Ve dnech 19. 1. – 20. 1. 2010 uspořádala Česká asociace slavistů ve spolupráci s Katedrou slavistiky Pedagogickej fakulty Univerzity Hradec Králové II. kongres českých slavistů. Jeho předchůdce se konal 2. 10. – 3. 10. 2007 na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.

Tento kongres byl věnován především filo­logicko‑areálo­vým studiím. Zaznělo zde více než padesát příspěvků a byli tu slavisté různých generací z‑Brna, Olomouce, Českých Budějovic, Opavy, Pardubic, Plzně, ale i Univerzity Karlovy a Slovanského ústavu AV ČR a DAMU. Jako hosté přijeli slavisté ze Slovenska, Norska, Polska a Itálie.

Na zahájení byl přečten pozdravný dopis nestora české slavistiky Slavomíra Wollmana. Badatel se zamýšlel nad organizační strukturou české slavistiky a jejími centry a kritizoval daný stav jakési umělé centralizace: ČAS je pro něho z tohoto hlediska skutečnou představitelkou české slavistiky vytvářenou zdola reprezentanty profesního hnutí. O mezinárodních souvislostech mimo jiné napsal: „Stále živá je touha slovanských reprezentací, které by ovšem z mezinárodního sjezdu slavistů udělaly státní záležitost. Po sametové revoluci jsme potřebu sjezdů v neslovanských zemích znovu připomínali, leč marně. Touha mít sjezd slavistů u sebe doma trvá a nalézá si různá odůvodnění. Problém je ovšem s financováním, to jsme viděli všude, zejména na dvou posledních kongresech. Náš obor potřebuje aktivní vládní pomoc a vlastní sebeobranu, v době krize zvláště. Doma i kdekoli jinde mohu pro kongres vybrat jen několik aktuálních problémů, zejména interdisciplinárních.“

Zásluhou prof. Oldřicha Richterka, organizátora kongresu za Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové, a jeho kolegů, vedoucí Katedry slavistiky PhDr. Jany Kostin­cové, PhD., Mgr. Miroslava Půži a dalších se kongres českých slavistů stal skutečně přátelským shromážděním. Smyslem těchto setkávání není jen prezentace vlastního slavistického výzkumu, letos například areálového aspektu slavistiky, ale také hlubší a zevrubnější zamyšlení nad stavem širokého oboru, tedy slovanské filologie a slavistiky jako takové. Kvůli efektu by se chtělo říci, že česká slavistika nevzkvétá, ale nemyslím si to, spíše naopak – podle behavioristické teze o akci a reakci od 90. let 20. století rozkvetla, vydala plody, expandovala publikačně, má nové časopisy, jako jich nikdy neměla, ale přesto nebo právě proto tu zůstalo mnoho úskalí, situací, které ji doslova otravují. Nejde jen přednostně o tzv. mocenskou nejednotnost slavistiky, to není tak důležité: vědní obory by přece neměly stát v jednom šiku jako armáda, naopak jim prospívá pluralita, vícehlasost, ale současně tolerance a všímavost. Právě těch posledních vlastností má bohužel česká slavistika jako šafránu, naopak, je zde mnoho intolerance a ignorance. To se neodstraní hned, ale postupně a tento kongres má být jedním z mnoha krůčků, jak k tomu nikoli silou a mocí, ale poklidně a přirozeně dojít bez zbytečných mravních kompromisů.

Při všem klidu a vytrvalosti musíme však být i zdravě neklidní, především ve smyslu odborné a lidské ostražitosti. Jde o to, že váha české slavistiky ve společnosti nevzrostla, možná spíše naopak. Jde o to udržet odbornou pověst slavistiky jako takové, aby nám nerostli docenti a profesoři, kteří budou dále dělat další docenty a profesory například ruské nebo polské literatury, aniž by v těchto oborech napsali jediné odborné řádky: dostali je jaksi nádavkem k jejich skutečnému oboru. To se někde opravdu děje, a proto musíme o to více dbát, abychom ze slavistiky neudělali mekku účelově jmenovaných diletantů. Na „hlídání“ hodnot, které sankcionujeme, musíme dávat velký pozor, aby naše obory nedegenerovaly.

