Dana Ferenčáková

Nehledě na deštivé dušičkové počasí zavítali do prvního patra Moravské zemské knihovny jednak zvědaví studenti, jednak vážní badatelé. Knihovna Milana Kundery sídlí v prostorách MZK od r. 2022, kdy Milan Kundera tomuto zařízení věnoval svou sbírku asi tří tisíc autorských výtisků. Slavnostního otevření se knihovna dočkala ke Kunderovým čtyřiadevadesátým narozeninám dne 1. 4. 2023 za přítomnosti významné české i francouzské reprezentace.

K letmým návštěvníkům i vážným zájemcům se v nevlídný dušičkový den přidala i starší manželská dvojice, která dokonce s přítomnou knihovnicí zavedla řeč o tom, že brněnský spisovatel se konečně dočkal namísto ústrk zaslouženého vděku. Studovna je přívětivě zařízena a poskytuje dostatek prostoru pro setkávání čtenářů. Na jejích policích se nacházejí knihy Milana Kundery v překladech snad do všech evropských a mnohých mimoevropských jazyků a ročně přibývají další. Časopisecké kritiky a recenze jeho děl pak doplňují soubor shromážděných titulů.

Já sama jsem zašla do knihovny s úmyslem vyhledat takové cizojazyčné překlady autorových děl, jejichž jazyk mi byl blízký. Zaujalo mne totiž, že už v r. 1988 se Kunderova esej Unesený Západ stala podnětem pro velmi vášnivou a současně podnětnou diskusi.

Bylo to tak: Kunderova esej „Unesený Západ aneb tragédie střední Evropy“ byla poprvé otištěna ve francouzském časopise Le Débat v listopadu 1983 (č. 27, 1983/5), který vydávalo nakladatelství Gallimard. Poté stať přetiskl i anglický čtrnáctideník The New York Review of Books pod názvem „The Tragedy of Central Europe“ dne 26. 4. 1984. V lednu 1985 se objevila i česká verze eseje pod názvem Únos Západu v exilovém časopisu „150 000 slov“ (roč. 4, č. 10), který vycházel v Kolíně nad Rýnem. Esej tak začala žít svým vlastním životem především v exilovém kulturním prostředí. Myšlenka, na níž byla založena, totiž že kultura střední Evropy je sice plodem západní civilizace, ale v důsledku politických změn se toto území stalo součástí východu, aniž by kultura těchto zemí mohla být východem vstřebána a pochopena, se nakonec stala nosnou ideou literární konference v Lisabonu v květnu r. 1988.

Konferenci zorganizoval Wheatland Foundation of New York pod záštitou portugalského prezidenta a byli na ní zastoupeni mnozí světoví spisovatelé. Polsko reprezentoval Czeslaw Milosz anebo Krzysztof Michalski, Maďarsko György Konrád anebo Peter Esterhazy, Rusko exiloví spisovatelé Josif Brodskij a Sergej Dovlatov i další autoři, žijící v Sovětském svazu. Ze Srbska (Jugoslávie) přijel Danilo Kiš, z USA Susan Sontagová a z Československa nebyl umožněn odjezd ani Václavu Havlovi, ani Ivanu Klímovi anebo Bohumilu Hrabalovi. České spisovatele proto reprezentoval jen Josef Škvorecký, který přijel z Toronta.

Velmi kontroverzní diskusi rozpoutal G. Konrád otázkou, zda ruští spisovatelé reflektují změny v náladách střední Evropy, a zejména jestli si uvědomují, že Maďaři, Češi a Poláci si již nepřejí ruské tanky na svém území. Ruským spisovatelům tedy byla adresována otázka, zda se ztotožňují s oficiální sovětskou politikou, zda totalitní režim nepovažují za překonaný a zda se souhlas s ním nepříčí jejich svědomí.

Tato velmi bolestivá otázka pochopitelně vyvolala mezi ruskými spisovateli výbušné reakce. Někteří se snažili bagatelizovat obavy Evropanů z přítomnosti Rudé armády v centru Evropy, jiní zdůrazňovali, že za její pobyt oni sami nenesou odpovědnost. Exiloví spisovatelé – například Josif Brodskij anebo Sergej Dovlatov – se nakonec přiznali, že teprve pod vlivem této diskuse si uvědomili, jak zásadním problémem je přítomnost ruských zbraní na evropském území. Zdůrazňovali přitom, že postoj Rusů není neokoloniální ani imperiální. Shrnuto a sečteno – konference předznamenala zásadní změny, které Evropu čekaly v roce 1989.

Tímto konstatováním však není zodpovězena řada otázek, které jsem si položila. V jaké podobě a zda vůbec byla ruská veřejnost do té doby obeznámena s fenoménem Milana Kundery, zda byly pořizovány překlady jeho děl, kteří překladatelé se jim věnovali a ve kterých nakladatelstvích byly případně texty publikovány?

Je možné, že mé pátrání přineslo jen kusé výsledky a závěry jsou předčasné. Předpokládám, že ruská veřejnost se začala seznamovat s Milanem Kunderou prostřednictvím jeho francouzské tvorby. Z francouzštiny do ruštiny přeložil jeho text La Lenteur jako Неспешность a L´Identite jako Подлинность Jurij Stefanov a vydalo je nakladatelství Азбука – классика v Sankt.Petěrburgu v letech 2002, 2003 a 2007. Tentýž překladatel pak přeložil romány Žert (Шутка), Nesnesitelná lehkost bytí (Невыносимая легкость бытия) a Nesmrtelnost (Бессмертие), které vyšly v r. 2000 v nakl. Иностранная литература.

Další jeho překladatelskou z češtiny byla Nina M. Šulgina. Už v r. 1999 vyšel v Petrohradu ve vyd. Amfora Valčík na rozloučenou (Прощальный вальс) a román Nesmrtelnost (Бессмертие) v rozsahu 539 stran. V roce 2011 pak byla vydána v jejím překladu kniha, obsahující tři romány: Nesnesitelná lehkost bytí, Valčík na rozloučenou a Nesmrtelnost. Vydalo je nakladatelství Azbuka–Attikus v Sankt Petěrburgu v rozsahu 730 stran.

Věřím, že ruská veřejnost bude mít i nadále příležitost, aby se seznamovala s Kunderovým odkazem. Sevřená a ukázněná kompozice jeho románů, jeho smysl pro paradoxy, jeho ironie a sarkasmus mohou být jistě inspirací pro celou řadu budoucích generací.

Literatura

SÝKORA, Michal. Historické okénko do duše ruské inteligence, portál Literatura.cz 14. 4. 2023

ŠKVORECKÝ, Josef. Divné události v Lisabonu, Společnost Josefa Škvoreckého, 1991.

CHVATÍK, Květoslav. Svět románů Milana Kundery, Brno: Atlantis, 2008.

Dana Ferenčáková absolvovala Filosofickou fakultu brněnské univerzity v r. 1960 a v r. 1991 na Masarykově univerzitě získala titul Mgr. Byla zaměstnaná jako učitelka, redaktorka, příležitostná logopedická asistentka a písařka na dráze. Rovněž působila jako překladatelka, tlumočnice a průvodkyně turistů. Má dva syny, šest vnoučat a má ráda květiny.

Kontakt: danaferencakova@seznam.cz