Dana Ferenčáková

Ačkoli pedagogové a studenti brněnské univerzity znali Ivana Ščaděje především jako profesora ruského jazyka a literatury, první profesní uplatnění nenašel Ivan Ščaděj ve školství, ale v armádě, která ho vycvičila jako výsadkáře. Jaká byla jeho životní cesta a kterými úhelnými kameny byla vyznačena? Její milníky byly tvořeny především událostmi druhé světové války, přičemž mládí Ivana Ščaděje bylo válkou citelně poznamenáno. V kritickém období svého dospívání se ocitl v cizině zcela sám, bez přítomnosti kohokoli z rodiny, s kým by se mohl radit o důležitých rozhodnutích, která musel učinit.

Ivan Ščaděj se narodil dne 13. 3. 1922 v Lipči v okrese Chust, v bývalé Podkarpatské Rusi, patřící tehdy k ČSR. Obec Lipča se rozkládá v krásném lesnatém kraji u malebného Lipoveckého jezera na severovýchodním svahu horského masívu Tupyj. Do této větší obce byla v období ČSR umístěna i četnická stanice, nachází se zde i ženský monastýr. Otec Ivana Ščaděje byl rolník a jeho šestičlenná rodina hospodařila na více než pěti hektarech půdy. Stejně jako rodiče se Ivan Ščaděj hlásil k ukrajinské národnosti. Čtyři třídy národní školy absolvoval v Lipči, poté studoval na gymnáziu v Chustu a Mukačevu do r. 1938.

Zatímco městečko Chust se může pochlubit krásnou barokní stavbou římskokatolického kostela sv. Anny z 18. století anebo také katedrálním kostelem sv. Cyrila a Metoděje, který patří pravoslavné církvi a při němž je zřízena eparchie, v Mukačevu je každý návštěvník zaujat především pohledem na impozantní hrad Palanok z 18. stol. Tato pevnost proslula na počátku 19. stol. jako věznice, tedy jako jistá obdoba brněnského Špilberku. V hradu Palanok byl v letech 1821 až 1823 vězněn kromě jiných také Alexandros Ypsilanti (1792–1828), hrdina řecké osvobozenecké války a stoupenec Ruska v boji proti Napoleonovi. Proplétání protichůdných mocenských a ideologických vlivů na území Podkarpatské Rusi patřilo jistě k těm okolnostem, které silně ovlivňovaly obrazotvornost gymnazisty Ivana Ščaděje.

Rozbití Československé republiky v důsledku mnichovské dohody sice dolehlo na šestnáctiletého studenta pouze zprostředkovaně, ale tím obtížnější pro něj bylo, aby se v situaci orientoval. Turbulentní události totiž vtahovaly do svého víru stále více lidí a zejména mládež jimi byla nejvíce poznamenána.

Po abdikaci československého prezidenta Edvarda Beneše 5. 10. 1938 a po odhlasování autonomie Slovenska a Podkarpatska v československém národním shromáždění dne 22. 11. 1938 i po potvrzení tohoto stavu tím, že slovenský parlament se vyslovil pro vznik slovenského státu dne 14. 3. 1939, se Maďarsko rozhodlo, že posune své hranice k dávným hranicím Uherska a že se tedy zmocní zbytku ČSR – Podkarpatské Rusi.

Maďarská vojska začala obsazovat Podkarpatsko od 14. března 1939, načež českoslovenští velitelé dali svým vojákům rozkaz k ústupu. Pokud se při tom jednotky setkaly s násilím, vedly ústupové boje, aby ochránily evakuované státní zaměstnance. Spolu s jednotkami Stráže obrany státu, v nichž tehdy sloužilo více než tisíc mužů, odcházeli také četníci, celníci a státní úředníci včetně jejich rodin. Vyklizení četnické stanice v Lipči, kterou museli opustit čeští strážníci, si jistě povšiml i student Ivan Ščaděj. Během několika dnů, tedy ode dne 18. 3. 1939, byla Podkarpatská Ukrajina připojena k Maďarskému království. V téže době i do českých měst napochodovalo německé vojsko a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava.

