(Ke stému výročí úmrtí L. N. Tolstého – 9. 9. 1828 – 20. 11. 1910)

Pět hodin ráno, 10. listopadu 1910. Je tma a sychravo, všude samé bláto. Tolstoj budí kočího, aby v tichosti zapřáhl koně do bryčky. Těžký kufr odtáhli s Dušanem Makovickým do kůlny, jen aby nevzbudili spisovatelovu ženu Sofii Andrejevnu. Tak proslulý spisovatel prchá ze své rodné Jasné Poljany, kam se za ním sjížděli lidé z celého světa: obdivovatelé jeho talentu, novináři, ale především stoupenci jeho životní filozofie, jež dostala jeho jméno – tolstojevština. Ideálem se v ní stal asketický život, antimilitarismus a neodporování zlu násilím. Dovedeno do praxe to spisovatele vedlo k sepsání závěti, podle níž se vzdal veškerých honorářů za díla napsaná po r. 1881, kdy došlo k jeho duševní proměně.

Na vrcholu svých fyzických a duševních sil, v absolutní pohodě si tehdy najednou uvědomil, že takto dál žít nemůže. Na pomyslné hranici mezi životem a smrtí píše svoji Zpověď a traktát Tak co vlastně máme dělat?, záměrně navazující na známý román Nikolaje Černyševského Co dělat? V edicích určených širokým vrstvám obyvatelstva pak oprošťuje svůj jazyk a vciťuje se do myšlení a životního stylu venkovanů, tak jak je znal ze své Tulské gubernie. Přímo šokujícím dojmem zapůsobila jeho hra Vláda tmy (1887) o vraždě novorozeněte spáchané vlastním otcem. Majetková a sexuální motivace dvou vražd i drsné vylíčení rodinných vztahů ve zdánlivě idylickém venkovském prostředí vedlo k dlouholetému zákazu inscenace hry v Rusku i v zahraničí včetně Prahy. Neméně otřesná byla analýza manželských vztahů i v panské vrstvě.

Několikerá četba a posléze i vlastní překlad novely Kreutzerova sonáta (1887–89) byla spolu s hledáním vlastní životní cesty jedním z důvodů, proč se do Jasné Poljany vypravil i mladý slovenský lékař Dušan Makovický (1866–1921), který měl za sebou studia medicíny v Praze, Innsbrucku a Berlíně. Z této doby si odnesl několik celoživotních přátelství. Zájem o ruskou literaturu – Gogola, Turgeněva a L. N. Tolstého – jej přivedl ke studiu ruštiny a posléze i k první cestě do Ruska roku 1890, kterou strávil především v Moskvě. Po získání pražského diplomu Makovický odchází do Innsbrucku, kde kromě lékařské praxe překládá Kreutzerovu sonátu včetně doslovu, který u ostatních zahraničních překladů chybí. Makovický tlumočil i monografii o Tolstém, podle jeho vzoru pomýšlel na vydávání lidové četby. S pomocí své bohaté rodiny se nakonec vydává roku 1894 znovu do Ruska; tehdy stráví týden v Jasné Poljaně. Je překvapen vlídnosti velkého spisovatele a jeho zájmem o problematiku ostatních Slovanů. Dceři Tolstého Marii Lvovně pomáhá při léčení nemocných. Svou skromností, klidem a neobyčejnou citlivostí si získává nejen velkého spisovatele, ale celou jeho rodinu. Jeho vzpomínky na Jasnou Poljanu, které vyšly pod názvem U L. N. Tolstého poprvé ve Slovenských Pohladoch roku 1895, se diametrálně liší od vjemů T. G. Masaryka či Zdeňka Nejedlého. Pro střízlivé Čechy, srovnávající ubohé ruské chalupy, v nichž se v jedné místnosti tísnilo několik rodin v zimě často i s dobytkem, rozpadající se mosty a nedostatek cest, s výstavností tehdejších českých vesnic, byl nepochopitelný rozpor mezi zájmem Tolstého o život venkovanů a realitou, jež jej obklopovala v jeho vlastní vesnici. Dušan Makovický nic z toho neviděl. Líčí jen cestu lesním průsekem za jasného zářijového dne a vlastní rozechvění před setkáním s velkým spisovatelem: „Představoval jsem si ho mladšího a ještě junáckého. Je to však shrbený, prací zničený stařec s unavenou tváří, smutný, jako by ho něco bolelo. Oči má hluboké, šedé, klidné a přívětivé; husté, dlouhé obočí; široká ramena – kdysi býval vysoký a statný; teď je holohlavý, v nebílené venkovské košili, přepásané řemenem, mléčně bílé vousy mu sahají téměř po pás“ (27).

Zájem, jenž u Tolstého vyvolal mladý slovenský lékař, je patrný ze spisovatelových dopisů, jež mu posílá na Slovensko. Tolstého zvláště zajímá pacifistické hnutí tehdejší slovenské mládeže. Plně schvaluje rozhodnutí blízkého přítele Dušana Makovického A. Škarvana odmítnout další službu vojenského lékaře. Pro chudou Škarvanovu rodinu, především pro jeho nemocnou matku, jež všechny úspory vydala na synovo studium, však znamenalo jeho rozhodnutí katastrofu. Pomohl jako vždy Dušan Makovický, zříkající se podpory své rodiny ve prospěch přítele, který podobně jako on překládal díla L. N. Tolstého. Zvláště významný byl Škarvanův paralelně vznikající překlad románu Vzkříšení do slovenštiny a maďarštiny. Roku 1897 rovněž navštívil Tolstého stejně jako Makovický, pro něhož byla zvláště významná další cesta za Tolstým na Krym, kde se spisovatel v letech 1901–02 zotavoval z těžké choroby. Makovický mu přivezl plný kufr jeho knih v Rusku zakázaných, které vydával v Anglii přítel Tolstého Vladimír Čertkov. Makovický se tehdy seznámil i s Čechovem, jehož zval k léčebnému pobytu na Slovensko.

