(Několik vzpomínek na vyučující ruštiny)

Dana Ferenčáková

„Děvenko, oni se na vás velmi provinili,“ řekla mi jednou moje spolužačka, když tlumočila názor své vyučující docentky Marie Někrachové. Kdo se provinil a čím? Celá skupina studentek přihlášená na Pedagogickou fakultu MU ke studiu češtiny v kombinaci s dějepisem byla nakonec zařazena do oboru tělocvik – ruština. V základních školách se tehdy nedostávalo zejména učitelů tělocviku a ruština se navíc stala povinným maturitním předmětem, takže ti, kdo prošli sítem fyzických testů, si museli přibrat ruštinu jako nechtěný přívažek. Avšak kdy k tomu došlo a v jakých souvislostech? Do jakého stavu se tehdy dostaly české školy?

V roce 1953 byl ministrem školství Ernest Sýkora, poválečný komunistický slovenský politik, který si cestu do vlády proklestil funkcemi ve „Zväze slovenskej mládeže“. Ernest Sýkora nejdříve napomáhal tomu, aby byl jeho předchůdce Ladislav Novomestský obviněn z buržoazního nacionalismu, načež ve sboru pověřenců převzal jeho odbor školství a osvěty. Ve funkci československého ministra školství působil od r. 1953. Jím podepsané vládní rozhodnutí 32/1953 nařizovalo, aby čtyřletá gymnázia byla přeměněna na jednotné všeobecně vzdělávací jedenáctiletky. Podpis pod toto nařízení připojil i tehdejší premiér Viliam Široký, který podle české Wikipedie, editované naposledy 27. 7. 2015, byl agentem sovětské tajné služby. Tento muž je považován podle uvedeného hesla ve Wikipedii za jednoho z hlavních strůjců bolševického teroru v ČSR. Upozornil na sebe už koncem r. 1948 v tažení proti Vladimíru Clementisovi a jeho skupině, což rozvinul do kampaně počátkem 50. let a zakončil dopisem ministru vnitra Karolu Bacílkovi 6. 6. 1953 s návrhem trestní sazby. Proces s „buržoazními nacionalisty“ se pak konal v r. 1954. To, že padnou vysoké tresty, bylo možno usoudit už z procesů se „spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“, které proběhly o dva roky dříve, a kdy ze 14 obviněných bylo 11 popraveno.

Počátek padesátých let byl tedy poznamenán strachem, podezříváním, donášením a represemi. Ruština se měla stát dorozumívacím jazykem východní Evropy. Dne 8. 1. 1949 vstoupilo Československo do Rady vzájemné hospodářské pomoci a její řídící orgány se usídlily v Moskvě, takže Rusko získalo výhodu hry na domácím poli. Toto rozšiřování oblastí, v nichž byl uplatňován ruský jazyk, následovalo i po podepsání Varšavské smlouvy 14. 5. 1955.

Ve spojitosti s tím se změnil celý systém školního vyučování. Místo západních jazyků byla v jednotných školách posilována výuka ruštiny a angličtina byla vykázána jako nepovinný předmět do odpoledního vyučování. Nedostatek ruštinářů byl doplňován povinnými přijímacími kvótami pro tento obor a omezení studia západních jazyků bylo odůvodňováno tím, že je nelze s ruštinou kombinovat, neboť s ní nemají společný slovanský základ. Tak se tedy stalo, že moje spolužačka se stala učitelkou ruštiny a tělocviku a já sama jsem nemohla ke studiu ruštiny zvolit angličtinu, neboť s ní bylo možno studovat jen germánské jazyky.