V této situaci Ivan Ščaděj již neměl pomyšlení na další studium a na podzim roku 1939 uprchl do SSSR. V té době mu bylo sedmnáct let. Dne 14. 10. 1939 překročil sovětskou hranici u Studeného a pak jako uprchlík z nepřátelské země byl nasazen na manuální práce ve stavebnictví. Posléze po třech letech nucených prací byl v listopadu 1942 mobilizován do Rudé armády.

Rozpoutaná válka postupně zachvátila celou Evropu. Dne 1. září 1939 bylo napadeno Polsko Německem ze západu a po 17. září 1939 byla jeho východní část obsazena Sovětským svazem, čímž Polsko zmizelo z mapy světa. Mladí muži z Československa tehdy hledali útočiště v zemi, kterou považovali za spřátelenou a kde bylo možno domluvit se rodným jazykem. Stačilo jen přejít hřeben Karpat – a za nimi už se rozkládala krajina, která slibovala záchranu před maďarskými nacionalisty. Přes bývalé východní Polsko uprchlo tehdy do SSSR asi 25 000 až 30 000 Rusínů, Ukrajinců, Slováků a volyňských Čechů. Na sovětské území také ustoupila z Polska vojenská formace, nazývaná „Legion Čechů a Slováků“, jejíž vytvoření v počtu asi tisíc mužů schválil polský prezident Ignacy Moscicki (1867–1946) ještě předtím, než sám emigroval.

Bylo smutné, že tito utečenci byli brzo vyléčeni ze své důvěry k SSSR. Byli totiž soustřeďováni do pracovních táborů jako podezřelí špioni. Za nedovolený přechod hranic jim byl vyměřen trest tří let nucených prací v nápravném táboře. Situaci popisuje velmi věrohodně a barvitě Jan Demčík ve spisu „Můj útěk do gulagu“ (narozen 1913, zemřel 2005).

V důsledku usilovné snahy velitele československé vojenské mise v SSSR plukovníka Heliodora Píky (1897–1949) došlo 3. ledna 1942 k amnestii těch bývalých občanů Československa, kteří se v nápravných táborech ocitli neprávem. Amnestovaných z ČSR bylo tehdy kolem pěti a půl tisíce a nejvíce jich bylo z Podkarpatské Rusi. Jejich smýšlení tehdy charakterizoval Heliodor Píka takto: „Duch příslušníků z Podkarpatské Rusi je československý. Po trapných zkušenostech z pracovních a internačních táborů a věznění je jim svoboda v ČSR pevným cílem…“

Tito bývalí českoslovenští občané považovali za svou povinnost, aby vstoupili do československého armádního sboru vzápětí poté, jakmile byl v SSSR utvořen. Jeho vznik byl umožněn již v důsledku dohody mezi československými a sovětskými představiteli o obnově diplomatických styků a o vzájemné podpoře z 18. 7. 1941, avšak masově se československý armádní sbor začal rozrůstat v roce 1942, kdy do něj byli získáváni ti bývalí českoslovenští občané, kteří byli z různých důvodů internováni na území SSSR. Už 28. srpna 1942 se obrátil Ludvík Svoboda (1895–1979) na Josefa Stalina dopisem, v němž žádal o nasazení prvního československého polního praporu na frontu.

Po překročení hranice SSSR v říjnu 1939 byl Ivan Ščaděj nejdříve držen v internaci, přičemž pracoval jako dělník buď na stavbách nebo v průmyslu. Poté byl mobilizován do Rudé armády v Čeljabinsku, kde sloužil od 20. října 1942 do listopadu 1943 v týlových a pracovních oddílech. Jakmile se dozvěděl o vzniku československé jednotky v SSSR, podal si žádost u československého velvyslance Zdeňka Fierlingera (1891–1976), aby byl do ní přeřazen. Jeho žádosti bylo vyhověno a v listopadu 1943 byl odvelen do vznikající československé armády v Buzuluku.

