Ivo Pospíšil

Dne 19. června 2016 ve věku 89 let zemřel PhDr. František Kautman, CSc. K jeho 85. narozeninám se v Národní knihovně ČR konal speciální seminář a jeho publikační výstup na počest tehdejšího jubilanta Na trnitých cestách života a tvorby F. Kautman – nehledě na značné potíže s vydáním – přece jen uviděl (vyšel 2015). Pro Slavica Litteraria jsme vybrali něco z toho, co Kautmana charakterizuje jako literáta a literárního vědce.¹

Novinář, nakladatelský a časopisecký redaktor, literární vědec a kritik, překladatel, editor, básník a prozaik, kulturní činitel, signatář Charty 77, člen International Dostoyevsky Society, člen společnosti F. X. Šaldy, spoluzakladatel a tajemník Klubu osvobozeného samizdatu. Narodil se 8. ledna 1927 v Českých Budějovicích. Dominantou jeho uvažování jsou existenciální problémy člověka v sevření dějin, samota a úzkost. Tyto okruhy se objevují jak v jeho vědeckých pracích, tak v jeho literární tvorbě. Když jsem psal jeho heslo pro druhý díl známého slovníku (POSPÍŠIL, 2002), ptal jsem se na židovství. Sám podle vlastních slov není židovského původu, židovská tematika se však v jeho díle ztlumeně reflektuje, ale nikoli výlučně v rovině náboženské nebo etnické, spíše jako odrazová plocha obecnějších témat. Židovství jako ghetto nebo několikeré ghetto (etnické, náboženské, česko-německé) je emblémem obecně lidské osamělosti a z toho plynoucí úzkosti.²

Narodil se v učitelské rodině, jeho otec byl vášnivým čtenářem, majitelem bohaté knihovny, matka Stanislava (1902–1982) vystudovala hudební školu (klavír a zpěv), psala do novin, vydala pět románů, pět knih pro děti a tři loutkové hry. Sestra Stanislava, provdaná Dolinová (1924–1981), byla také novinářka a spisovatelka. Do obecné školy (1932–1937) chodil v Trhových Svinech a v Českých Budějovicích, reálku (později reálné gymnázium) vystudoval v Českých Budějovicích (maturoval 1945), Vysokou školu politickou a sociální v Praze (1945–1949) ukončil druhou státní zkouškou. V letech 1949–1952 byl šéfredaktorem nakladatelství Československý spisovatel, pak studoval na Literárním institutu Maxima Gorkého v Moskvě a tamtéž konal vědeckou aspiranturu (1952–1957), kterou ukončil obhajobou kandidátské disertační práce Razvitije socialističeskogo realizma v poezii Stanislava K. Nejmana (vědecká hodnost CSc. mu byla udělena týž rok). Na základě disertace mu byl roku 1968 udělen na Filozofické fakultě Karlovy univerzity doktorát filozofie. Po návratu do Československa (1957) vedl dva roky literární rubriku časopisu Kultura, pak pracoval jako odborný dokumentátor v Encyklopedickém institutu ČSAV (1959–1961) a posléze byl vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu ČSAV (1961–1971). Po propuštění ze zaměstnání z politických důvodů byl dva roky bez práce a pak byl krátce prodavačem v podniku Klenoty-starožitnosti (1973–1974). Od roku 1974 v invalidním důchodu. V letech tzv. normalizace se podílel na organizování a vydávání českého samizdatu. Spolu s Janem Vladislavem se stal zakladatelem samizdatového časopisu Kritický sborník (1981–1989). Jeho studie vycházely v různých samizdatových a exilových edicích (Listy, Svědectví, Obrys, Proměny). V roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Je členem redakční rady Spisů T. G. Masaryka a Masarykova sborníku. Po převratu roku 1989 se věnoval přednáškové činnosti, vědecké a literární práci a publicistice, vydává své dílo editované do té doby jen samizdatově. Publikuje v periodikách Lidové noviny, Občanský deník, Práce, Prostor, Lidová demokracie, Nové knihy, Kritický sborník, Labyrint, Literární noviny, Listy, Tvorba, Česká politika, Svobodný zítřek, Svět a divadlo, Ateliér, Divadelní noviny, Nová Přítomnost, Germanoslavica, Informační bulletin ČAR aj.