Po spojení s nižším vyučovacím stupněm poklesly bývalé vyšší třídy gymnázií na úroveň základních škol. Místo gymnaziálních profesorů nás převzali učitelé nižšího stupně a jejich vztah ke studentům tomu odpovídal. Nejviditelněji se tento fakt projevil ve familiérním tykání místo předešlého vykání a v předpokladu, že o zjevených pravdách se nediskutuje. Když mí spolužáci měli námitky proti výkladu o neslučitelnosti vnitrodruhového boje s Darwinovou teorií evoluce a dokládali to argumentem, že přece proti evoluční teorii nemůže svědčit pouhý fakt, že samička kudlanky nábožné po kopulaci sežere samečka, byli umlčeni jednoduchým konstatováním, že u lidí je tomu přece jinak.

Místo kultivovaného, dobromyslného a tolerantního učitele Jevgenije Zemskova, který byl nejen naším učitelem ruštiny, ale též naším třídním v první gymnaziální třídě, na jedenáctiletce jsme byli nuceni studovat ruštinu u učitelky, která měla před námi náskok přibližně jedné lekce. V případě, že učitelka matematiky uvízla uprostřed nedopočítaného příkladu a nevěděla, jak dál, byl povolán k tabuli jeden ze studentů, o němž se předpokládalo, že vtipně postřehne, kde je chyba.

Zásadová a všeobecně ctěná profesorka češtiny Anna Šmejkalová jako jedna z mála gymnaziálních učitelů zůstala na svém místě i po vzniku jedenáctiletky. Spolu s některými dalšími studenty jsem měla možnost účastnit se soukromého diskusního kroužku v jejím bytě a ke svému údivu jsem zjistila, že křížek nad dveřmi do jejího obývacího pokoje opravdu svědčí o její niterné křesťanské víře. Ostatně, jak si vzpomínám, Československá strana lidová tehdy vystupovala jako součást Obrozené národní fronty a s lidovci tedy bylo nutno počítat i v místních volbách. Tak se stalo, že na kandidátce do národního výboru se ocitla i profesorka Šmejkalová a za širokého i pobaveného zájmu studentstva musela obhajovat svou kandidaturu na veřejné schůzi.

Se zrušením gymnázia a jeho nahrazením jedenáctiletkou naše češtinářka nesouhlasila z toho důvodu, že tak zanikly školy s klasickým vzděláním. „Pamatujte si, studenti, že latina se do těchto prostor vrátí,“ prohlašovala věštecky. A měla pravdu. Poté, když od r. 1968 bylo na Slovanském náměstí v Brně-Kr.Poli opět obnoveno gymnázium, vrátila se tam nejen volitelná výuka latinského, ale i klasického řeckého jazyka.

Zpět k Jevgeniji Zemskovovi.

Po transformaci gymnázia na jedenáctiletku zmizel náš „báťuška“ z obzoru. Už nás nikdo dobrosrdečně nenapomínal a nepobízel, neboť podle něj vy, studenti, „tolko ušami chlopajetě i ničevo ně dělajetě“. Už se nikdo velkoryse nesnažil zaretušovat naše přestupky, už se nikdo nenamáhal zamáznout naše dětinské úlety a provinění, nýbrž nastalo období, kdy se špinavé prádlo provinilců pralo před celou třídou.

Náš „báťuška“ byl kulaťoučký chlapík s hlavou lesklou a holou jako koleno. Mezi ruskou emigrací byl znám jako člověk, který nosí „golovu bosikom“. Četba, kterou doporučoval číst v originále, protože jen tak bylo možno vychutnat zvukomalebnost ruských veršů, byla pro mne příliš náročná. Moje sousedka se však naučila nazpaměť dopis Taťány Oněginovi a přednášela jej rusky tak procítěně, že jsem se Taťáninou kuráží nechala inspirovat. Musím však říci, že napsat milostný dopis někomu jinému než Oněginovi nebyl příliš skvělý nápad, protože místo toho, aby byl můj adresát polichocen, byl spíše konsternován.