Ivan Ščaděj byl zařazen do nově zformované Druhé československé paradesantní brigády v Jefremově v Tulské oblasti od 1. ledna 1944. Tam také absolvoval výsadkový výcvik, ukončený v Proskurově v květnu 1944. Ve štábu brigády působil jako šifrant a poté byl velitelem čety. Svědčí o tom nejen fakt, že vlastnil odznak této brigády, ale především jeho text „Po přistání – vzpomínky výsadkáře“, který však zůstal ve strojopise.

Jelikož dne 23. 6. 1941 Slovenský stát ústy prezidenta ThDr. Jozefa Tisy (narozen 1887 – popraven 1947) vyhlásil válku Sovětskému svazu, byl nucen vyslat na východní frontu své dvě divize: Rychlou a Zajišťovací. Rychlá divize byla vybavena obrněnými automobily, děly a tanky, avšak sloužili v ní takoví Slováci, kteří nejevili zvláštní ochotu padnout v boji proti Rudé armádě. Proto po nečekaném střetnutí se sovětskými oddíly u Melitopolu koncem října 1943 se tato Rychlá divize hromadně vzdala. Jako pluk slovenských dobrovolníků se pak tito muži přihlásili do vznikající československé armády v Buzuluku a vytvořili tím jádro 2. paradesantní brigády, přičemž asi pětinu brigády tvořili další dobrovolníci odjinud. V prosinci roku 1943 měla parabrigáda asi 3000 mužů a od ledna 1944 jí velel Vladimír Přikryl (1895–1968). Rovněž slovenští vojáci ze Zajišťovací divize, přemístěné z východní fronty do Itálie, ve velkém počtu dezertovali a během povstání se přidávali k italským partyzánům.

Od 1. ledna 1944 sloužil v parabrigádě také Ivan Ščaděj. Ve svých textech „Po přistání“ píše: „Zde v Jefremově byla tedy kolébka naší paradesantní brigády. Za čtyři měsíce jsme absolvovali pozemní výcvik a minimum teorie leteckého provozu. Po několika seskocích beze zbraně i se zbraní, ve dne i v noci, z balonů i letadel, se z nás stali opravdoví výsadkáři. Byli jsme vycvičeni v zacházení s různými druhy zbraní a s trhavinami, naučili jsme se pravidlům boje zblízka a provedli jsme na závěr velké cvičení s vysazením celé brigády…“

Již v dubnu 1944 pak byla brigáda uznána bojeschopnou a jednalo se o jejím nasazení v poli. Do bojů o Duklu zasáhla v létě 1944 na středním úseku fronty, když útočila v prostoru mezi dvěma křídly sovětské armády vedenými generály Kirillem Moskalenkem (1902–1985) a Andrejem Grečkem (1903–1976). Do Moskalenkovy sestavy 38. armády tehdy patřil celý První čs. armádní sbor včetně jeho výsadkářů. Když se československá parabrigáda zmocnila městečka Besko na polské straně severně od slovenských hranic, bylo pro ni již snadnější, aby obsadila území mezi Krosnem a Sanokem. Tím podpořila útok sovětských oddílů směrem na Duklu, avšak poté byla z bojů stažena a přesunuta na pomoc slovenskému národnímu povstání.

Výsadkáři 2. paradesantní brigády byli vysazováni ve slovenských horách od září 1944. Velitel brigády plukovník Vladimír Přikryl byl letecky přepraven do prostoru u Sanoku 26. 9. 1944 a Ivan Ščaděj seskočil do týla nepřítele dne 14. 10. 1944 v oblasti Pohroní.