Hlavním problémem je ovšem kontinuita oboru, neboť obor, který se nehlásí k své minulosti, nebude mít ani budoucnost. Těch, co začínali psát v dějinách rok nula nebo jedna, bylo mnoho, ale dnes o nich již nic nevíme. Puškinova slova, že neúcta k předkům je prvním znakem nemravnosti a zdivočení platí stejně v 21. jako v 19. století. S tím je spojena nutnost generační posloupnosti, otevřenosti, návaznosti: dnes však často vidíme střetání generací, umělé a účelové urychlování kvalifikačního růstu, degeneraci dříve narozených v pouhé producenty kladných posudků.

Na jedné straně by tedy slavisté měli posilovat kvalitu hodnot, které mohou hájit, aby slavistika byla žádaným a společensky sankcionovaným oborem. Od toho se odvíjí budoucí cesta na společenské výsluní, neboť význam těchto oborů poroste i v souvislosti s rozšiřováním EU a hlavně s tím, že část slovanských zemí bude v EU, část zůstane mimo. Toto rozkročení dává slavistice novou a výhodnou dimenzi, potenci a dynamiku.

V souvislosti s doporučeným tematickým zaměřením letošního kongresu – tj. tzv. areálovými studiemi (jinak filo­logicko‑areálo­vými) – se tu upozorňovalo na nový časopis, který začal vycházet v Brně – Nová rusistika, stejně jako na další časopisy z Olomouce, jiné z Brna, sborníky z Hradce, Českých Budějovic, Ostravy aj.

Kromě pracovní části nabídl kongres také společenský večer, divadelní představení studentů Katedry slavistiky PF UHK pod vedením doc. Galiny Kosych a procházku historickým jádrem města. Kongresu se zúčastnili představitelé velvyslanectví Ruské federace a Slovinska. Kromě úvodních vystoupení zástupců zmíněných ambasád, organizátora kongresu prof. Richterka a předsedy ČAS, tu zazněly příspěvky, které ukázaly šíři problematiky a její flexibilní variace. Zdeněk Pechal promluvil o uměleckých na neuměleckých žánrech, vycházeje i z brněnské koncepce integrované žánrové typologie, jazykovým obrazem jiných zemí v ruštině se zabýval Jozef Sipko, frazeologickým obrazem světa Ludmila Stěpanovová, o Jakobsonově Moudrosti starých Čechů pojednal Miloš Zelenka, o různých aspektech literární vědy a areálových studií hovořili Oldřich Richterek, Marie Sobotková, Daniel Bína, Libor Pavera, Mária Kusá, Jaroslav Toman, Alenka Jensterle-Doležalová, Nella Mlsová, Stefano Aloe, Sergio Bonazza, Giuseppe Maiello, Petr Kučera, Kateřina Tichá, o klíčových lingvistických tématech se zmiňovala vystoupení Petry Fojtů, Romana Sukače, Lucje Bańczyk, Heleny Flídrové, Aleše Brandnera, Zdeňky Vychodilové, Galiny Kosych, Jany Ruferové, Evy Vysloužilové, kulturního areálu se týkaly referáty Marty Pató, Jiřího Fialy, Miloslava Konečného, Aleše Kozára, Radky Hříbkové, Natalie Čuvelevové, Jeleny Vasiljevové, Michaely Peškové, Katarínmy Mäsiarové, Lenky Müllerové, Evy Niklesové, Lucie Mattové, Blaženy Rudincové, Zdeňky Nedomové, Eleny Opletalové, areálové lingvistiky pak příspěvky Zbyňka Holuba, Jindřicha Kessnera a Ljuby Mrověcové. Důležité bylo, že se k programu kongresu a záměrům ČAS přihlásili slavisté fakticky ze všech českých univerzit, kde slavistika hraje podstatnější úlohu, ze Slovenska přijeli mj. zástupci UK z Bratislavy. Současně je důležité, že tu byly všechny slavistické generace, o virtuální přítomnosti jejího mezinárodně respektovaného nestora Slavomíra Wollmana jsme se zmínili. Spolupráce a věcnost jsou nejlepší odpovědí na zpochybňování slavistiky jako takové i její areálové podoby.