Dne 24. srpna 2021 opustil tento svět emeritní profesor Masarykovy univerzity, akademik Makedonské akademie věd a umění, prof. h. c. Univerzity svatých Cyrila a Metoděje ve Skopje, emeritní člen Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, emeritní proděkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, předseda a člen vědeckých komisí a grémií, zakladatel a předseda Společnosti přátel jižních Slovanů, nositel Ceny Františka Alexandra Zacha a řady dalších vědeckých ocenění. Převážná část životní dráhy prof. PhDr. Ivana Dorovského, DrSc., je spojena s bývalým Československem a nynější s Českou republikou, konkrétně s Moravou a s Brnem. Přichází sem jak třináctiletý v důsledku občanské války v Řecku, kde se 18. května 1935 (historii „záhady“ kolem skutečného data jeho narození pomineme) ve vesnici Čuka narodil. V Československu ukončil základní, středoškolské a vysokoškolské vzdělání: na Filozofické fakultě brněnské univerzity vystudoval ruštinu a bulharštinu. V letech 1961–1968 pracoval na katedře jazyků na lékařské fakultě brněnské univerzity, později na katedře historie a etnografie střední, jihovýchodní a východní Evropy, na katedře slavistiky a posléze v Ústavu slavistiky Masarykovy univerzity. Nutno zdůraznit všestrannost Ivana Dorovského: od publicistiky, recenzí a drobných článků na počátku jeho tvůrčí dráhy (a toto pole nikdy neopouštěl) k rozsáhlejším přehledům, vědeckým studiím, překladům, monografiím a vlastní básnické a prozaické tvorbě. Znal takřka všechny slovanské jazyky slovem a písmem. Jako vědec se Ivan Dorovský profiloval jako komparatista širokého kulturologického záběru s primární orientací na Balkán a Mediterán, jak se ostatně jmenuje jedna z jeho četných knižních monografických studií. Významná je jeho práce lexikografická, bibliografická a publikačně organizační: mnozí si také jistě připomenou fakt, že z časopisu Universitas udělal v letech 1971–1990 významné brněnské populárněvědecké periodikum s literárními ambicemi v situace tehdejší neexistence podobného časopisu v městě Brně. Neméně pozoruhodná je jeho organizační a ediční práce ve Společnosti přátel jižních Slovanů; byl také vedoucím redaktorem jejího časopisu. Ivan Dorovský byl spiritus agens nesčetných publikačních aktivit, zejména z okruhu jihoslovanských literatur a Balkánu, editorem a překladatelem, školitelem. Založil tradici brněnských balkanistických sympozií, vytvářel bibliografii české balkanistiky a profiloval pravidelné česko-makedonské konference a editoval jejich publikační výstupy. Tvůrčí aktivity Ivana Dorovského pokrývaly rozsáhlé teritorium od vlastní umělecké – básnické i prozaické – produkce k překladatelství, lingvistice, literární vědě, slavistice, balkanistice, translatologii, komparatistice a dál až k folkloristice, etnologii, kulturologii a historii, nemluvě o dalších oborových přesazích. Badatel vycházel v návaznosti na Franka Wollmana a další z tzv. „mediteránního centrismu“, tj. z ústřední polohy středomořské oblasti jako evropské kulturní kolébky. Z tohoto hlediska je pak dělení na Východ a Západ jen umělou konstrukcí. Jako dlouholetý člen týmu slavného komparatisty Dionýze Ďurišina a jeho blízký přítel rozvinul jeho přístupy ve směru slovansko-neslovansko-balkánské problematiky, a mimo jiné tím se stal v kruhu odborníků světově proslulým. Byl iniciátorem, spoluautorem a redaktorem série slovníků spisovatelů slovanských zemí, které vyšly na přelomu 20. a 21. století, Slovníku autorů literatury pro děti a mládež (2007), byl i lingvistou a lexikografem. Z jeho mnohostranného a neuvěřitelně početného a inspirativního díla napsaného především česky, ale také makedonsky a rusky, uveďme alespoň některé knižní publikace: České země a Balkán (1973), Konstantin Jireček (1983), Dramatické umění jižních Slovanů 1918–1941 (1995), Balkán a Mediterán (1997), Slované a Evropa (2000), Slovanské meziliterární shody a rozdíly (2004), Slovanské literatury a dnešek (2008). Jako básník vydal mimo jiné sbírky Kořeny (2005), Hledám slova (2013), Já se tam nevrátím (2015), Až jednou (2019), výboru, jenž uspořádal Viktor Kudělka, Lyrická setkání (2010), napsal paměti S domovem v srdci (2014), překlady (z různých jihoslovanských jazyků) Blaže Koneského, Vesny Panunové, Cane Andreevskiho, Ruska Lazarova, Dory Gabeové, antologii moderní makedonské poezie Modré nebe nad Ochridem (1995), Goce Smilevského (2016), Edvarda Kocbeka (2004); přeložil mimo jiné klíčový makedonský text Krste Misirkova. Neopustil ani rusistiku, již původně vystudoval; například monografii o makedonském spisovateli Rajko Žinzifovovi, který byl s Ruskem spjat mimo jiné svým pobytem, napsal rusky. U příležitosti svých narozenin (2010) mě požádal, abych připravil k vydání a editoval jeho studentskou seminární práci o Puškinově básni Volnost/Svoboda (Ivan Dorovský: Ода „Вольность“ А. С. Пушкина (семинарная работа). Česká asociace slavistů ve spolupráci s Ústavem slavistiky FF MU a Společností přátel jižních Slovanů. Ed.: Ivo Pospíšil, jazyková korektura: Natalia Čuvelevová. TRIBUN EU, Brno 2010). Zde jsem ve studii Básník, jeho vykladač a souvislosti (Juvenilie Ivana Dorovského jako zárodek badatelské dráhy) našel počátky Dorovského tvůrčí dráhy a dílem i jeho metodologie.

V podstatě na všech jeho básnických a jiných textech a překladatelských aktivitách spolupracovala jeho paní doc. Dagmar Dorovská, která v nich i jinde trvale pokoušela básnickou Múzu, ale hlavně je výtvarně doprovázela. Jeho odchod je velkou ztrátou nejen pro českou vědu a všechny disciplíny, které představoval a pěstoval, ale také pro českou kulturu a literaturu v širokém slova smyslu.

Ivo Pospíšil