Židovská tematika nemá v Kautmanově díle výlučné postavení, spíše – jak již bylo řečeno – plní funkci odrazové plochy dominantních existenciálních okruhů. Nejpozoruhodnější a nejoriginálnější je to, že Kautman organicky spojil ruský, židovský, český a německý okruh. Kromě první větší literárněvědné práce o socialistickém realismu v díle S. K. Neumanna je jeho další zájem soustředěn na ruskou literaturu, literární kritiku a německy psanou tvorbu. Od 60. let je v Kautmanově tvorbě patrný zájem o obecné otázky lidského bytí. Boje o Dostojevského (1966) jsou úspěšným pokusem o docenění díla ruského génia, který kladl zásadní otázky: Dostojevským léčí Kautman i svou původně jednostrannou ideologickou orientaci 40. a 50. let. Od 60. let se Kautmanovo myšlení pohybuje v osobnostních a tematických řetězcích: charakteristické jsou jeho spřažené triptychy Dostojevskij, Kafka, Hostovský nebo Masaryk, Šalda, Patočka. Spojení Dostojevského, jemuž bývají – pravděpodobně ne zcela neprávem – vytýkány antisemitské sklony, s židovskými autory Kafkou a Hostovským, přičemž oba patřili zjevně k asimilujícím se Židům, jež však nepřestávali cítit zhoubnou sílu samoty a úzkosti, patří ke zdánlivým paradoxům této problematiky, i když inspirace Dostojevským je u obou autorů zjevná. Kautman reprezentuje typ badatele, který ve vyčerpávající činnosti vytváří duchovní most mezi zdánlivě protilehlými břehy evropského myšlení. Dostojevskij vycítil jako dominantu nadcházejícího věku samotu, úzkost a strach; Kafkova orientace na „nemocnou“ ruskou literaturu, na Gogola, Suchovo-Kobylina, Dostojevského a později „ruské“ postupy, které užívá Hostovský, posunují židovskou tematiku do obecnější roviny. Nejpříznačnější součástí samoty, úzkosti a smrti je láska, sexuální a erotická rovina lidského života – těmto okruhům věnuje Kautman maximální pozornost nejen ve svých literárněvědných pracích, ale také v beletrii. Do knihy Svět Franze Kafky (první oficiální vydání TORST 1990, druhé pod názvem Franz Kafka, Rozmluvy, Praha 1992, třetí pod týmž názvem Academia 1996, německy Die Welt Franz Kafkas, Academia 1996) umístil speciální kapitolu Sexuální tragédie, jakousi parafrázi proslulé Kallinikovovy knihy Tragédie sexuální (o Lvu Tolstém, Praha 1931). I když Kautman nestojí na ortodoxním freudovském stanovisku, tato kapitola spolu s pasážemi o moci patří v knize o Kafkovi k nejlepším. „Nikdo nesnesl a nikdo nesnese tolik argumentů proti Kafkovu dílu, jako snesl sám jeho autor (proto je tak lehké je kritizovat). ,Nejsem světlem. Jen jsem se zapletl ve vlastním trní. Jsem slepá ulička,‘ řekl Kafka Janouchovi. Do slepé uličky však ve XX. století zabloudilo celé lidstvo, proto tak neočekávaně Kafku našlo a poznalo se v něm. Kafkovské situace se opakují v řetězových reakcích. Se seismografickou citlivostí zaznamenal Kafka absurdní zákonitosti budoucího vývoje. Sám by měl asi malou radost z toho, že byl tak přesný. Tenhle ,Ďáblův kolotoč‘ bychom měli před očima, i kdyby Kafkovo dílo bylo zničeno nebo kdyby vůbec nebylo vzniklo. Protože je máme, můžeme lépe pochopit sami sebe. Čím hlubší a bezohlednější bude toto pochopení, tím blíže budeme k východisku, které by mohlo znamenat naději. Snad.“ Těmito slovy se Kautmanova kniha o Kafkovi uzavírá.

