. S. Merežkovskému – budou věnovány samostatné panely na již třetí brněnské konferenci Hodnoty v literatuře a umění, která se koná 30. – 31. srpna 2016.