Ivo Pospíšil

Dne 14. prosince 2017 zemřel tiše a nenápadně, tak, jak žil a tvořil, skromně a neokázale, respektovaný badatel, zasloužilý člen akademické obce Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, slavista, polonista, rusista a bulharista prof. PhDr. Jarmil Pelikán, CSc., dlouholetý vedoucí někdejšího oddělení slovanských literatur, které bylo součástí různých slavisticky orientovaných pracovišť. Narodil se 23. 11. 1928 v Rovečném (okres Žďár nad Sázavou), po absolvování obecné a měšťanské školy byl praktikantem v Občanské záložně v Rovečném, poté studoval Vyšší hospodářskou školu v Brně. Po maturitě v roce 1950 byl přijat na Filozofickou fakultu MU, obor polština-ruština. V roce 1952 byl vyslán na studia polské filologie do Varšavy, která absolvoval roku 1953. Pokračoval pak v Krakově, kde získal titul magistra filozofie v oboru polské filologie. Za pobytu v Krakově se seznámil se svou budoucí manželkou Krystynou Kardyni-Pelikánovou, polonistkou, s níž ho pojilo hluboké porozumění a spolupráce i na poli vědy. Od roku 1955 pracoval na Filozofické fakultě MU, nejdříve jako asistent, poté odborný asistent, docent pro obor slovanských literatur se zaměřením na dějiny polské literatury a profesor pro obor dějiny polské literatury a slovanské literatury (od r. 1990). Od roku 1978 byl vedoucím oddělení slovanských literatur. Roku 1991 odešel ze zdravotních důvodů do penze.

Ve školním roce 1966–67 pobýval na stipendiu UNESCO na Varšavské universitě a v roce 1972–73 byl lektorem češtiny na univerzitě v Sofii. V pedagogické a vědeckovýzkumné činnosti se soustřeďoval na problematiku dějin slovanských literatur, zvláště polské, na mezislovanské literární a kulturní vztahy, literární komparatistiku, dějiny polského dramatu a divadla, na prozaické a dramatické žánry ve slovanských literaturách. Uveřejnil řadu studií a statí v odborných časopisech a sbornících, překládal polská a bulharská dramata, psal úvody a doslovy k překládaným knihám pro Odeon apod. Jeho klíčovou prací byla monografie o recepci J. Słowackého v polském prostředí (Recepcja twórczości Juliusza Słowackiego w literaturze i społeczeństwie polskim w latach 1849–1867, Praha 1963) a hlavně externě komparatistická, materiálově důkladná publikace Juliusz Słowacki wśród Czechów (Brno 1974). Vynikajícím způsobem zmapoval přehledy polské dramatiky ve čtyřech učebních textech: Stručný nárys dějin polského dramatu (Praha 1971), Poválečné polské drama (Brno 1976), Nástin polské dramatiky (Brno 1978) a Nástin dějin polského divadla (Brno 1988). V důsledku převratných společenských událostí přelomu 80. a 90. let minulého věku zůstala výrazněji nepovšimnuta jeho objevná práce Purkyňova spolupráce s Poláky (Brno 1990).

Měl jsem tu čest ho znát od svých studentských let a hlavně po svém nástupu na brněnské rusistické pracoviště, jehož bylo tehdy jeho oddělení slovanských literatur součástí. Byl vždy přátelský, konciliantní, vnímavý a empatický. Pocítil jsem to i později, v době svých vždy nelehkých kvalifikačních postupů, hlavně při své obhajobě kandidátské disertace v roce 1980, kdy jsem byl vedením tehdejší celostátní komise obviněn z „importu“ strukturalismu prostřednictvím Lotmanovy školy (což byl tehdy fakticky profesní rozsudek smrti) a nenašel mezi oborovými kolegy – kromě tehdejší proděkanky pro vědu – zastání; Jarmil Pelikán tu projevil – i když se jistě také bál – přirozenou kolegialitu, jaká je dodnes právě v akademickém prostředí naprosto výjimečná. To jsem rovněž pocítil při naší spolupráci (v redakci Ivana Dorovského) na Slovníku slovanských spisovatelů (1984). Psal a uveřejňoval svoje studie a recenze u nás i v Polsku (Prace polonistyczne, Sborník prací FF BU, řada D, Pamiętnik Słowiański, Slavia, přispěl do sb. Česko-polské kulturní vztahy v období vývoje k buržoazní revoluci. In: Češi a Poláci v minulosti, II, Praha 1967, s. 283–299, spolu s Viktorem Kudělkou, Pamiętnik Teatralny, Teatralia et cinematographica, Zwrot, Věda a život, Teatr, Universitas, Listy o divadle, napsal 133 hesel v Slovníku spisovatelů – Polsko, Odeon 1974).

Věnoval se také dramatice nyní velmi populární osobnosti Tadeusze Różewicze, systematicky seznamoval s inscenováním polské dramatiky v českých divadlech, popularizoval českou literaturu v Polsku, psal i do denního tisku a popularizačních edic. K literárněvědné bulharistice přispěl studií Působení Josefa Šmahy v sofijském Národním divadle (SPFFBU, 1982, D 27, s. 127–139).

Jarmil Pelikán rozvíjel tradice brněnské komparatisticko-genologické školy zejména na půdě studia dramatu a teatrologie, navazoval však i na polské práce spojené s bádáními meziválečné krakovské školy, všímal si zvláště kontaktologické problematiky česko-polských, ale také česko-bulharských kulturních styků. Jeho život a dílo nebudou zapomenuty.