Neuvěřitelná zpráva o jeho úmrtí 31. 3. 2020 mě zcela ohromila, když mi ji sdělila Pavlova manželka Iva – bylo to na samém počátku strašné pandemie: všechny rány přicházejí obvykle současně a zkoušejí člověka, kolik toho vydrží. Doslova pár dnů předtím mi Pavel Jiráček, můj přítel ještě ze studentských časů – 70. let minulého století – poslal finální znění své čtvrté knihy. Sešli jsme se jako spoluautoři jen jedenkrát v učebním textu Komplexní analýza uměleckého díla (Jiří Kulka, Pavel Jiráček, Ivo Pospíšil, Ladislav Soldán, Jiří Kudrnáč. JAMU, Brno 1986), který zorganizoval Jiří Kulka (poté vydal druhý díl už s jinými autory). Nyní mně nabídl k vydání svoje opus magnum – popravdě řečeno, nevím proč, jestli je jinde vydat nemohl nebo nechtěl ani poté, co na Masarykově univerzitě obhájil disertaci na téma Příspěvek k emotivní sémiotice českého verše (1992) a co mu HOST vydal hned tři knihy. Faktem je, že mě už předtím po dlouhé době vyhledal a nabídl své přednášky. Ústav slavistiky není a ani nemůže být specializován na obecnou nebo bohemistickou versologii nebo šířeji bádání o lyrice, nicméně své přednášky zde držel a jeho výklad se těšil mimořádné pozornosti posluchačů – že jich nebylo mnoho, je jasné, neboť ne každý je schopen tuto složitou problematiku náročnou na intelekt s porozuměním vnímat – a navíc dnešní doba přeje spíše schématům a černobílé barvě, nikoli invenčním jiskrám a hlubinným pochodům mysli a Pavel Jiráček patřil k špičce moderní české versologie, tedy k naprosté špičce jako důstojný nástupce Miroslava Červenky, ale i jiných. Prorážel – jak rád a často říkám – boční okno k pochopení lyrické poezie a jejího prostoru jako vskutku multidisciplinárního zkoumání, vrátil lyrice její původní smysl a otevřel nové perspektivy a pole zkoumání. Jeho první kniha Lyrický rytmus: o spojení zvuku a smyslu ve verši (2007) nevznikla na zelené louce; byla spojena s podobnými typy bádání v minulosti, na něž navazuje, ale už zde sahala po jiných výšinách a kontextech. Těch autor dosáhl v další knize Význam a subjektivita v lyrice: kognitivní struktury v lyrické představě (2008), v níž se nechal vést a inspirovat kognitivní vědou, což vrcholí v třetí knize Kognitivní interpretace českého verše: v rytmických souvislostech metrické teorie Miroslava Červenky (2009). Jeho spojení konceptuálních prostorů lyriky, lyrického subjektu a především podoby rytmu a lyrického slova nasvítilo problematiku lyrické poezie jinak. Jiráček vycházel z konkrétních lyrických básní a mezi jeho „materiálem“ najdeme básně Otokara Březiny, Vladimíra Holana, Josefa Hory, ale také Karla Hynka Máchy, Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka nebo Jana Skácela, ovšem, i Paula Verlaina (romanistické školení se nezapře). Jeho nová kniha připravená do tisku s názvem Od slov k lyrickému vědomí (2020), kterou věnoval svým vnoučatům Pavlíčkovi, Emičce a Elence, se skládá ze čtyř kapitol a řady příloh, v nichž autor demonstruje své experimenty, jež dokládají jeho teze vyložené v předchozím textu: jádrem je slovo v lyrické poezii, vnímání existenciálně prostorového rytmu slabik v lyrických slovech, existenciálně prostorový rytmus blízkosti v lyrických slovech. Snad tyto úvahy jiskřící intelektem a intuicí najdou své čtenáře a ty, kteří o nich budou přemýšlet a najdou v nich pro sebe inspiraci.

PhDr. Pavel Jiráček, CSc., vystudoval bohemistiku a romanistiku na Filozofické fakultě tehdejší brněnské Univerzity J. E. Purkyně (nyní Masarykova) a působil na různých fakultách včetně pražské FF, ale nakonec se pro něho trvalé místo na našich odpovídajících akademických pracovištích – včetně jeho vlastní alma mater – nenašlo. Právě v situaci, kdy musel pracovat fyzicky, přišel za mnou se svou čtvrtou knihou, ale jejího vydání se už nedočkal: odešel doslova pár dní po jejím dokončení. Nyní tedy vychází péčí zapsaných profesních spolků – České asociace slavistů, Středoevropského centra slovanských studií a Slavistické společnosti Franka Wollmana sídlících na Ústavu slavistiky FF MU. Snad by měl radost z knihy, ale i z toho, že jeho práci ocenili i dvě osobnosti oficiální české filozofie a literární vědy. Michail Bachtin napsal – a rád ho parafrázuji – že žádný smysl vložený do umění – a my můžeme jen dodat, že právě Pavel Jiráček se vskutku pohyboval na hraně umění a vědy – se neztratí a ve „velkém čase“ prožije svůj svátek vzkříšení. Ten „velký čas“ můžeme volně přeložit jako „věčnost“, v níž se Pavel Jiráček nyní ocitl, když už o jeho excelentní působení neměly naše univerzity v tomto slzavém údolí zájem. Modlím se, aby jeho práce našla následovníky a ty, kteří ji ocení, mladou generaci, jež se možná ještě ani nenarodila, nezasaženou všeobecným zapomněním a ignorancí velkých duchů, pokolení jemného citu a intelektu, jaké měl Pavel Jiráček. Nelze si představit, že by se takoví lidé znovu neujali svých míst, která jim po právu náleží – a to už na tomto světě. Spi sladce, Pavle!

Ivo Pospíšil