Jaroslav Lehečka

Plk. Jaroslav Hofrichter – *23. 9. 1920 (Plzeň), †9. 5. 2016 (Praha), číslo v RAF 788189, střelec u 311. peruti a příslušník RAF

Když 15. března 1939 překročila německá armáda hranice okleštěného Československa, dokončil se tím historický děj, který byl započatý v noci z 29. na 30. září 1938 následně po podpisu „Mnichovské dohody“. Bez přítomnosti československé vlády se vrcholní představitelé Německa, Francie, Itálie a Velké Británie usnesli na odtržení československého pohraničí a jeho připojení k Třetí říši. Neuplynul ještě ani rok a Francie s Velkou Británií musely vstoupit do válečného dění, a tím byly porušeny veškeré předchozí Hitlerovy sliby dané na Mnichovské konferenci.

Není náhodou, že to byli především Čechoslováci zrazení Mnichovskou dohodou a po vypuknutí války dále polští vlastenci, kteří se rozhodli ve velkých počtech opustit svou okupovanou vlast a již od samého začátku se zapojili do boje proti hitlerovskému Německu. Co se týká československých vojáků, z velké části se jednalo o československé předválečné letce propuštěné po okupaci ze svazku armády. A první cesta těchto odvážných mužů vedla do Polska (Likvidace československých ozbrojených sil byla prvořadým úkolem okupantů. Opírali se zde o 7. článek výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Zde se uvádělo, že v Protektorátu nebude existovat armáda, protože mu samotná říše poskytuje vojenskou ochranu).

Zde se začal organizovat zahraniční československý odboj. Bylo příznačné, že pracovníci českého konzulátu v polském Krakově zůstávali na svých místech ještě v mezidobí od okupace ČSR v březnu 1939 až do útoku Německa na Polsko v září 1939. Předpokládali totiž, že jejich pomoci bude zapotřebí při odchodu českých dobrovolníků na Západ. Cestu přes Polsko zvolili například profesionální armádní piloti a další vojáci. V tomto mezidobí se podařilo vypravit celkem 6 transportů československých vojáků z území Polska do Francie (HURT, 2005, s. 6). Tato možnost však skončila po napadení Polska Německem. Po vypuknutí světové války 1. 9. 1939 cesta již nebyla průchodná. Odcházející vojáci proto zpravidla volili tzv. jižní cestu.

Nejdříve v Krakově a později v Malých Bronowicích začala jejich válečná anabáze. Polská armáda zpočátku neměla o služby našich vojáků, tedy i letců, zájem, a tak odplula většina z nich několika transporty po moři do Francie. V Polsku tak zůstalo 190 letců, z nich později 93 vstoupilo do polského letectva a přímo se zapojilo do prvních dnů světové války. Když byla i přes statečný odpor polská armáda Německem poražena, odešla zbývající část letců přes Rumunsko a Sovětský svaz do Francie a později do Velké Británie (KUDRNA, 2010, s. 77–120).

Ve Francii si v průběhu bojů do poloviny roku 1940 vedli Čechoslováci velmi zdatně. Zapojili se účinně jak do aktivit pozemního vojska, tak i letectva. A v řadách Francouzského armádního letectva (Armée de lʼAir) dosáhli pozoruhodných výsledků. Ke dni 27. května 1940 sloužilo v řadách francouzského letectva celkem 786 československých příslušníků (STRAKA, 2011, s. 225). Bitvy o Francii se zúčastnilo celkem 135 stíhacích letců, z toho 113 jich bojovalo přímo ve Francii proti německé Luftwaffe a zbývajících 23 sloužilo v koloniálních jednotkách proti italskému letectvu (Regina Aeronautica). Dalších 26 letců bylo zapojeno do bojů u bombardovacího letectva.¹ V těžkých leteckých soubojích získali naši letci 129 jistých sestřelů a k tomu nutno připočítat ještě 25 pravděpodobně sestřelených letadel. Mnozí naši piloti se zařadili mezi nejúspěšnější stíhače v bitvě o Francii. Je třeba připomenou zejména příslušníky slavné perutě Čápů „Les Cigognes“. Cnel. Alois Vašátko² se s 12 jistými sestřely stal pátým nejúspěšnějším stíhačem a hned za ním byl lt. František Peřina³ s 11 úspěchy. Lze zmínit i úspěchy sgt. Cukra⁴ a lt. Vybírala⁵ s 8 resp. 7 sestřely.⁶ Bombardovací letci se rovněž zapojili úspěšně do bojů – při 134 operačních letech nalétali 390 operačních hodin a shodili 8 500 bomb. Došlo k prvním ztrátám, ve Francii skonal například český král nebe a velmi slavný pilot František Novák.⁷