O „báťuškovi“ se vyprávělo, že je bývalý bělogvardějec. Jeho osud se zdál být tajemný a dobrodružný jako předrevoluční Rusko. Jevgenij Nikolajevič Zemskov se narodil 24. 2. 1899 v obci Juzovka v Jekatěrinoslavské gubernii, jejíž centrum je nyní přejmenováno na Dněpropetrovsk a leží na východní Ukrajině. V Juzovce se nacházely Juzovovy ocelárny, které vyráběly kolejnice a jejichž konjunktura měla za následek rychlé rozrůstání města. První světová válka odhalila nahromaděné konflikty. Revoluční dělnictvo tíhlo k sovětům, zemědělci ke kozáckým atamanům. Oblast přecházela z rukou Skoropadského, reprezentujícího zájmy ukrajinských agrárníků, do rukou ruských bolševiků a pak zpět do rukou kozáckého vojska, až nakonec po podpisu smlouvy o vzniku SSSR v prosinci 1922 se v následujícím roce v oblasti ustálila vláda sovětů.

Krveprolití, provázející tyto zvraty, vyhnala bratry Zemskovovy z domova, ale jejich cesty na západ se rozdělily. Mladší Alexandr odcestoval do Bulharska, kde maturoval v Šumenu. Starší bratr Jevgenij složil maturitu v Černigovu a zamířil do Brna. Zde v průběhu školních roků 1925/26 a 1926/1927 absolvoval dva roky na Vysokém učení technickém, obor zeměměřičství. Mladší bratr Alexandr se přidal k Jevgenijovi v Brně a nastoupil na VUT v roce 1926/1927, aby studoval tentýž obor. V dalších letech se však jejich jména na VUT nevyskytují. Poslední záznam svědčí o tom, že za třetí ročník na technice Jevgenij nezaplatil školné, takže byl zřejmě ve finanční tísni. Ani získat státní občanství se mu nedařilo. Ve třicátých letech byla jeho žádost stále zamítána, až teprve 11. 9. 1946 mu Zemský národní výbor vyhověl. V té době také střídal podnájmy a měnil bydliště. Existenční nezakotvenost tedy ovlivnila i to, že se oženil v poměrně vysokém věku čtyřiceti tří let. Na královopolském gymnáziu Zemskov vyučoval od školního roku 1945/46 až do 1953/54, kdy gymnázium nahradila jedenáctiletka. Poté se dále věnoval lidovým kurzům ruštiny. Zemřel 16. 12. 1964 a manželka ho ještě o třináct let přežila. Oba dva jsou pochováni na brněnském Ústředním hřbitově.

Vzpomínám si, že jsem „baťušku“ Zemkova navštívila po absolvování prvního ročníku Filosofické fakulty se zvláštním přáním. Jako dobré studentce mi tehdy bylo nabídnuto, abych vstoupila do KSČ. Za nového člena se však museli zaručit dva starší straníci, kteří kandidáta znali už delší dobu. Požádala jsem tedy svého bývalého třídního, aby se stal mým garantem. „Báťuška“ Zemskov se podivil: „Vždyť vy přece dobře studujete a snad ani nemáte zapotřebí, abyste členstvím ve straně byla spoluodpovědná za její politiku!“ Jako by tušil, jakým životním komplikacím bych se mohla vyhnout, kdybych si všechno ještě důkladně promyslela. Poradil mi tedy, ať si promluvím s rodiči a přijdu asi za měsíc. Z mého pohledu však jen apeloval na mou vytrvalost, takže jsem po měsíci přece jen získala jeho podpis.

Na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity jsem praktickou výuku ruštiny absolvovala u Jeleny Puchljakové a Marie Někrachové.

Osudy Jeleny Vasiljevny Puchljakové a Marie Ippolitovny Někrachové, rozené Savické, byly velmi podobné. Jejich otcové byli vysokými carskými důstojníky, obě dvě emigrovaly s rodiči na západ, na počátku 20. let se usadily v ČSR, kde vystudovaly ruské gymnázium v Moravské Třebové a tam také odmaturovaly, obě si vyhlédl František Trávníček pro výuku ruštiny na Masarykově univerzitě už v r. 1946, obě tam získaly vědecké hodnosti a obě tam také trvale zakotvily jako vyučující.