K Dostojevskému se autor vrací jednak v překladu Dopisů (1966), jednak v knize F. M. Dostojevskij – věčný problém člověka (samizdat 1976, oficiálně 1992). Kautman Dostojevského nemodernizuje, ale současně vědomě vytváří jeho spojitost s 20. stoletím a zvláště s Kafkou a moderní existenciální prózou. Podstatným přínosem literárního vědce Kautmana je minuciózní analýza poetiky zmíněných autorů, jejich loci communes (podzemní člověk, hmyz, fetišismus nožky u Dostojevského, hudba, zvuk, hlas zvonku, brána, dveře, voda apod. u Kafky). V monografii o Egonu Hostovském zdůrazňuje jeho židovský původ a to, jak rodinu tragicky postihl holocaust. Přitom však neopomene – podobně jako v případě Kafkově – zdůraznit, že: „Hostovského nelze opatřit žádnou světonázorovou ani směrovou nálepkou, také nikdy nepříslušel k žádné politické straně a nebyl ortodoxním vyznavačem žádné náboženské konfese.“ I když se židovství v jeho díle reflektuje jako bolestný úder živelného českého antisemitismu, záběr Hostovského je širší: je to touha spojovat protiklady, nacházet skutečný život a vyvracet ideologická schémata. Proto Kautman v jeho díle ukazuje na přátelství lidí ideově protichůdných, na rozpor lidské a ideologické dimenze. V triptychu Masaryk, Šalda, Patočka (1990) dopisovaném na počátku sovětské perestrojky prezentuje Kautman tuto představu více než důrazně: „Ideologický krunýř musí být proražen, ideologie musí být postavena mimo základní globální problémy lidského osudu […] Jen nesmírné etické vypětí statisíců myslících hlav a planoucích srdcí celého světa, které překonají zkostnatělé ideologické šablony (odideologizovat lidstvo ve smyslu likvidace ideologického fanatismu je stejně nezbytným hygienickým úkolem jako odvšivení) a spojí se k řešení základních problémů lidstva v linii etika – ekologie, by mohlo lidstvu dát šanci na přežití.“ Proti svým původně ideologicky motivovaným koncepcím 40. a 50. let staví Kautman od 60. let kritické myšlení a skepsi: na počátku sovětské perestrojky se místy znovu vrací nadšení, které se emotivně a pateticky staví proti ideologii, jako se před tím stavělo za ni. Ideologie nelze vykázat ani zakázat, jsou legitimním průvodcem člověka a společnosti, lze jim však vzít vládu nad lidskými osudy: nejlepším podporovatelem ideologií je právě patos, emoce, nadšení: ostatně i etika a ekologie mají svou ideologii…

Nehledě na tyto kritizovatelné aspekty je Kautmanovi vždy vlastní původnost, citlivost a skepse: objevuje zajímavé momenty v tvorbě S. K. Neumanna, prezentuje vlastní přečtení Dostojevského, Kafky a Hostovského, Masaryka, Šaldy a Patočky, objevuje tehdy nově polohy existenciální prózy, rozehrává zpovědní koncert hříchu a očištění, nachází moderní dimenze ruské revolučnědemokratické kritiky (v knize K typologii literární kritiky a literární vědy, publ. 1996) a v 60. letech objevuje pro nás filologickou hermeneutiku (tamtéž, ve studii Hermeneutika a interpretace, 1969).