Ve velmi složité situaci po kapitulaci Francie se podařilo většinu československých pilotů úspěšně evakuovat do Velká Británie, která s velkým úsilím zahájila obranu a odpor proti německému vojsku. Zde se dle svých vojenských odborností dále zapojili do protifašistického odboje. V průběhu letecké bitvy o Británii zasáhli celkem brzy po zaškolení do bojů. Do této bitvy se zapojilo celkem 88 našich stíhačů a jeden z nich, sgt. Josef František⁸, se stal skutečnou hvězdou první velikosti, když během pouhých 29 dní dosáhl 17 jistých sestřelů. V řadách Královského letectva (Royal Air Force, RAF) dosáhli českoslovenští letci dle britské normy celkem 204,70 jistých a 67,83 pravděpodobných sestřelů a poškodili dalších 130,71 letounů. K tomu je nutno připočíst ještě 8 zničených bezpilotních střel V–1 (RAJLICH, s. 88–91).

Kromě stíhacích letců se do bojů zapojily rovněž stovky dalších příslušníků v bombardovacích letadlech. Tito se v řadách RAF aktivně zúčastnili bombardování Německa a zasáhli v další fázi válečných bojů též patrolovacími lety do bitvy o Atlantik. V době svého působení u pobřežního velitelství (Coastal Command) napadla československá 311. bombardovací peruť RAF celou řadu hladinových lodí, ceněné je úspěšné napadení lodi Alsterufer se strategickými surovinami a též 44 německých lodí, z nichž 3 potopila jistě. K úplnému výčtu patří ještě doplněný statistický údaj o 3 pravděpodobných potopených a o 9 poškozených ponorkách.⁹

Organizačně lze vymezit působení letců ve Velké Británii tím, že vznikly celkem 4 československé perutě, z toho tři stíhací (310., 312., 313.) a jedna bombardovací (311.). Mnoho dalších letců bojovalo rovněž v rámci britských perutí, a u dvou z nich v 1. a 68. vznikly samostatné československé letky (Flight). Veliteli britských perutí se stali S/Ldr. Fajtl ¹⁰ u 122. perutě, S/Ldr. Maňák¹¹ u 198. perutě a letecké eso S/Ldr. Smik ¹² u 127. perutě. Když byla dne 25. 10. 1940 uzavřena československo-britská dohoda o dobrovolné službě v pozemních jednotkách a letectvu, už jen reagovala na daný stav věcí, neboť bojů o Británii se do té doby již zúčastnilo asi 1 000 československých letců. Přílohou této dohody byl dodatek z 16. 12. 1941, pojednávající o československém letectvu.

Naši letci však též sloužili i u dopravních, výcvikových a zkušebně zalétávacích jednotek nebo u peruti zvláštního určení mající výsostný úkol vysazovat parašutisty nad nacisty okupovaná území. Několik desítek československých příslušníků letectva prošlo v letech 1943–1944 výcvikem mimo RAF například v navigátorských školách kanadského letectva RCAF. Mnoho zkušených dříve československých letců působilo ve funkcích leteckých instruktorů. 14 vyškolených navigátorů působilo v rámci Východního leteckého velitelství Královského kanadského letectva (Eaterna Air Commnad – Royal Canadian Force) a další skupina 5 příslušníků bombardovací peruti absolvovala bojovou stáž u 96. bombardovací skupiny v rámci Amerického armádního letectva.