Otec Marie Někrachové – generál Ippolit Savickij statečně bojoval na kavkazské frontě a na jihovýchodě Ruska v Zakaspické oblasti. Hlavním velitelem turkestanské armády byl od dubna do července 1919 a čtyřikrát byl vyznamenán za chrabrost. Tuto armádu podporovala britská vojenská mise v Turkestanu, avšak britská vojska opustila zakaspický prostor v dubnu-červnu 1919 a Turkestanská armáda byla nakonec těžce poražena rudými u Ajdynu, kdy 1000 vojáků padlo do zajetí. Zbytky turkestanské armády byly odvezeny kaspickou flotilou v únoru 1920 z Krasnovodska do Dagestanu.

Marie Savická se narodila v r. 1908 v Mariupolu a v době, kdy otec bojoval v řadách bílé armády, jeho početná rodina žila u babičky na Krymu. Po porážce turkestanské armády v r. 1919 se otec přesunul do Taganrogu a poté v r. 1920 do Bulharska, kde se zdržoval až do r. 1922. Matka se šesti dětmi se strastiplně protloukala přes Cařihrad do Evropy, až se rodina usadila v Paříži. Ještě v Cařihradu její dcera Marie Savická začala navštěvovat ruské reformované gymnázium, které však bylo na pozvání české vlády v r. 1921 evakuováno do Moravské Třebové. Spolu s ostatními spolužáky z ruského gymnázia tedy Marie Savická zakotvila v Československu a maturitu zde složila současně se svým budoucím manželem Vasilijem Někrachem v r. 1927. Poté oba pokračovali ve studiu v Brně, kde její druh vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se znalcem osiva, Marie Savická naopak zakončila studium ruštiny a francouzštiny na FF MU. V r. 1933 vykonala také státní zkoušku z českého jazyka, aby mohla vyučovat i na českých školách. Cesta do některé ze středních škol jí byla otevřena poté, když v únoru 1935 získala československé občanství a v březnu téhož roku byla promována doktorkou filosofie. Od září 1935 tedy působila na škole v Chustu na Podkarpatské Ukrajině a tam také uzavřela manželství se svým dlouholetým přítelem Ing. Vasilijem Někrachem. Už v r. 1939 však Maďarsko okupovalo Podkarpatskou Rus a oba manželé se vrátili do Brna. Po válce Marie Někrachová postupně vyučovala na několika brněnských středních školách, přičemž průběžně také působila jako lektorka ruského jazyka na Pedagogické fakultě. Postupně získávala další hodiny i na Filosofické fakultě, což vedlo k tomu, že v r. 1962 byla jmenována docentkou. Své odbornosti se věnovala s plným zaujetím. Vyučovala jak ruskou gramatiku, tak konverzaci a slovní zásobu. Spolupracovala rovněž na vydání šestidílného rusko-českého slovníku ČSAV, v jehož redakční radě zasedala a jehož poslední šestý díl vyšel v r. 1962. Účastnila se též práce na slovníku staroslověnském. Brněnská veřejnost ji znala i jako volenou členku městského národního výboru, neboť v této funkci působila celých deset let (od r. 1950 do r. 1960) a za svou práci byla odměněna vyznamenáním „Za pracovní úsilí“. V r. 1974 na ni pamatovala brněnská univerzita stříbrnou medailí za zásluhy v oboru rusistiky. V kádrových záznamech byla chválena za to, že při vysokoškolském studium ruštiny dbala o to, aby všechny hodiny, vypsané pro studium tohoto oboru, byly vedeny v ruském jazyce, což však bylo spíše svědectvím o tom, že se to běžně nedělo. Studenti také oceňovali její snahu, aby se rozšířily možnosti výměnných stáží mezi českými a ruskými vysokými školami, neboť pobyt v cizojazyčném prostředí je holou nezbytností pro ty, kdo studují cizí jazyk. Marie Někrachová zemřela v Brně 12. 5. 2000 a její popel spolu s popelem jejího manžela byl rozptýlen na vsypové loučce na Ústředním hřbitově.

