Lenka Paučová

Ve středu 7. prosince 2016 se na půdě Filozofické fakulty Masarykovy univerzity konal jubilejní, už dvacátý ročník brněnské česko-slovenské konference. Pod záštitou České asociace slavistů společně s Ústavem slavistiky FF MU, Literárního informačního centra v Bratislavě, Slavistické společnosti Franka Wollmana a Středoevropského centra slovanských studií se setkali významní literární vědci obou zemí, aby zhodnotili vztahy mezi Čechy a Slováky projevující se především v literatuře, ale také v kultuře a umění.

Konferenci otevřel proděkan pro zahraniční vztahy, doc. Tomáš Pospíšil, následovaly proslovy hostů ze Slovenska, Dany Podracké a Daniely Humajové z Literárního a informačního centra. Proslov předsedy České asociace slavistů a vedoucího Ústavu slavistiky prof. Iva Pospíšila poukázal na důležitost vyrovnávání se s novými jevy, také s jevy negativními, které k prohloubení vztahů mezi Čechy a Slováky rozhodně nepřispívají, jako například lhostejnost k dění u sousedního národa, což je vidět také na poklesu zájmu o studium slovakistiky v České republice.

Dál už následoval příspěvek Petra Kučery, v němž promluvil o literárněhistorické syntéze Stanislava Šmatláka a Viliama Marčoka Dejiny slovenskej literatúry I–III¹ jako příkladu nevzájemnosti, zaměření na slovenské prostředí, nereflektování propojenosti s tím českým. V další literárněhistorické syntéze s názvem Slovenská literatúra po roku 1989 (2007) se podle autora ještě projevuje doznívání Šmatlákovy metody. Osobité místo však zajímá publikace Hľadanie súčasnosti (2014), jež ve srovnání s předchozími zohledňuje středoevropský kontext.

Česko-slovenské vzájemnosti v oblasti uměleckého přednesu se věnoval David Kroča. První ročník recitační soutěže se uskutečnil v roce 1965 ve Valašském Meziříčí. Soutěže se pravidelně zúčastňují recitátoři z Česka i Slovenska, navíc česko-slovenská vzájemnost se zrcadlí i ve výběru ukázky – někteří čeští účastníci si vybírají slovenské básně a slovenští zase české. Mezi oceněnými najdeme vícero známých osobností (Hana Krtičková, Slávka Halčáková a další).

Česko-slovenské spolupráci v rámci spolkové činnosti se věnovala Eliška Gunišová. Její příspěvek přinesl zajímavé informace o slovenských spolcích v českém prostředí, jejich aktivitách pro krajany, propagaci Slovenska v českém prostředí, ale také o jejich vydavatelské činnosti. Důležité místo mezi spolky zaujímají studentské, v jejichž činnosti významným krokem určitě bylo obnovení spolku Detvan a založení Slovenského domu v Brně. Aktivita slovenských spolků v českém prostředí se také stala předmětem diskuse. Ivo Pospíšil poukázal na tzv. asymetrický model spolkové činnosti, jenž se projevuje po roce 1993, vzhledem k přemíře slovenských spolků v Česku, kdy na Slovensku působí jenom minimální počet českých spolků.

Autoři dalších příspěvků se věnovali přesahu tvorby českých spisovatelů do slovenského prostředí. Tvorba Vlastimila Miloty (1923–1993), spisovatele pocházejícího z východního Slovenska, se stala námětem příspěvku Františka Všetičky. Milota psal v češtině i ve slovenštině prózy jako například Ruská ruleta, Poslední etapa, Mlčení na medvěda, Tiché vzpoury. Podle Všetičky je zejména dílo Poslední etapa (1970) tím nejlepším, co Vlastimil Milota napsal. Autor v něm zachycuje poslední fázi SNP bez patosu, do té doby nevšedním pohledem na historické události. Ester Nováková představila českou spisovatelku Vlastu Štáflovou (1907‒1945), jejíž kontakt se Slovenskem podmínila především autorčina záliba v horolezectví. Prostředí slovenských velehor se zrcadlí v díle Reflexe na hladině (1934) s podtitulem Tatranské nálady a v epistolárním románu Hory zdar (1934).

Ivo Pospíšil se věnoval osobnosti ruského emigranta Sergeje Grigoroviče Vilinského (1876–1950), který ve svých publikacích V Rusku boj trvá, Ruská revoluce snažil přiblížit Rusko českému a slovenskému prostředí. Jeho publikace z roku 1931 Rus se dívá na Československo je zajímavým pohledem na 1. ČSR, její politiku, ale například i náboženskou otázku.