Přestože od konce 2. světové války uplynulo již více jak 75 let, i v současné turbulentní době je potřeba připomínat si osudy někdejších účastníků protifašistického odboje, kteří pocházeli z různých regionů Čech a Moravy, rovněž i z regionu Plzeňska. Jména a osudy přeživších vojáků z druhého odboje Jana Romana Irwinga¹³, Miroslava Štandery¹⁴ a dalších se oprávněně stala po roce 1989 opět součástí obecného diskursu nejen v regionu západních Čech. Jejich památku je nutné si připomínat o to více, že soustavné deformace informací o těchto lidech ze strany totalitního poúnorového režimu měly za následek jejich dlouhodobou ostrakizaci a vymazání z veřejného života.

Celkový bojový účet československých letců v průběhu druhé světové války byl úctyhodný, avšak cena za dosažené vítězství byla velmi vysoká. V průběhu války zahynulo více jak 500 příslušníků letectva a mnoho dalších bylo zraněno nebo zajato. S celkovými ztrátami 284 letců se 311. peruť podílela více než na polovině ztrát čs. letectva ve Velké Británii (RAJLICH, s. 88–91). Po krátkém poválečném vydechnutí nastala pro mnohé z těchto statečných mužů další složitá doba, ve které se velmi zhoršily podmínky pro jejich další uplatnění. Mezi tyto vojáky patřil i plzeňský rodák a patriot Jaroslav Hofrichter, jehož památce a osudům je věnována tato stať. Pozornost je přitom věnována nejenom jeho působení v odboji, ale též jeho osudům v poválečném období, které bylo pro vojáky ze Západu velmi komplikované a není o něm významnější povědomost. K tomu je nutno podotknout, že odborné práce a memoárová literatura jsou většinově soustředěné na vojenskou způsobilost pilotů, ale důležitou pozici zaujímali všichni členové posádek bombardérů – ať již se jedná o navigátory, radisty a v neposlední řadě střelce jako byl Jaroslav Hofrichter. Právě oni chránili celý letoun před ataky nepřátelských stíhačů.

Jaroslav Hofrichter – střelec u 311. peruti a příslušník RAF

Celé svoje mládí prožil Jaroslav v Plzni. Po ukončení školy se následně vyučil v plzeňské Škodovce soustružníkem. Rovněž jeho otec pracoval ve Škodových závodech jako kovář. Letadla mladému muži učarovala již od dětství, a tak od patnácti let chodil do plzeňského aeroklubu. Jeho legitimace člena dorostu měla číslo 961 (SALZ, 2007, s. 221). Jako osmnáctiletý se přihlásil do akce „1 000 pilotů republice“, jejímž záměrem bylo vycvičit zálohy pro vojenské letectvo v předválečném období. Jelikož se po březnu 1939 Jaroslav Hofrichter nechtěl smířit s okupací Československa, rozhodl se odejít do odboje a v březnu roku 1940 se vypravil do ciziny (Likvidace československých ozbrojených sil byla prvořadým úkolem okupantů. Opírali se zde o 7. článek výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Zde se uvádělo, že v Protektorátu nebude existovat armáda, protože mu samotná říše poskytuje vojenskou ochranu). To bylo složité období. Válka v Polsku mu znemožnila, aby mohl využít pomoci polských přátel, jejichž adresy si opatřil předem. Nenechal se však zaskočit a do Francie se nakonec dostal jižním koridorem. Jeho odchod se osobně dotkl jeho rodiny, za útěk z Protektorátu byli jeho rodiče uvězněni na Mírově a ve Svatobořicích a postižena byla rovněž jeho manželka.