Bratři Vasilij a Nikolaj Puchljakové mají náhrobní kameny na Olšanských hřbitovech v Praze, ačkoli je tam pochován jen otec Heleny – Vasilij, který zemřel za války v r. 1943. Tito bratři byli plukovníky Velikého vojska donského a počátkem dvacátých let, když kozácké oddíly F. F. Abramova byly poraženy rudými, byli evakuováni z ostrova Lemnos přes Bulharsko do ČSR. Helenin strýc Nikolaj Puchljakov neodpočívá na tomto hřbitově z toho důvodu, že v květnu 1945 byl zatčen v první poválečné vlně zatýkání bělogvardějců čekisty a skončil v gulagu. Tyto pomstychtivé zátahy trvaly tak dlouho, dokud si SMERŠ neuvědomil, že je lépe využít bývalých emigrantů v roli tlumočníků než je transportovat na Sibiř.

Jelena Nikolajevna Puchljaková se narodila 1910 v Moskvě. Její matka ji přivezla do ČSR ve věku třinácti let zřejmě proto, že zde chtěla najít svého manžela a pokračovat s ním ve společném životě. Ze souvislostí však vyplývá, že se jí to nezdařilo a své stáří prožila osaměle spolu se svou neprovdanou dcerou. Helena studovala úspěšně na Ruském reformním gymnáziu v Moravské Třebové, kde složila maturitu v r. 1928. V letech 1928–1930 pokračovala ve studiu francouzštiny na Sorbonně a poté dokončila studia ruštiny i francouzštiny r. 1937 na Karlově univerzitě v Praze.

Jako učitelka jazyků působila na obchodní akademii v Ostravě v letech 1937–1939 a poté na tomtéž typu školy v Brně v letech 1939–1949. Doktorát ze slovanské filologie obhájila 26. 11. 1946.  Už v tomtéž roce byla povolána na Masarykovu univerzitu, aby tam vyučovala ruštinu. Stala se tedy lektorkou ruského jazyka na Pedagogické fakultě, avšak v lednu r. 1949 tamní akční výbor dospěl k tomuto zdrcujícímu závěru: „Vzhledem k tomu, že přednášky, které koná z ruské literatury, nevyhovují marx-leninskému pojetí literárních dějin, a neboť za pět semestrů těchto přednášek nevěnovala dostatečnou pozornost porevoluční sovětské literatuře, žádáme, aby od letního semestru 1948/1949 nadále nekonala na fakultě přednášek z ruštiny. Jmenovaná je jedinou z profesorského sboru fakulty, která není členem strany a její poměr k ní je zcela nevyjasněný.“

Helena Puchljaková tedy přerušila výuku na Pedagogické fakultě, ale své odborné práce nezanechala. Její situaci jí usnadňovali slavisté na Masarykově univerzitě, kteří argumentovali tak, že univerzita trpí nedostatkem rodilých mluvčích a všech ruštinářů je zapotřebí, o čemž ostatně svědčí jejich trvalé přetěžování. Výhledově se tedy počítalo s tím, že Helena Puchljaková povede jazyková cvičení a přednášky z literatury budou konat jiní. Od r. 1951 do r. 1952 tedy asistentka Puchljaková přechodně vyučovala na Janáčkově akademii a od r. 1952 až do svého odchodu do důchodu v r. 1970 působila na Filosofické fakultě MU. Tam především vedla lektorská cvičení ruské konverzace, při nichž procvičovala kromě jiného i fonetiku a větnou intonaci. Tato cvičení sestavovala do tematických okruhů a tiskem vyšla i její troje skripta z frazeologie. Sémantikou se zabývala natolik důkladně, že v r. 1968 obhájila disertaci na téma „Stylistika a sémantika společných ruských a českých slov“. Často bývala examinátorkou, přispívala do časopisu Ruský jazyk a pro kolegy překládala resumé jejich článků. V rámci aktivit SČSP pořádala výstavy ruských knih atd.