Svou tematikou zaujaly i další příspěvky: srovnání českých a slovenských úvodníků v týdeníku dolnozemských Slováků Naše snahy z pera Patrika Šenkáre, vztahy českých a slovenských historiků v rámci Československé historické společnosti, jež zkoumala Jitka Rauchová, příspěvek Zuzany Kákošové o vztazích mezi českými a slovenskými vzdělanci v 16. století, nebo příspěvek Michala Petroviče, který znovu poukázal na problematiku oslav vzniku 1. ČSR na Slovensku.

Problematice česko-slovenských vztahů odrážejících se v autobiografických žánrech se ve svých příspěvcích věnovaly Hana Hrancová a Lenka Paučová. Různé pohledy na osobnost T. G. Masaryka na základě memoárů Anny Horákové Gašparíkové U Masarykovcov a Karla Čapka Hovory s T. G. Masarykem prezentovala Hana Hrancová. Lenka Paučová hledala prvky česko-slovenské vzájemnosti v memoárovém díle Alberta Pražáka S Hviezdoslavom.

Srovnání tvorby českých a slovenských ženských autorek přinesli Simona Švandová a Miroslav Chocholatý. Postava ženy v souřadnicích lásky a ušlechtilosti, s nádechem autobiografie v novele Boženy Slančíkové Timravy Bez hrdosti a povídce Hubička z pera Karolíny Světlé zaujala Simonu Švandovou. Miroslav Chocholatý srovnával básnické sbírky Kateřiny Rudčenkové (Není nutné, abyste mě navštěvoval; Popel a slast) a Márie Ferenčuhové (Imunita, Skryté titulky, Princip nejistoty). Českou a slovenskou autorku sbližuje pocit odcizení, bolesti, smrti, život ve městě je pro obě ortelem, setkáváme se u nich také s motivem odmítnutého mateřství.

Na zobrazení prostoru v díle Samuela Godry Zlatovič se zaměřila Ľubica Hroncová. Autorka poukazuje na neurčitost, měnící se charakter prostoru v závislosti od prožívání postav, ale také na prolínání vnějšího a vnitřního prostoru, což v intencích poetiky biedermeieru akcentuje jeho emotivní funkci.

Tvorbě slovenského autora fantasy žánru Juraje Červenáka a jeho vztahu k českému prostředí se věnoval Juraj Búry. Červenáka spojují s českým prostředím rodokapsy, které psal a vydával primárně v češtině. Srovnal poetiku Červeňáka a Jiráska, přičemž dochází k závěru, že Červenák je autorem drsnějším, krvavějším, kdežto Jirásek národopisným, romantizujícím, který ve svých dílech směřuje k ponaučení.

Přesahu tvorby slovenských spisovatelů do českého prostředí se ještě věnoval Viliam Jablonický, jenž z perspektivy dneška zmapoval česko-slovenské vztahy u Martina Kukučína. Projevy česko-slovenské vzájemnosti v tvorbě spisovatele srovnávaného s J. W. Goethem, ve tvorbě Jana Kollára, zkoumal Pavol Markovič. Jednoaktovkami Václava Havla a jejich inscenací ve slovenském prostředí na prknech martinského divadla se zabývala Dagmar Inštitorisová.

V závěru konference Ivo Pospíšil poukázal na důležitost setkání, řešení problémů, otázek politických, společenských, ale i poetologických. Konferenční příspěvky budou publikovány v kolektivní monografii v roce 2017.

PaedDr. Lenka Paučová (*1986, Žiar nad Hronom, Slovenská republika) studovala v letech 2005–2010 ruský jazyk a německý jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Konštantína Filozofa v Nitře, v roce 2012 ukončila rigorózní studium v oboru ruský jazyk a literatura. Do oblasti jejího odborného zájmu patří teorie literatury, dějiny ruské literatury 19. a 20. století, recepce ruské literatury v českém a slovenském prostředí, ale i didaktika literatury. Ve svém výzkumu se zaměřuje na žánr deníku, tvorbu M. J. Lermontova, F. M. Dostojevského a M. Bulgakova; především však na osobnost a tvorbu F. M. Dostojevského.

Kontakt: lenka.paucova@gmail.com