Kautmanova původní umělecká tvorba v podstatě výraznější židovské motivy neobsahuje (Kautman je spíše prozaik, psal však také poezii: sbírka Opilý satelit vyšla roku 1966, samizdatové vydání šesti básnických sbírek z let 1965–1981 Melodie na jedné struně je z roku 1981). Zato je v ní výrazně přítomna dominanta, která je vlastní autorovým literárněvědným pracím a především prózám jeho oblíbených autorů: hřích a vykoupení, sebezpytující výčitky svědomí, mezigenerační bariéra, poruchy komunikace, samota i erotická křeč připomínající Kafku a Hostovského, zmarňování ideálů. Patrně nejpregnantněji tyto okruhy vyjadřují povídky Nádhera rovnováhy (1969), snad vůbec nejlepší Kautmanova prozaická práce a pravděpodobně stěžejní dílo české literatury 60. let. Zejména povídka Já a má dcera (1963) v koncentrované podobě vyjadřuje potřebu očisty i mezigeneračního porozumění, nehledě na tragičnost vyústění. Touha po oproštění a očistě je i v „oddechové“ próze Jak jsme s Jackem hledali svobodu (pův. 1981, vyd. 1995) hledající základní kategorie lidského bytí ve spojení s přírodou a samozřejmostí každodennosti. Teoretici románu snad ještě více ocenili Mrtvé rameno (pův. 1977, vyd. 1992) a zejména silně autobiografický Prolog k románu (pův. 1979, vyd. 1992) s prvky metatextu a ohlasu ruské literatury 19. století.

Židovská tematika je u Kautmana od počátku subsumována pod širší okruhy: lidskou existenci, úzkost, strach, lásku a smrt. Je však patrné, že tvorba židovských autorů i pocit židovské vykořeněnosti jsou onou ponornou řekou, která tyto okruhy propojuje: někde je to silné a konkrétní (Kafka, Hostovský), někde jen náznakové (vlastní próza), jinde se židovství stává emblémem, symbolem obecné platnosti, duchovním ghettem. Zdá se, jako by autor židovskou tematiku záměrně tlačil do obecné, scelující polohy, jako by ji chtěl obalit co největším množstvím jiných odkazů a bočních linií, ale ona se často nečekaně prostřihne i tou nejpevnější slovesnou tkání. V tomto napětí a filozofické a psychologické oscilaci je Kautmanovo dílo snad jednou z nejpozoruhodnějších reflexí této tematiky v české slovesné kultuře druhé poloviny 20. století.

Literatura tuto radikálně změněnou realitu reflektuje, účastní se její tvorby, působí na ni. V detailech se různé národní literatury od sebe liší v závislosti na svých národních kořenech, tradicích a stavu příslušného národa a státu. Ve studii o mládí a stáří, která bude publikována v Polsku, jsem jako příklady z českého prostředí uvedl dva, a to tvorbu nedávno zesnulého českého rusisty, filozofa, literárního vědce, básníka a prozaika Františka Kautmana (1927 – 2016)³ a přelomová díla mladších generací (viz dále). Kautman v příslušném textu představuje starší generaci tragického 20. století; nejednou jsem o něm psal a lze říci, že jsme se příležitostně stýkali a byli jsme si snad i blízcí.⁴

Na podstatné otázky národního bytí odpovídá v knize, jež vznikala od 70. let minulého století, ale byla publikována nedávno – O českou národní identitu.⁵ Jeho výklad je v podstatě chronologický, kauzálně provázaný a nejzajímavější je to, že vznikl v 70. letech 20. století, kdy byl autor odstřižen od publikačních možností (až do roku 1989), podílel se na vydávání českého samizdatu, stal se členem mezinárodní Dostoevsky Society. Kautmanova tvorba je obsáhlá a obsažná – a to se ještě postupem času s úžasnou silou projeví. Především je František Kautman člověkem, jenž vystupuje nejméně ve dvojí podobě, tedy jako umělec, básník, prozaik a esejista, básník v širokém slova smyslu německého „Dichter“, ale i jako literární kritik, historik a teoretik; dokáže tyto své tváře nenásilně propojovat, aniž by je přímo spojoval, a rozřeďoval tak jejich jedinečnost. Kromě fascinace rustvím a Ruskem je Kautman také Středoevropan. V knize Střední Evropa a Slované (2006) jsem ho zařadil mezi Středoevropany volbou: je jazykově, kulturně i mentálně ukotven v tomto areálu; snad s výjimkou Uher; jeho střední Evropa je především jevem německo-slovansko-židovským, a tak také Františka Kautmana chápeme. Současně však platí, že střední Evropa, která byla tolikrát odsouvána a zrazována, není uzavřená a je otevřená nejen na Západ, ale i na Východ, tedy především k Rusku; mám kupodivu na mysli i geopolitické faktory, i když Rusové na toto teritorium rozhodně nevstoupili poprvé roku 1945 ani roku 1968, ale jde nám především o jevy kulturní povahy (ty ostatně představuje i armáda, a to v různých významech), táhnoucí se od Josefa Dobrovského a jeho poněkud tajemného moskevského pobytu.