V paměti mých spolužáků i v mé vlastní zůstala jako náročná vyučující, která se snažila rozproudit rozhovor o běžných životních situacích, neboť slovní obratnost a pohotovost je vždy základem pro komunikaci v autentickém cizím prostředí. Její konverzační texty byly tematicky pestré a postihovaly i stylistické zvláštnosti pro užití buď ve formálním, anebo neformálním prostředí. I v banálním rozhovoru může působit obtíže užití slangu a ten, kdo neovládá frazeologii a idiomatiku, bývá ztracen. Do svého vlastního života Helena Puchljaková nikdy nenechávala nahlédnout a myslím, že i studenti dokázali v té době vycítit, že je nejen uzavřená, ale především osamělá. Útěchu však nacházela v pravoslavné církvi.

PhDr. Helena Puchljaková, CSc., zemřela v Brně 23. 8. 1993 a je pochována na Ústředním hřbitově.

Masarykova „Ruská pomocná akce“ ve dvacátých letech 20. stol. předpokládala, že za pomoci českých školních orgánů bude na území ČSR studovat a vzdělávat se mládež, která po revoluci musela uprchnout z Ruska před rozvratem a terorem občanské války. Velká část z nich absolvovala ruské gymnázium v Moravské Třebové a vláda ČSR věnovala na jejich vzdělávání asi půl miliardy korun kromě toho, že na jejich zaopatření přispívaly i dobročinné organizace. Podle utopických a příliš optimistických představ nejen ruské emigrace, ale také českých státních představitelů, měla se tato generace ruské inteligence vrátit do SSSR, kde jí bude zapotřebí tehdy, jakmile režim přejde od státně-policejního dirigismu k civilizovaným a demokratickým způsobům vládnutí.

Realita byla bohužel jiná. Místo jedné generace si tento proces vyžádal nejméně období dvou či tří generací a navíc se pohyb neodehrával očekávaným směrem. V důsledku druhé světové války se vliv sovětského Ruska rozšířil od východu na západ a jeho totalitní systém ovlivnil střední Evropu místo toho, aby tomu bylo naopak. Zásluhou ruských emigrantů, pobývajících na našem území, jsme však byli mírněni v projevech nekritického nadšení, protože místo devótního zbožňování SSSR tito rodilí Rusové nabízeli střízlivý pohled na svoji vlast. Zdá se, že za jejich přispění vzájemné vztahy ČSSR a SSSR získávaly pragmatický a věcný ráz. Nejdůležitější však je, že se zasloužili o vzájemné porozumění prostřednictvím praktické výuky hovorového ruského jazyka. Snažili se předat nám svoji životní zkušenost alespoň v podobě ostražitosti a rezistence, kterou je nutno osvědčit v dobách ničivých politických otřesů.

S poděkováním Anastázii Kopřivové za vyhledávání v archivu ruského gymnázia v Mor. Třebové a pracovnicím archivů Masarykovy univerzity, Vysokého učení technického a brněnských středních škol, zejména Jitce Krylové, Viktorovi Jevsejenkovi a Lence Likavčanové.

P. S. Uchovávám si milou vzpomínku na všechny spolužáky, kteří mne znali jako Danu Polákovou a studovali se mnou na gymnáziu na Slovanském náměstí v Brně, Kr. Poli.

Dana Ferenčáková byla promována filoložkou na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v r. 1960 a - aniž by čímkoli dalším osvědčila svůj odborný růst - získala titul magistry na Masarykově univerzitě v r. 1991. Střídala povolání středoškolské učitelky, redaktorky, písařky na dráze, příležitostné učitelky logopedie, překladatelky a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a miluje květiny.