Nejen v Polsku, ale též v Jugoslávii byla možnost obrátit se na československý konzulát, který Čechům velmi pomohl. Jaroslav Hofrichter tedy putoval přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, kde se prezentoval u vojenské komise pro uprchlíky z Československa. Ta zajišťovala přesuny uprchlíků přes Řecko a Turecko do Bejrútu, odkud měli zamířit lodí do Francie.¹⁵

V té době však již Francie kapitulovala, a proto volil jako mnoho jeho kolegů Jaroslav Hofrichter jinou alternativu k dalšímu pokračování druhoválečného odboje. Přešel do spojeneckého vojska na anglické základně v Palestině. Zde byl 25. 3. 1941 zařazen do Československého pěšího praporu – Východního. Odtud následně odcestoval do nové destinace a po okružní cestě 16. 10. 1941 připlul do skotského města Glasgow. Ke službě ve Spojeném Království se hlásil 25. 10. 1941 ve Wilmslow, prezentován jako voják byl v Leamingtonu a dne 26. 10. 1941 byl přijat do řad RAF.¹⁰ Odtud byl 13. 2. 1942 přemístěn do Czechoslovak Depotu a následně od 13. 5. do 26. 6. 1942 absolvoval školu leteckých radiotelegrafistů u No. 1 SS Cranwell. Nato byl dnem 21. 8. 1942 zařazen do výcviku palubních střelců u No. 8 AGS Evanton. Tento kurz nakonec absolvoval s celkovým výsledkem 83 bodů. Dne 18. 9. 1942 byl Jaroslav Hofrichter povýšen do anglické hodnosti sgt., vojensky zařazený jako palubní střelec a ihned byl odeslaný k operačně výcvikové letce No. 1429 COTF a No. 6 OTU. Konečně dne 9. 5. 1943 byl přidělen k slavné československé 311. bombardovací peruti. Prošel ostrým výcvikem, létal ve vnitrozemí ve dne i v noci, cvičil se v zaměřování, střelbě ve vzduchu a soubojích se stíhačkami. Poté byla jeho posádka přemístěna na operační základnu a byla nasazena do bojů. Po skončení stanovené operační túry bombardovacích letů dosáhl mety 200 operačních hodin. Zúčastnil také třech významných náletů nad Německo a jím okupovaná území, kterých se účastnilo víc jak 1 000 letadel. Od 26. 1. do 16. 8. 1944 absolvoval ještě kurs palubních mechaniků u No. 4 SoTT v St. Athanu s vynikajícím výsledkem 68,9 %. Ve svazku RAF létal jako palubní střelec na letounech Vickers Wellington a o něco později pak ještě jako letecký mechanik na jiných slavných bombardovacích letounech Consolidated B-24 Liberator. Jeho válečné skóre čítalo 680 operačních hodin.¹¹

Za své bojové úspěchy byl několikrát vyznamenán válečnými řády – Československým válečným křížem 1939, Československou medailí za chrabrost a za zásluhy před nepřítelem (1945) a dále československou Vojenskou medaili za zásluhy I. stupně (1946). Rovněž obdržel i britská vyznamenání 1st. Good Conducz Badge (1944) a Star 1939–1943. Po návratu do Československa dne 1. 1. 1946 stihl ještě povýšení do hodnosti štábního rotmistra.

Do vlasti se natrvalo vrátil v srpnu 1945, nedlouho poté nastoupil u Leteckého dopravního pluku ve Kbelích k vládní letce.¹² Mnozí z bývalých západních letců neskrývali svoje obavy z poválečného vývoje.¹³ Schylovalo se totiž již k únorovým událostem 1948, po nichž byli bývalí příslušníci RAF odstavováni z funkcí.¹⁴ V březnu 1949 byl Jaroslav Hofrichter přímo na letišti v Ruzyni po návratu z Anglie zatčen, poté byl převezen na 5. oddělení pražských Smíchovských kasáren. Po absolvovaném výslechu byl umístěn do ruzyňské věznice v Praze. Po deseti dnech výslechů byl z vězení propuštěn, byl mu ale zakázán vstup na letiště a byl s okamžitou platností vyhozen z vojenské služby. Uvedené rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že jako všichni tzv. „západní letci“ může pracovat v dolech, lesích nebo v zemědělství. Jeho osud se ale vymyká tomu, co potkalo ve formě pokračujících perzekucí některé jeho bývalé spolubojovníky. Díky tomu, že byl ve Škodovce v Plzni vyučený soustružníkem – seřizovačem, podařilo se mu sehnat zaměstnání v pražské Tesle Karlín, kde pracoval v této profesi až do důchodu v roce 1975 (VITÍK, 2007, s. 20). Rodinnou tradici zaměstnání ve Škodových závodech mezitím převzal jeho syn Jaroslav Hofrichter.¹⁵