I když Kautmanova kniha vznikla v podstatě před čtyřiceti lety, nemohl se autor alespoň v závěru v postskriptu vyjádřit k současné situaci: „Je zřejmé, že naše polistopadová demokracie funguje tak, jako by chtěla svět přesvědčit, že si vládnout neumíme […] Ač nemáme výrazné politické osobnosti, žijeme iluzí, že vedoucí funkce je z nich udělá. Tak se vždycky formovaly autoritativní režimy […] Náš polistopadový vývoj ukázal, že v tomto směru jsme na sobě příliš nezapracovali“ (KAUTMAN, 2015, s. 605). Kautmanova kniha by mohla být učebnicí českého politického myšlení, českých dějin i české praktické politiky – kdyby našel své čtenáře, kteří by byli na její výši – a takových je čím dál méně.

Poznal jsem dr. Kautmana až v 90. letech minulého století a po čase jsme se sblížili, i když naše generace jsou značně vzdálené, životní zkušenosti různé, názory a politické postoje nikoli vždy identické, životní dráhy taktéž, ale společný jsme měli kritický pohled na lidskou a společenskou realitu dneška a sdíleli jsme obavy o osudy tohoto světa, tak, jak jej známe, o lidskou kulturu obecně a naši zvláště. Samozřejmě by se našly ještě jiné spojitosti: literatura, zvláště česká, ruská a německá, literární věda a kritika. Cenil jsem si Kautmanovy stati o mých pracích (KAUTMAN, 2000). Nepravidelně jsme se scházeli v Praze v kavárně Slavia, která byla dr. Kautmanovi snadněji dostupná, do Brna se již vypravit nemohl.⁶ Naše rozhovory se týkaly souboru jeho osobitých deníků, inspirovaných Dostojevským a dalšími – Bilance, jejichž vydání se snad stále plánuje, jak aspoň dokládá i příspěvek Jana Šulce ve zmíněném jubilejním sborníku z roku 2015, ale hlavně současnosti: už jsme se nevraceli k životní dráze Kautmanově, k omylům jeho mládí – kdo se někdy nemýlil? – k jeho disidentství a činnosti v samizdatu – o tom jistě napíší jiní. Pro mě zůstává zajímavou i jeho mladistvá činnost šéfredaktora Čs. spisovatele, jeho studium v SSSR, jeho disertace o S. K. Neumannovi v ruštině i její česká varianta, tak jeho studie o Kafkovi a jeho význam v organizaci proslulé liblické konference a jejího publikačního výstupu, který nyní znovu pročítám, jeho jasnozřivá studie o hermeneutice z roku 1969; i když nesouhlasím s jeho novější totální negací ideologie, rozumím mu, vím, že to vyplývá z jeho životní cesty, která však byla vždy podle mého názoru hluboká a poctivá i v jejích křivolakostech a radikálních počátcích, k nimž se Kautman nejednou kriticky vracel. Jeho síla i jeho omyly vyplývaly organicky z cesty a historické zkušenosti českého společenského myšlení, jeho jádra i krajností. Kautmanovy omyly a jejich pozdější reflexe jsou pro nás všechny možná důležitější než pravdy těch, kteří měli a mají pravdu vždy a vždy jinou a za všech okolností rádi hráli a hrají dvojjedinou roli soudců i katů. Ostatně budoucnost, možná i zcela blízká, ukáže. Na vlastní přání byl František Kautman pohřben v tichosti a bez obřadu zpopelněn. Jeho přítelkyně dr. Libuše Brodová, jejíž životní osud a osud její rodiny by si sám zasloužil samostatnou pozornost, však dala udělat běžné parte, které mi poslala. Je uvedeno citátem z V. M. Krameria: „Žádná smrt nemůže být zlá, které předchází dobrý život.“