Podobně obětavé bylo i rozhodnutí slovenského lékaře nahradit v Jasné Poljaně dr. Nikitina, který musel narukovat do rusko‑japonské války. Když Makovický odjížděl ze Žiliny k Tolstému v prosinci r. 1904, domníval se, že to bude na tři‑čtyři měsíce. Nakonec z toho byla řada let za spisovatelova života i po jeho smrti, protože jako oddaný stoupenec L. N. Tolstého začal zapisovat všechny události a spisovatelovy výroky. Nejdříve to dělal tajně. Všechno psal tužkou na tvrdé kartičky, uschované v kapse saka. Vnímavému autorovi s nesmírným pozorovacím talentem to nemohlo uniknout. Nic proti tomu nenamítal. Poznamenal jen, že jako svůj autentický výrok uznává jen to, co projde jeho korekturou.

Deníky Makovického se přesto staly neobyčejně cenným pramenem poznání denního života rodiny Tolstého v Jasné Polaně i spisovatelových názorů. Jejich pořizování a noční přepisování však stálo Makovického nesmírné úsilí. Po celodenní lékařské praxi, kdy často dojížděl za nemocnými řadu verst, trávil večery u rodiny Tolstého, kde vše pozorně zapisoval. Když ostatní uléhali k spánku, usedal za psací stůl a hluboko do noci přepisoval vše, co toho dne zapsal. Před čtenářem jeho zápisků tak vystupuje do popředí celá plejáda hostí přijíždějících do Jasné Poljany. Slovenský stoupenec Tolstého zaznamenává jeho pacifistické přesvědčení i hlubokou víru, jež se však rozešla s oficiální pravoslavnou církví natolik, že z ní byl slavný spisovatel r. 1901 exkomunikován. Při velikonočních obřadech býval s ostatními nepřáteli církve proklínán a zatracován.

Makovický byl i nechtěným svědkem narůstající nervozity v rodině Tolstého, jež byla na otci finančně závislá. Nejvíce to nervově odnášela obětavá žena Tolstého Sofie Andrejevna, hájící nároky dětí. Naléhala na muže, aby změnil závěť, jež s výjimkou nejoddanější dcery Alexandry Lvovny, zbavovala všechny nároků na dědictví. Dcera měla podle otcova ústně vyjádřeného přání vykoupit od všech členů rodiny půdu a rozdat ji rolníkům. Tolstoj se také vzdal veškerých autorských práv. Nesnesitelná situace nakonec vedla Tolstého k tajnému útěku z domova. Jediný, koho si zvolil za svého průvodce, byl právě Dušan Makovický, což uklidnilo Alexandru Lvovnu, která mu plně důvěřovala. Ta jediná také měla vědět, kam se oba uprchlíci uchýlí. Makovický se domníval, že odjíždějí jen na několik dní, avšak dopis, který spisovatel zanechal doma své ženě, svědčí o tom, že se rozhodl opustit rodinu navždy.

Osud však rozhodl jinak. Cestovatelé vlastně neměli žádný přesný plán. Jejich jedinou starostí bylo, aby odjeli vlakem dřív, než po nich začne rodina pátrat. Proto nasedli do prvního ranního vlaku, směřujícího do Gorbačeva. Odtud pokračovali do Kozelska nákladním vlakem s jediným osobním vagonem třetí třídy přeplněným cestujícími, z nichž většina kouřila. To všechno se odrazilo na spisovatelově zdravotním stavu. Nepřidala mu ani následná cesta bryčkou rozbahněnou krajinou od jednoho kláštera k druhému. Cestou ze šamordinského kláštera, kde Tolstoj navštívil svou sestru jeptišku, spisovatel onemocněl, dostal vysokou horečku, takže nakonec museli vysednout z vlaku ve stanici Astapovo, jež po spisovatelově smrti dostalo jméno Lev Tolstoj. Je to necelých dvě stě kilometrů na východ od města Orel. Dnes je tam spisovatelovo muzeum, zachycující Sofii Andrejevnu jak se dívá do okna místnosti, kde umírá její muž. O její přítomnosti spisovatel neměl vědět. O události psal veškerý světový tisk. Pohřeb jednoho z největších světových spisovatelů byl stejně neokázalý jako navršený hrob porostlý travou v zapadlém koutě parku Jasné Poljany, kde si spisovatel jako chlapec nejraději hrával. Návštěvníci muzea Tolstého v Jasné Poljaně tam kladou neokázalé kytice květin. Svou návštěvu si mohou zpestřit jízdou na koni, kterou Tolstoj tak miloval. V parčíku před malým, nezvykle čistým nádražím je spisovatelova busta a dřevěná studna, jejíž voda není dostupná.