Teprve po změně poměrů roce 1989 byl následně vojensky a občansky rehabilitován a v roce 1990 povýšen do hodnosti podplukovníka a později plukovníka v. v. Plukovník Jaroslav Hofrichter zemřel v Praze dne 9. 5. 2016 ve věku 96 let.

Do dnešních dnů i s ohledem na obtížnou dostupnost příslušných materiálů obsahujících podrobnější informace nejsou k dispozici některá potřebná data z oficiálních zahraničních zdrojů (například od instituce Royal Air Force Personal Management Agency Cranwell). Dle konzultace v tuzemském podnikovém archivu Škoda v SOA Plzeň nejsou nyní k dispozici dostatečné podklady k zaměstnání a odborné přípravě Jaroslava Hofrichtera ani zde. To komplikuje možnost sestavit komplexnější studii. Z důvodu dosavadní neexistence historiky sepsané odborné biografie, která by se věnovala osobnosti plzeňského rodáka Jaroslava Hofrichtera či dalších plzeňských příslušníků 311. peruti RAF, je dosud široký prostor alespoň pro takovéto připomenutí jeho osobnosti odborné i široké laické veřejnosti.

Použité zkratky

DFC: Distinguished Flying Cross = Záslužný letecký kříž (Spojené Království)

DFM: Distinguished Flying Medal = Záslužná letecká medaile (Spojené Království)

Tabulka hodností válečných let: http://www.1-prapor-sos.wz.cz/raf/raf-hodnosti-tabulka.html

Literatura

HURT, Zdeněk. Češi a Slováci v RAF za druhé světové války. Brno 2005.

KUDRNA, Ladislav. Odhodláni bojovat. Vlastenectví československých letců v průběhu druhé světové války na pozadí válečných a politických událostí druhé světové války. Naše vojsko, Praha 2010.

RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu, 1. část.

SALZ, H. Letectví a město Plzeň, Plzeň: Znamenaný, 2007.

STRAKA, Karel. Francie a Československo 1914–1945. Léta nadějí, zkázy a bojů na společných frontách. Praha 2011.

VITÍK, L. Letectví a město Plzeň, 3. část – 1939–1945, Plzeň, 2007, ISBN 80-86680-10X.

Přílohy

Specifikace jednotky

Nejúspěšnější příslušníci 311. perutě (1940–1945)

Podle počtu operačních hodin u bombardovacího letectva

Podle počtu operačních hodin u pobřežního letectva

* Počty uvedené v závorce znamenají počty letů a hodin u pobřežního letectva.

** Počty uvedené v závorce znamenají počty letů a hodin u bombardovacího letectva.

zdroj:

E. Čejka – Zlomená křídla, NADAS, Praha 1991, ISBN 80-7030-107-4

Nejdůležitější cíle 311. perutě (1940–1942)

zdroj:

E. Čejka – Zlomená křídla, NADAS, Praha 1991, ISBN 80-7030-107-4

Posádka bombardéru Wellington – příprava před letem.

Foto: Ladislav Sitenský (7. 8. 1919 – 14. 11. 2009) – válečný fotograf československých letců ve Velké Británii

Památník Runnymede ve městě Egham nedaleko Londýna se jmény letců RAF, kteří nemají svůj hrob. Obsahuje i 151 jmen Čechoslováků.

Foto: Jitka Lenková, vets.cz

Ing. Jaroslav Lehečka, dat. nar. 6. 11. 1963, doktorand FF ZČU Plzeň

Kontakt: jaroslav.lehecka@czso.cz