Post scriptum

V polovině března 2008 se F. Kautmanovi dostal do rukou Katalog 28. písemné aukce celin a poštovní historie, v němž se mu v položce č. 30 podařilo identifikovat vlastnoruční Kafkův dopis, který Franz Kafka poslal své druhé snoubence Julii Wohryzkové potrubní poštou v Praze dne 18. června 1919. Dopis je psán německy, uvnitř rakouské zálepky pro potrubní poštu emise z roku 1917 je adresován: Fräulein Julie Wohryzek, Balbínova 5, u p. Nettla. Podepsán je Fr. Kautman se zasloužil, aby tento dopis, jediný písemný dokument o vztahu slavného spisovatele a J. Wohryzkové, přešel do fondů literárního archivu Památníku národního písemnictví. Ten operativně pořídil jeho vydání a publikaci pojednání Františka Kautmana Kafka a Julie (KAUTMAN, 2008) obsahující Kautmanův text K prezentaci neznámého dopisu Franze Kafky, text dopisu v německém originále, českém překladu, popis nálezu a jeho krásné faksimile a rozsáhlý Kautmanův poznámkový aparát. Náš největší znalec Kafky a Dostojevského píše tu o vztahu Julie a Franze Kafky, o tom, jak do slibně se rozvíjející lásky zasáhl začátek výbušného Kafkova vztahu k Mileně Jesenské, používá pro objasnění korespondenci a nepřímá svědectví. Kafkův dopis je stručný, ale v jistém pro jeho osobnost emblematický. Citujeme přímo z Kautmanova pojednání: „Jedenáctiřádkový text Kafkova německy psaného dopisu zní (v českém překladu): ,Milovaná, nevěděli jsme, že ve čtvrtek je svátek, tedy nepřeložíme to na pátek? Je to přece lepší: pátek v ½ 4 u Koruny. Mezi námi: zameškám kvůli tomu hodinu hebrejštiny, ale u Tebe bych ji přece také zameškal – tak bojuje hebrejské (židovské) proti židovskému (hebrejskému). Tvé vítězí. Fr.ʻ“ A F. Kautman, jehož nezištný postup hodný etiky špičkového badatele zachránil tuto jedinečnou památku pro Prahu a republiku, to charakterizuje příznačně takto: „Jako vše, co Franz Kafka napsal, i tento krátký text prozrazuje čistotu jeho jazykového výrazu, přesnost, lapidárnost i typický Kafkův slovní humor. Jak můžeme soudit z nemnohých věrohodných svědectví, Julie se ráda smála a Kafkův humor měla asi v oblibě. A tak jej použil i v tomto dopise.

Psáno pro Slavica litteraria

Literatura:

KAUTMAN, F.: Kafka a Julie. Praha: Památník národního písemnictví. 2008, 21 s.

KAUTMAN, F.: O českou národní identitu. Praha: Pulchra, edice Testis. 2015, 636 s.

KAUTMAN, F.: Genologické a metodologické úvahy (Poznámky ke knize I. Pospíšila Genologie a proměny literatury, Brno 1998). In: Opera Slavica. Brno. 2000, roč. X., č. 1, s. 10–21.

POSPÍŠIL, I.: Detail jako emblém doby. František Kautman: O literatuře a jejich tvůrcích. Studie, úvahy a stati z let 1977–1989. Praha: TORST 1999, 294 s. Slovak Review, A Review of World Literature Research, vol. XI/2002, No. 2, s. 174–178.

POSPÍŠIL, I.: Dílo Františka Kautmana jako metodologické přemostění. In: LORENCOVÁ, I. – NOVOTNÝ, M. (eds): Věda a technika v Československu v 60. letech 20. století. Práce z techniky a přírodních věd, sv. 25, Praha: Národní technické muzeum. 2011, s. 341–347.