Ve svých vzpomínkách, nazvaných „Po přistání“, popisuje situaci takto: „Dne 14. října nás ve velkém dopravním douglasu letělo jen dvanáct. Zbývající prostor vyplňoval různý materiál: trhaviny, střelivo, miny a spojovací prostředky. Věděli jsme, že v prostoru Popradu jsou naše letouny ohrožovány soustředěnou palbou z děl německé protiletadlové obrany. Proslýchalo se, že několik našich douglasů bylo sestřeleno, když ztratily orientaci v husté mlze nad hřebeny Tater. Náš pilot, mladý poručík sovětského letectva, dovedně uhýbal nesčetným výbuchům granátů z německých protiletadlových děl… Neustále měnil výšku a rychlost svého stroje, obratně manévroval a my v letadle jsme měli co dělat, abychom se jakž takž udrželi na sedadlech a uhlídali naše zavazadla, padající nám na hlavu… Každá vteřina hrozila zásahem, který by znamenal smrt pro všechny… Těžko si lze představit, že stejně jako my, za neustálého rizika a nebezpečí, bylo na Slovensko přemístěno vzdušnou cestou téměř všechno, čím brigáda disponovala…“

Autor pak končí konstatováním: „Je tomu již čtyřicet let, co jsme jako dvacetiletí chlapci zažili to nejhorší, co může voják v boji zažít – totiž ústup… S námi do hor ustupovali nejen civilní účastníci povstání… ale také bývalí zajatci německých koncentračních táborů, američtí a angličtí letci, Francouzi – byla jich dohromady celá stovka… Na této cestě jsme zažili snad nejhrůznější masakr, jaký si lze představit. Z obou stran se náhle objevovala německá letadla a shazovala do soutěsky sérii bomb. Němci měli v této fázi bojů dočasnou převahu ve vzduchu, protože naši letci byli již odvoláni na frontu v Karpatech. Naše ochrana proti letadlům se omezovala na střelbu z pěchotních zbraní. To však bylo již málo platné, protože po každém náletu zůstaly na cestě desítky roztrhaných lidských i koňských těl, rozbitých a zapálených vozidel… Ani na dukelském bojišti jsme neviděli tolik mrtvých a raněných.“

Po porážce povstání zbytky brigády ustoupily do Nízkých Tater, kde se pak zúčastňovaly partyzánských operací. Ivan Ščaděj se tedy stal rozvědčíkem partyzánské skupiny. Ústup do hor v obtížných zimních podmínkách se neblaze podepsal na zdraví mnohých z nich. Ivan Ščaděj posléze onemocněl skvrnitým tyfem a po osvobození středního a jižního Slovenska se léčil ve slovenských nemocnicích. Mezitím se zbytky paradesantní brigády v únoru 1945 spojily s Rudou armádou.

Za účast v obou zmíněných bojových akcích, tedy za boje na Dukle i v průběhu Slovenského národního povstání, byl Ivan Ščaděj vyznamenán medailí „Za vítězství nad fašismem“ v r. 1946, „Dukelskou pamětní medailí“ z r. 1959, odznakem 2. československé parabrigády v r. 1964 a mnoha dalšími oceněními.

Mnohem dramatičtější byl osud jeho velitele Vladimíra Přikryla. Od února 1949 sice již zastával čelné místo na posádkovém velitelství v Brně, avšak v květnu 1949 byl zatčen na základě vykonstruovaného obvinění a odsouzen na 4 roky těžkého žaláře i ke ztrátě hodnosti a všech vyznamenání. Z vězení vyšel teprve v roce 1953 po udělení milosti od prezidenta republiky. Rehabilitován pak byl v r. 1964.

Po skončení války a po svém demobilizování ke dni 20. 11. 1945 Ivan Ščaděj zůstal v Brně. Jeho československé občanství mu bylo potvrzeno v roce 1946. Na základě toho, že v Chustu a Mukačevu vystudoval základní a střední školu, byl v Brně vyzván, aby vykonal maturitní zkoušku, kterou složil v r. 1945. Poté v letech 1945 až 1948 studoval obor ruština–filosofie na brněnské Filozofické fakultě. Od roku 1946 vyučoval na středních školách ruský jazyk a literaturu. V letech 1946–1951 učil ruštinu na gymnáziu v Králově Poli a v únoru r. 1951 převzal funkci ředitele gymnázia na třídě kpt. Jaroše, kde působil do r. 1952.

