Letos (2021) uplynulo deset let od úmrtí významného slovenského spisovatele Ladislava Ťažkého. S Mistrem Ťažkým mě seznámil můj dlouholetý přítel prof. Andrej Červeňák (1932-2012). Bylo to na oslavě narozenin tohoto koryfeje slovenské rusistiky v Nitře roku 1997. Náhodou jsem se s Ladislavem Ťažkým ocitl u jednoho stolu. Když jsme se seznámili, projevil nejprve zájem o budování brněnské slovakistiky (dnes bohužel vinou různých okolností zaniklé). Uvedl, že kdyby byl v politice zaujal klíčové místo, postaral by se o posílení vztahů s Českou republikou a hlavně s Moravou, která má k Slovensku, jak řekl, historicky a mentálně blíže. Také přislíbil, že do Brna přijede. To se stalo v souvislosti s konáním pravidelné česko-slovenské konference roku 1999, kdy se na besedě se studenty a učiteli rozhovořil o své tvorbě. Doprovázel ho prof. Červeňák a byla to zajímavá beseda, a to zvláště proto, že tvorba Ladislava Ťažkého nepatřila a dodnes nepatří v českém prostředí k nejznámějším a někteří přítomní slyšeli tehdy o jeho osobnosti a tvorbě vlastně poprvé. Ťažký zdůraznil slovenský svéráz a domácí ukotvení své tvorby, svůj nelehký životní příběh i své vztahy k některým osobnostem slovenské politiky, včetně Alexandra Dubčeka. Poté jsme si ještě vyměnili několikrát dopisy a jednou jsme se setkali krátce opět v Nitře, ale byla to setkání jen mimovolná. Přiznám se, že na utváření brněnské slovakistiky a její směřování a vůbec na můj postoj k slovenské literatuře měla setkání s osobností Ladislava Ťažkého – byť jakkoli krátká a vlastně epizodická – značný vliv. Tu jsem si teprve s plnou silou uvědomil, že převažující mediální obraz Slovenska a české chápání slovenského fenoménu vůbec nejsou zdaleka přesné, že jsou různě, náhodně i záměrně deformované a že směr, jenž představuje Ladislav Ťažký, směr kulturně politický i poetologický, je na Slovensku silný a podstatný, i když nikoli jediný. V té době jsem si také zkompletoval své čtenářské zkušenosti se slovenskou literaturou, prohloubil její četbu také tímto směrem a dílu L. Ťažkého jsem se začal věnovat systematičtěji. Odtud vyplýval můj odborný zájem nejen o Ťažkého romány a novely, ale také o jeho memoárové žánry a publicistiku; toho jsem využil při koncipování několika souborných studií slovensko-českých.¹ Jako rusistu mě zaujala především intertextualitou, aluzívností a palimpsestičností ve vztahu k ruské literatuře, zvláště k Dostojevskému.²

Od letmého setkání v Nitře a brněnského vystoupení L. Ťažkého uplynula řada let, ale byl to podnět k promýšlení nejen díla Ťažkého, ale celé moderní slovenské literatury a jejích podob i vztahu slovensko-českého. Bez hyperbolizace mohu tedy říci, že studium tvorby Ladislava Ťažkého utvářelo v posledních letech moje vnímání nejen slovenské literatury, ale i Slovenska jako takového. Dnes, kdy je jeho osobnost v podstatě znovu zapomenutá nebo pozapomenutá i na Slovensku, nutno jeho dílo a jeho jako člověka o to důrazněji připomínat. Nevím, zda někdejší odmítnutí kandidatury na slovenského prezidenta, i když je lze pochopit, nebylo z jeho strany chybou.

Ivo Pospíšil