POSPÍŠIL, I.: František Kautman: Alternativy. In: Proudy. 2014, č. 2. [online]. Dostupné na: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2014/2/pospisil_kautman_alternativy.php#articleBegin>.

POSPÍŠIL, I.: Franz Kafka a Julie Wohryzková: neznámý dopis. In: Proudy. 2010, č. 1. [online]. Dostupné na: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2010/1/Kafka-a-Wohryzkova-neznamy-dopis.php>.

POSPÍŠIL, I.: Kautman, František (8. 1. 1927 v Českých Budějovicích). In: MIKULÁŠEK, A. – ŠVÁBOVÁ, J. – SCHULZ, A. B. a kol.: Literatura s hvězdou Davidovou 2. Slovníková příručka k dějinám česko-židovských a česko-židovsko-německých literárních vztahů 19. a 20. století. Praha: VOTOBIA. 2002, s. 42–48.

POSPÍŠIL, I.: Metody, přístupy a typy literární vědy. František Kautman: K typologii literární kritiky a literární vědy. Praha 1996, 189 s. SPFFBU, XLVI, D 44. 1997, s. 161–164.

POSPÍŠIL, I: Mежпоколенческий конфликт современности и литература (На примере некоторых произведeний чешской литературы), Siedlce, v tisku.

POSPÍŠIL, I.: Kulturní zápisník. Literatura a citlivost (F. Kautman). In: Univerzitní noviny 2001/12, s. 51–54.

POSPÍŠIL, I.: Na trnitých cestách života a tvorby. Sborník příspěvků ze sympozia pořádaného u příležitosti životního jubilea Františka Kautmana (Praha, 25. ledna 2012, Národní knihovna České republiky). In: Proudy. 2015, č. 1. [online]. Dostupné na: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2015/1/pospisil_na_trnitych_cestach_zivota_a_tvorby.php#articleBegin>.

POSPÍŠIL, I.: O českou národní identitu. In: Proudy. 2015, č. 1. [online]. Dostupné na: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2015/1/pospisil_o_ceskou_narodni_identitu.php#articleBegin>.

POSPÍŠIL, I.: Odna srednejevropejskaja sud’ba (František Kautman kak literaturoved i belletrist). In:

POSPÍŠIL, I. – MOSER, M. (eds): Comparative Cultural Studies in Central Europe. Brno: Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 2004, s. 175–191.

POSPÍŠIL, I.: Osobnost Františka Kautmana a jeho Román pro tebe. In: Slavica Occidentalis, tom 589. Poznań. 2002, s. 145–154.

POSPÍŠIL, I.: Plynutí a ukotvení v díle Františka Kautmana. In: Bubeníková, M. – Hříbková, R. (eds): Na trnitých cestách života a tvorby. Sborník příspěvků ze sympozia pořádaného u příležitosti životního jubilea Františka Kautmana. (Praha, 25. ledna 2012, Národní knihovna České republiky). Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna. 2015, s. 15–34.

POSPÍŠIL, I.: Prokletí a krása Dostojevského (F. Kautman: Dostojevskij – věčný problém člověka, Praha: Academia. 2004). KAM – příloha. 2005, č. 5, s. 9–10.

POSPÍŠIL, I.: Roždenije srednejevropejskoj poetiki (F. Kautman – O. Filip – J. Zogata – M. Viewegh). In: Vzaimodejstvije literatur v mirovom literaturnom processe. Problemy teoretičeskoj i istoričeskoj poetiki. Materialy X meždunarodnoj naučnoj konferencii v dvuch častjach. Meždunarodnaja associacija prepodavatelej russkogo jazyka i literatury, Učreždenije obrazovanija. Grodno: Grodnenskij Gosudarstvennyj Universitet imeni Janki Kupaly. 2005, čast’ 1, s. 79–91.

POSPÍŠIL, I.: Živá bible (František Kautman: O smyslu oběti. Biblické reflexe. Redakce: Jan Majcher a Vladimír Novotný. Praha: CHERM. 2003. KAM – příloha. 2004, č. 6, s. VIII–IX.