Na podzim 1952 přešel na brněnskou Pedagogickou fakultu a téhož roku získal titul PhDr. na základě odborné práce o sovětské literatuře. Pro studenty rusistiky bylo přínosem, že v roce 1955 byla vydána jeho „Učebnice ruské literatury pro pedagogické školy“, která se pak dočkala dalšího vydání v rozšířené verzi v r. 1961 a následně v r. 1975 ji vydalo Státní pedagogické nakladatelství pod názvem „Ruská a sovětská literatura pro pedagogické fakulty“.

Ivan Ščaděj působil jednak na Pedagogické fakultě a jednak střídavě přednášel na Filosofické fakultě brněnské univerzity. Titul CSc. získal roku 1975 a posléze se stal profesorem v roce 1981.

V roce 1960 byl Ivan Ščaděj mým rádcem při koncipování mé diplomové práce o publicistice Ilji Erenburga. K mé úspěšné obhajobě tehdy v mnohém přispěla jeho věcná a praktická doporučení. Nejen já, ale i další jeho studenti na něj rádi vzpomínají jako na vstřícného a chápavého pedagoga. Věřím, že také jeho spolupracovníci ho vnímali jako nekonfliktního kolegu. Z drobných poznámek, které si zapisoval do svých dokumentů, je zřejmé, že si živě vzpomínal na svého spolubojovníka Vladimíra Přikryla, jehož těžký úděl byl pro něj jistě varováním. Proto raději zůstával poněkud stranou rušného dění, i když byl volen do akademických funkcí a zúčastňoval se mnoha společenských aktivit, například činnosti v Mezinárodní asociaci rusistů, v SČSP anebo také ve Svazu protifašistických bojovníků. Na brněnské univerzitě působil až do svého odchodu do důchodu v r. 1982.

Své poslední roky trávil v domově seniorů v Žabovřeskách, kam byl přijat 26. 3. 1998 a kde zemřel 11. 4. 2005. Pokud by mi bylo dovoleno ohlédnout se za jeho životem, pak nepochybně jeho šťastná tvůrčí léta byla velmi bolestně vykoupena válečnými útrapami jeho mládí a také trýznivou osamělostí na sklonku jeho života.

Zdroje

BORÁK, Mečislav. Obrana Podkarpatské Rusi, MU v Brně, 1997.

Dějiny Československa v datech, vydalo nakl. Svoboda, Praha, 1968.

DEMČÍK, Jan. Můj útěk do gulagu, vydal Lášek, Praha, 2001.

Evidence klientů v Domově pro seniory v Brně-Žabovřeskách, Vychodilova ulice.

LÁŠEK, Radan. Jednotka určení SOS, Codyprint, Praha, 2008.

Osobní dokumenty I. Ščaděje, uložené v archivu rektorátu Masarykovy univerzity Brno, Žerotínovo nám. 9. Fond utřídila J. Kalendovská v r. 2013, uložen je pod kódem B 105.

PLACHÝ, Jiří. Konec československé Podkarpatské Rusi v publikaci ÚSTR Paměť a dějiny, rok 2021, č. 1.

POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi, Libri, Praha, 2005.

PŘIKRYL, Vladimír. Pokračujte v horách, Naše vojsko, Praha, 1947.

PŘIKRYL, Vladimír.Za vlády tmy, Naše vojsko, Praha, 1993.

RICHTER, Karel. Podkarpatští Rusíni v boji za svobodu, SPPR, Praha, 1997.

„Stokrát kolem slunce“ – almanach gymnázia na Slovanském nám. v Brně, Kr. Poli.

Vojenský ústřední archiv, Praha – dokumenty o vojenské službě Ivana Ščaděje

V lednu–únoru 2023

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz