Ray Bradbury: spisovatel stesku po tradici a kultuře v epoše nespláceného citového dluhu
5. června 2012 zemřel v LA světový autor scifi Ray Bradbury (nar. 22. 8. 1920). V každé příručce se uvádějí dvě jeho věci: povídková sbírka Marťanská kronika (The Martian Chronicles, 1950) a 451 stupňů Fahrenheita (Fahrenheit 451, 1953). Nebylo snad jediného média, které by tuto smutnou zprávu nepřineslo. Bradbury – znovu se připomínal jeho švédský původ z matčiny strany i jeho vzdálená příbuzná, která se roku 1692 stala obětí známých salemských čarodějnických procesů – byl nejen novátor scifi, člověk špičkové invence, autor dystopií, z něhož se do obecného povědomí dostaly celé pasáže a epizody, jakož i výroky jeho postav. Právě to, že je chápán jako autor scifi, zastínilo jeho vlastní úlohu umělce. Vím, že scifi přináší nejen zvláštní témata, ale i jiné tvary a myšlení, o tom ostatně psali jiní, že je v ní něco nebo všechno jinak, ale to by se dalo říci skoro o všem: například existuje válečná, milostná nebo historická literatura - a téma si literaturu připodobňuje k svému obrazu. Bradbury byl především spisovatel, umělec. Dosud nepřekonaný český výbor z jeho díla Kaleidoskop jenž poprvé vyšel v roce 1989 (později a jinde 2009), snad nejlepší a nejreprezentativnější obraz jeho tvorby ve smyslu jeho heterogenity i integrity, to prokazuje nejlépe. Nelze proto říci nebo napsat, že Ray Bradbury „povýšil žánr science fiction na roveň umělecké beletrii“, jak jsem to kdesi u nás četl, ale spíše že byl elitním spisovatelem, který mimo jiné kultivoval scifi. Byl to umělec silného citového náboje, pokračovatel humanistické linie, již vytvářel od 40. let 20. století Ivan Jefremov: jako on se snažil osvobodit člověka ze zajetí rigidní pseudovědecké demagogie, podívat se na historii Země a člověka bez omezujících brýlí mámení. Nyní jsou tyto pohledy tak samozřejmé, jako byly před 50 až 60 lety šokující a kacířské. Nehledě na scifi a všechny možné tematické i jiné inovace ukázal Bradbury člověka především jako bytost zmítanou láskou, nenávistí, věrností, zradou, citem, vzpomínkami a lítostí. Byl to spisovatel emotivní a jemně nostalgický, ostatně jako většina klíčových amerických autorů projevujících v době nespláceného citového dluhu permanentní stesk po tradici a kultuře. Je ostatně charakteristické, že se k jeho smrti vyjádřil i prezident Obama, a nebyl to jen zdvořilostní výrok, bylo za ním cítit i prožitek z četby i to, že Bradburyho dílo působilo na myšlení jeho generace.
Mohlo by vás z této kategorie také zajímat
- Przedstawienie w Teatrze Banda (Wojciech Gorczyca)
- Glosa k Antonínu Pikhartovi (Ivo Pospíšil)
- Poslední z Bermudského trojúhelníku (František Všetička)
- Osobní vzpomínka na profesora Miroslava Zahrádku (Jana Sováková)
- Odešel polonista, slavista a dobrý člověk Jarmil Pelikán (Ivo Pospíšil)